OSVĚTLENÁ OKNA

OSVĚTLENÁ OKNA PAMÁTCE PÍ. E. M. (1909)
Sám večerem tu chodím po nábřeží. Tma na všem kol, i na vzpomínkách leží. V podzimní večer, tichý, smutný, měkký, tmou dívám se na druhou stranu řeky. Zář oken se tam na Vltavě leskne, jez do tmy zpívá si své dumy teskné. Vzpomínka plachá odnáší se maně k té řadě světel na protější straně. Za jedněmi z těch oken – dnes tam světlo – kdys něčí krátké, smutné štěstí kvetlo. Zřím v duchu dívčí zjev tak smavolící – co všechno chtěl ten dětský pohled říci! Hlas její tichý slyším, sladce zvoní ten její smích – a je mi smutno po ní. Zřím vlídný úsměv, milé, známé tahy, jak v duši zbyl mi obrázek ten drahý. 45 Kdys usměvavá, šťastná, dětsky čistá, jak tušit mohla, co jí osud chystá! A zdá se mi, že vidím, s tichou skrání jak u okna se nad své květy sklání. Tam spřádala si ty sny štěstí klamné – zda někdy si tam vzpomněla i na mne? Za těmi okny žila, tam se zdálo jí o štěstí – a štěstí je tak málo! Sto sedm dní jí zbylo od té chvíle, kdy svlékla svatební své šaty bílé. Sto sedm dní – a mezi nimi spoře těch šťastných, v posled bolest jen a hoře. Pak na prsou jí ruce křížem spjaty, v hrob dali jí svatební bílé šaty. Pohádka smutně končila. A nyní za těmi okny zas už lidé jiní. Sám večerem tu chodím po nábřeží. Tma na všem kol, i na vzpomínkách leží. Zář oken rudě na vlnách se leskne, jez do tmy zpívá si své dumy teskné. 46