CAUSERIE O SMRTI

Bohdan Kaminský

CAUSERIE O SMRTI (22.října 1913)
Je později, než vidíš. Nápis na starých hodinách.
Ať bližší je, než sami víme, ať kdesi ještě daleka, v té budoucnosti všech nás dříme smrt naše, konec člověka. A nikdo neví roku, dne ni hodiny – jen víme, že se tma do duše nám jednou snese, že zastíní nás peruť tmavá, ve mrákotách nám usne hlava a srdce v kámen ustydne. Rty naše zmlknou, navždy němé – tak umřeme a odejdeme v kraj tušený, však neznámý, tam, odkud návratu již není. A celý život, jeho klamy, naděje, padlé ke dnu tmy, bláhové naše všecko snění se zašlých lásek vzpomínkami i zašlých roků bolestmi i marným zlítostněním – všecka ta naše marná přání dětská, 9 i naše radosti i žaly a touhy, stesky, marné chtění, sny, jež nám duši bičovaly, vše, co kdy duši omámí – vše bez naděje vyplnění již navždy bude za námi. A bezmocně tak za kořist padneme tmám a nepaměti – a bude tomu, jako by kdes ve větvích stromu jen odlepil se suchý list, jenž neslyšeně k zemi sletí. Ať pozdě kdys, ať příliš záhy, ať zítra či po řadě let, kdys u konce své bludné dráhy se vzbudíme již naposled – a příští den a příští ráno již nikdy nám se nerozední: to naše žití prázdné, všední se skončí, bude dokonáno. A pak s té výše blankytné již nikdy, ni na jednu chvíli do našich bludných lidských cest se zlaté slunce nenachýlí, zář měsíce již nekmitne, ni mihotavá záře hvězd. Nám toho dne 10 již navždy slunce zapadne a pohasne a zajde nám pro všechen čas, na věky věků, jak sami zajdem v náruč tmám. A pro nás, kdož jsme zmaru dětmi, jediným okamžikem tím jak před zrakem se navždy setmí ledovým smrti dechnutím, již nebude ni dnů, ni světla, ni jara úsměvů a vděků. Nebude růže, jež by zkvetla pro potěšení očí tvých... Nebudou ptáci na větvích již tobě zpívat... Modrý bez, jenž každým jarem zkvete znova, pro jiné zkvete... S podnebes nadarmo píseň skřivánkova se ozve. Jiným bude pět své jarní trilky, jak je svět za jara slýchá tisíc let. Vždy znovu dál, ve stálé změně ta země, tisíce let starástará, příchodem každé nové vesny se zahalí v háv květů plesný, a slunce, měsíc vzejdou denně – ne pro tebe již. Ke krovu, kde zdomácněly, poznovu 11 se vlaštovičky vrátí z jara, v ten čas, kdy lidská srdce mladá o lásce blouzní a kdy v ně tak blaze, sladce, podivně stesk nevystihlé touhy padá... Ty budeš spát. A nebude tě hřát jarní slunce. V slunném létě již neuslyšíš, z luk a polí jak zavzní mladý, zvučný smích, a v daleku jak zahlaholí a tichem večera se nese zpěv, jejž si zpívá dívčí sbor... Do nekonečna rozklene se nad tebou hvězdné nebe, zvedne se tiše měsíc nad obzor – – z těch myriad hvězd ani jedné již nespatříš. A nevzruší tě již nikdy půvab krásné ženy, a nepotěší smíchem dítě ni kouzlem svým park zašeřený, květ z dívčí ruky, motýl v letu, šlechetný, krásný, velký čin, šum lesa, nápěv křepelčin, zpěv moře, kouzlo jarních květů... Ó, pokud ještě lze tu vše zrakem, srdcem, duší chápat, ten velký zázrak žití, než v klín těsné rakve ulehneš – : 12 ó, hleď a viz, jak hoří západ, a broučku ve trávě se div, jak životem svým vlastním žije. Slyš lesů, polí symfonie, slyš píseň zahrad, luk a niv, i bzukot včel, v korunách stromů jak vítr šumí, pták si hvízdá. Ó, div se zázraku, jak z hnízda vyvede prvně svoje děti! Jak dítě sám se podiv tomu, jak pestrý motýl v slunci letí, jak hejno špačků k lesu pílí, květ podléšky jak v trávě vzpučel. Jak vše, i šípek na stráni zde má svůj cíl, své poslání, své určení, svůj čas i účel, svou k žití vyměřenou chvíli, svou dobu květu, čas, kdy schýlí se k podzimu, čas k umírání... A jednou, až ruku svoji lednou smrt položí i ke tvé skráni, tich umři, klidně, bez reptání, a tiše zajdi za hrob němý, když dožil’s konce svého dne, jak list, jenž s větve stromu k zemi v podzimku tiše zapadne. 