ŠLA DLOUHÁ ŘADA HOŘKÝCH LET...

ŠLA DLOUHÁ ŘADA HOŘKÝCH LET... (1906)
Šla dlouhá řada hořkých let, šly dlouhé řady smutných dní, než v srdci zkvetla naposled má drahá láska poslední. Ó, bylo pusto v srdci mém a smutno bylo dlouhý věk, než tys mým svitla podzimem jak vlídný jarní paprslek. Ten měkce, tiše v duši pad’ – a smutno, teskno bylo-li v tom životě mém posavad, dnes již to méně zabolí. Sen mnohý těžký duší táh’ a skráně rval mi osud zlý – a přec mé oči v temnotách se s tvými vposled nalezly. Jak jaro když se nachýlí po dlouhé zimě v duši mou, tak přišla’s – tiše na chvíli mé ruce skráň tvou obejmou. 52 A rozechvěle po skráni tě pohladí i po tváři, a tiché tvoje usmání mně kouzlem život ozáří – A nežli ret můj vypoví, co říci chtěl by, zmizíš v dál jak luzný, ale bláhový, ó, krásný sen, jenž se mi zdál. Však ne, můj tichý, krásný sne, buď se mnou, veď mne za ruku, než tiše den můj pohasne jak tón, v němž není souzvuku. Mně na chvíli svou záři nech po mukách těžkých let i dní, nejdražší sne můj ze snů všech, má drahá lásko poslední! 53