Košířskou ulicí tam kdesi od Motola
jsem viděl ploužit se skupiny bědných koní.
Napolo mrchy již a živi jenom zpola
ulicí vlekou se, jak mor by přešel po ní.
Jak přízrak těžkých snů, jež v horečkách kdys rvou ti
rozbolavělou skráň, stín za stínem se plíží,
jde, přejde, zaniká klopotnou, trudnou poutí
za koncem života, jenž mukou jest a tíží –
Jak přízrak v horečce, jež přeludy ti kreslí
ve sny a mátohy, se vlekou těžkou chůzí
tvorové ubozí, vyhladovělí, skleslí,
že zjev jich vyvolá stísněný pocit hrůzy.
Níž k zemi sklánějí se jejich těžké hlavy,
po hrudích rýsuje se obrys žeber ostrý.
Jdou zvolna, únavou jich krok se náhle staví –
a dál se šinou zas ty oživené kostry.
Tři, čtyři pospolu, ojediněle, v páru
se vlekou, vedeni na ohlávce. Jdou matné
ty stíny, tupý zrak, na těle rány spárů,
jak nové strádání jim denně v bok se zatne.
Jdou, tiché oběti vražedných dnů, jen trosky
těch zjevů někdejších, jak vrátili se z dálky,
z cest krví prosáklých, kde snad se vryly v mozky
i němé tváři té sny o líticích války.
V té době, zhnětené z běd, útrap, muk a ze zla
srst bědných tvorů těch, jak vlekou se tu choří,
s těl jejich vyhublých napolo místy slezla
jak tráva na stráni, když uschlá v létě shoří.
Jak mapa zčernalá jsou těla jejich lysá
s ostrůvky, na nichž srst porůznu ještě zbývá –
odřený, nahý trup, a bok, v němž rána hnisá,
na šíji zvetšelá, zcuchaná, chudá hříva...
V jich smutných pohledech se chvěje prosba němá
za soucit s bídou jich, tak bolestnou a krutou,
s níž nikdo z lidí všech tu slitování nemá,
a jež jim denně jest nelítostnější knutou.
V těch hlavách zestárlých tak záhy, co as u dna
jich představ děje se? Co tupý zrak jich vidí?
Snad je to vzpomínka na přešlé hrůzy, trudná
a hořká vzpomínka na pustý nevděk lidí.
Snad divý, zmatený roj obrazů se zmítá
v těch lebkách schýlených, snad zůstal tam jen dojem
stálého hřmění děl, kdy jako bouře lítá
jich rachot zahučel nad rozpoutaným bojem.
Snad je to představa úmorných kdesi v dáli
pochodů horami, nad propastmi a srázy,
úžlabím ve skalách, kde žhavé slunce pálí,
a praskot šrapnelů ten pochod doprovází.
A zase rovinou ve dlouhých řadách ženou
se v zimě ve sněhu, kde havrani kol po stech
vzlétají hladoví, a stepí zasněženou
se zima rozběsní, že morek tuhne v kostech...
Dnes však to za nimi kdes daleko, ta dlouhá,
zlá doba neklidu a strázní bez oddechu,
dny, týdny, měsíce... a zůstala jen touha,
doplahočit se jen pod domácí tu střechu...
A nyní pomalu se bídně vlekou, choří
a mdlí tu šinou se tak těžce, zmalátněle,
s mapami ostrůvku, jež zrádná nemoc tvoří
v širokých lysinách na polonahém těle.
A, možná, v mozku jich snad tichá, podvědomá
zůstala vzpomínka, jež v mlhavo se ztrácí –
představa lepších dnů, kdy ještě byli doma
při denní, obvyklé a radostné své práci.
Za rosy z jara kdys jdou na pole, je ráno
tak svěží, průzračné, a tak se volně dýše,
slunečním zlatem je kol všechno posypáno,
a písně skřivánčí se řinou s modré výše.
Z luk, polí, ze zahrad i z lesů vane svěže
dech jara, voní zem, a v těle bujná, mladá
vře krev... Slyš, zvonek teď se ozval s blízké věže,
čas, domů vrátit se, je večer, soumrak padá.
Nastala doba žní, a vzduch je horkem provát,
z luk voní otava, jež v kupách se tam suší.
V daleku dětský zpěv... jen dotěrný ten ovád
nepřeje poklidu a bzučí kolem uší.
V aleji ovoce na rozestlané slámě
se žlutá, červená, dým hořícího pýru
čpí v nozdry z ohníčků kol po mezích tak známě –
kraj tiše oddychá v tom požehnání míru.
Dokola bílo, sníh... A bystře saně letí
silnicí pod klenbou zachumelených stromů,
a v saních hospodář a výskající děti – –
Co vše to zašlo kdes, jak dávno už je tomu!
A jednou vyvedli koníka z jeho stáje,
kam již se nevrátil. Vojanským stal se koněm,
byl konec idyly. Ó, vojna, vojna zlá je –
a koník, jak by zem se byla slehla po něm.
A dnes, hle, zástup jich, že bolí pohled na ně,
košířskou ulicí jde zvolna, jako zmámen
hrůzami přešlých dnů. Jdou tiše, odevzdaně,
že nad jich osudem by zaplakal i kámen.
A hledím za nimi, jak zvolna se tu šinou
jak bludné mátohy. A líto mi těch koní,
tak němých, zmučených, stižených prašivinou...
A přešli ulicí, jak mor by přešel po ní.
Tu náhle cítil jsem, ti koně zbídačelí,
ti kdyby naříkat a plakat mohli, že by
jich nářek a jich pláč zatopil vesmír celý
od země nicotné až k dalekému nebi.
Žalobný nářek jich dokola svět by zaleh’
a tak by zaplakal pláč jejich usedavý,
a tolik řekl by o vytrpěných žalech,
že člověk, mimo jda, by maně sejmul s hlavy...