13 Kdes u konce všech našich dní, jak v prázdno se jich řada nese, jak rodí se a umírají, tam v mlhách ukryt, se nám tají den ze všech dnů již poslední, kdy naše žití uzavře se. Ať po letech, ať kdykoli, snad mnohem dřív, než sami víme, den, jenž tam v lůně věků dříme, nám v očích zhasí žití světlo – a co kdy bolelo a hnětlo, vše dohněte, vše dobolí. A od té hodiny, jež zlomí v nás poslední ten matný sled již hasnoucího podvědomí, od chvíle té, kdy naposled zaplane jiskra žití v čele, čas všechen pro nás, odumřelé již navždy, zastaví se. Let ni jar nebude ani zim a mrazů, ani na podzim tesklivých mlh. Pláč, trud i plesy, i smích i žal nám budou cizí. Nebude hodin ani dnů, ni nocí ani roků. Zmizí čas, prostor, všechno, zajdem kdesi v neznámém, prázdném bezednu. Snad mnohé bylo ve tvé skráni, snad mnohé chtěl’s, co mohlo jiné 14 kdys oblažit – vše s tebou hyne. Dnes pozdě je na všecka přání! Snad ukřivdil jsi komu kdys: a čekával na chvíli, bys vše napravil – dnes konec všemu! Snad ublížil kdos tobě – nyní již ničím křivdy neodčiní. Je pozdě... Nikdy nevzejde mu již chvíle, by ti mohl říci, že nebyl práv. Ty, navždy spící v tom spánku beze snů, a tmu na mrtvých očích, zašlý v noci, jež nemá dne, nebudeš moci již nikdy ruku podat mu – je pozdě... Mlčící a němá jsou teď již navždy tvoje ústa. Věk z věku rodí se a vzrůstá – jen mroucích den již zítřka nemá. Ať spokojen tu bývals málem, ať k nejvyšším chtěls metám spět, ať žebrákem byls nebo králem, ať tvému chtění a tvé touze kdys malým zdál se celý svět; ať údělem ti byla sláva, ať hořký trud byl věnem tvým, jejž v kolébku ti život dává a kterýž všemi jeho srázy 15 tě ze dne ke dni doprovází a denně srdce ohlodává; ať život radostí byl pouze, ať s tebou šly jen bída, nouze, ať hýčkán byls tu bohatstvím, ať lidé tebe rádi měli, ať životem šels osamělý, ať césar byls či bědný rob, jenž na své štěstí neměl práva – : vždy na konci tě očekává jen mlčící a chudý hrob. Tak po zákonu odvěkém se kdysi hrstkou prachu stane, co jednou bylo člověkem – a země rodit nepřestane dál nové lidi. Přijdou jiní a zrodí se a budou nyní, čím tys byl prve. Nad tvou hlavou dál budou dnešní slunce vidět a milovat se láskou žhavou, i krutým záštím nenávidět – ty budeš spát... Snad jaro nové kdys lidstvu vzejde, šťastní dnové, o kterých věky marně sní, kdy po okruhu světa širém s národem národ bude spojen jen láskou, bratrstvím a mírem – 16 snad lítice vražedných vojen pohubí národy, a s ní se hrůza světem rozběsní – ty budeš spát... A zajdou kdysi i ti, kdo časem vzpomněli si snad na tebe – – tak zlehýnka i poslední ta vzpomínka na tebe zmizí, jako když ti za večera kolem čela kdys drobná muška zazvučela a dál se neozvala již. Památka na tebe, i co z ní zůstalo ještě, celá ta tvá lidská odyssea dozní a zajde, v prázdno odváta. Tvé jméno chudé již jenom prázdným zvukem bude, zapadlým do tmy nepaměti, a památka tvá – suchý list, jenž padl vichrům za kořist a neslyšně kdes ve tmách letí... 17