CAUSERIE O SMRTI
(22.října 1913)
Je později, než vidíš.
Nápis na starých hodinách.
Ať bližší je, než sami víme,
ať kdesi ještě daleka,
v té budoucnosti všech nás dříme
smrt naše, konec člověka.
A nikdo neví roku, dne
ni hodiny – jen víme, že se
tma do duše nám jednou snese,
že zastíní nás peruť tmavá,
ve mrákotách nám usne hlava
a srdce v kámen ustydne.
Rty naše zmlknou, navždy němé –
tak umřeme a odejdeme
v kraj tušený, však neznámý,
tam, odkud návratu již není.
A celý život, jeho klamy,
naděje, padlé ke dnu tmy,
bláhové naše všecko snění
se zašlých lásek vzpomínkami
i zašlých roků bolestmi
i marným zlítostněním – všecka
ta naše marná přání dětská,
9
i naše radosti i žaly
a touhy, stesky, marné chtění,
sny, jež nám duši bičovaly,
vše, co kdy duši omámí –
vše bez naděje vyplnění
již navždy bude za námi.
A bezmocně tak za kořist
padneme tmám a nepaměti –
a bude tomu,
jako by kdes ve větvích stromu
jen odlepil se suchý list,
jenž neslyšeně k zemi sletí.
Ať pozdě kdys, ať příliš záhy,
ať zítra či po řadě let,
kdys u konce své bludné dráhy
se vzbudíme již naposled –
a příští den a příští ráno
již nikdy nám se nerozední:
to naše žití prázdné, všední
se skončí, bude dokonáno.
A pak s té výše blankytné
již nikdy, ni na jednu chvíli
do našich bludných lidských cest
se zlaté slunce nenachýlí,
zář měsíce již nekmitne,
ni mihotavá záře hvězd.
Nám toho dne
10
již navždy slunce zapadne
a pohasne a zajde nám
pro všechen čas, na věky věků,
jak sami zajdem v náruč tmám.
A pro nás, kdož jsme zmaru dětmi,
jediným okamžikem tím
jak před zrakem se navždy setmí
ledovým smrti dechnutím,
již nebude ni dnů, ni světla,
ni jara úsměvů a vděků.
Nebude růže, jež by zkvetla
pro potěšení očí tvých...
Nebudou ptáci na větvích
již tobě zpívat... Modrý bez,
jenž každým jarem zkvete znova,
pro jiné zkvete... S podnebes
nadarmo píseň skřivánkova
se ozve. Jiným bude pět
své jarní trilky, jak je svět
za jara slýchá tisíc let.
Vždy znovu dál, ve stálé změně
ta země, tisíce let starástará,
příchodem každé nové vesny
se zahalí v háv květů plesný,
a slunce, měsíc vzejdou denně –
ne pro tebe již. Ke krovu,
kde zdomácněly, poznovu
11
se vlaštovičky vrátí z jara,
v ten čas, kdy lidská srdce mladá
o lásce blouzní a kdy v ně
tak blaze, sladce, podivně
stesk nevystihlé touhy padá...
Ty budeš spát. A nebude tě
hřát jarní slunce. V slunném létě
již neuslyšíš, z luk a polí
jak zavzní mladý, zvučný smích,
a v daleku jak zahlaholí
a tichem večera se nese
zpěv, jejž si zpívá dívčí sbor...
Do nekonečna rozklene se
nad tebou hvězdné nebe, zvedne
se tiše měsíc nad obzor – –
z těch myriad hvězd ani jedné
již nespatříš. A nevzruší tě
již nikdy půvab krásné ženy,
a nepotěší smíchem dítě
ni kouzlem svým park zašeřený,
květ z dívčí ruky, motýl v letu,
šlechetný, krásný, velký čin,
šum lesa, nápěv křepelčin,
zpěv moře, kouzlo jarních květů...
Ó, pokud ještě lze tu
vše zrakem, srdcem, duší chápat,
ten velký zázrak žití, než
v klín těsné rakve ulehneš – :
12
ó, hleď a viz, jak hoří západ,
a broučku ve trávě se div,
jak životem svým vlastním žije.
Slyš lesů, polí symfonie,
slyš píseň zahrad, luk a niv,
i bzukot včel, v korunách stromů
jak vítr šumí, pták si hvízdá.
Ó, div se zázraku, jak z hnízda
vyvede prvně svoje děti!
Jak dítě sám se podiv tomu,
jak pestrý motýl v slunci letí,
jak hejno špačků k lesu pílí,
květ podléšky jak v trávě vzpučel.
