V KRAJ ZABLOUDIL JSEM...

V KRAJ ZABLOUDIL JSEM... (1906)
V kraj zabloudil jsem na potulce dnešní, kde vstříc na stráni kynula mi víska, ukryta cele v bílých květech třešní. Po táhlém svahu, do daleka, blízka máj nakupil zde tolik bílé krásy, že v upomínkách se ti po ní stýská. Sevřený obzor s modravými pásy vzdálených lesů v jarním slunci leží. Slyš, ze sousedství kukačka se hlásí. Z kvetoucích zahrad dětský hlásek svěží volání její opakuje po ní. Pod čistým nebem nad kostelní věží v májovém slunci vlaštovky se honí, pěnička zpívá na rozkvetlé sněti a jásavé své trilky vzduchem roní. Slyš, dětské hlasy – tichem kraje letí z dokořán otevřených oken školy radostná píseň drobných školních dětí. 61 Tenoučké hlásky jejich po údolí se zpod kvetoucích stromů, po prostoře zalité sluncem jasně rozhlaholí. Tu mníš, zrak do té bílé krásy noře, že pod tím nebem čistým, beze mráčku zde neznámo je všechno lidské hoře. V tom s věže ozval se hlas umíráčku – a na vše kol jak padala by tíha. Ve škole zmlkly zpěvy drobných žáčků. Rej vlaštovek se v jarním slunci míhá... 62