Jak vše, i šípek na stráni
zde má svůj cíl, své poslání,
své určení, svůj čas i účel,
svou k žití vyměřenou chvíli,
svou dobu květu, čas, kdy schýlí
se k podzimu, čas k umírání...
A jednou,
až ruku svoji lednou
smrt položí i ke tvé skráni,
tich umři, klidně, bez reptání,
a tiše zajdi za hrob němý,
když dožil’s konce svého dne,
jak list, jenž s větve stromu k zemi
v podzimku tiše zapadne.
13
Kdes u konce všech našich dní,
jak v prázdno se jich řada nese,
jak rodí se a umírají,
tam v mlhách ukryt, se nám tají
den ze všech dnů již poslední,
kdy naše žití uzavře se.
Ať po letech, ať kdykoli,
snad mnohem dřív, než sami víme,
den, jenž tam v lůně věků dříme,
nám v očích zhasí žití světlo –
a co kdy bolelo a hnětlo,
vše dohněte, vše dobolí.
A od té hodiny, jež zlomí
v nás poslední ten matný sled
již hasnoucího podvědomí,
od chvíle té, kdy naposled
zaplane jiskra žití v čele,
čas všechen pro nás, odumřelé
již navždy, zastaví se. Let
ni jar nebude ani zim
a mrazů, ani na podzim
tesklivých mlh. Pláč, trud i plesy,
i smích i žal nám budou cizí.
Nebude hodin ani dnů,
ni nocí ani roků. Zmizí
čas, prostor, všechno, zajdem kdesi
v neznámém, prázdném bezednu.
Snad mnohé bylo ve tvé skráni,
snad mnohé chtěl’s, co mohlo jiné
14
kdys oblažit – vše s tebou hyne.
Dnes pozdě je na všecka přání!
Snad ukřivdil jsi komu kdys:
a čekával na chvíli, bys
vše napravil – dnes konec všemu!
Snad ublížil kdos tobě – nyní
již ničím křivdy neodčiní.
Je pozdě... Nikdy nevzejde mu
již chvíle, by ti mohl říci,
že nebyl práv. Ty, navždy spící
v tom spánku beze snů, a tmu
na mrtvých očích, zašlý v noci,
jež nemá dne, nebudeš moci
již nikdy ruku podat mu –
je pozdě... Mlčící a němá
jsou teď již navždy tvoje ústa.
Věk z věku rodí se a vzrůstá –
jen mroucích den již zítřka nemá.
Ať spokojen tu bývals málem,
ať k nejvyšším chtěls metám spět,
ať žebrákem byls nebo králem,
ať tvému chtění a tvé touze
kdys malým zdál se celý svět;
ať údělem ti byla sláva,
ať hořký trud byl věnem tvým,
jejž v kolébku ti život dává
a kterýž všemi jeho srázy
15
tě ze dne ke dni doprovází
a denně srdce ohlodává;
ať život radostí byl pouze,
ať s tebou šly jen bída, nouze,
ať hýčkán byls tu bohatstvím,
ať lidé tebe rádi měli,
ať životem šels osamělý,
ať césar byls či bědný rob,
jenž na své štěstí neměl práva – :
vždy na konci tě očekává
jen mlčící a chudý hrob.
Tak po zákonu odvěkém
se kdysi hrstkou prachu stane,
co jednou bylo člověkem –
a země rodit nepřestane
dál nové lidi. Přijdou jiní
a zrodí se a budou nyní,
čím tys byl prve. Nad tvou hlavou
dál budou dnešní slunce vidět
a milovat se láskou žhavou,
i krutým záštím nenávidět –
ty budeš spát... Snad jaro nové
kdys lidstvu vzejde, šťastní dnové,
o kterých věky marně sní,
kdy po okruhu světa širém
s národem národ bude spojen
jen láskou, bratrstvím a mírem –
16
snad lítice vražedných vojen
pohubí národy, a s ní
se hrůza světem rozběsní –
ty budeš spát... A zajdou kdysi
i ti, kdo časem vzpomněli si
snad na tebe – – tak zlehýnka
i poslední ta vzpomínka
na tebe zmizí, jako když
ti za večera kolem čela
kdys drobná muška zazvučela
a dál se neozvala již.
Památka na tebe, i co z ní
zůstalo ještě, celá ta
tvá lidská odyssea dozní
a zajde, v prázdno odváta.
Tvé jméno chudé
již jenom prázdným zvukem bude,
zapadlým do tmy nepaměti,
a památka tvá – suchý list,
jenž padl vichrům za kořist
a neslyšně kdes ve tmách letí...
17