POESIE.
V té prose žití, kde tak třeba
je více lásky, tepla víc,
v těch starostech o skývu chleba,
ve strádání, jež unavíc,
ti v duši prázdno zanechá;
v tom všem, čím život štval a bodal,
kde stačit musí útěcha,
že sebe člověk nezaprodal –;
V tom trmácení ze dne ke dni,
kde osud volá: hlavu skloň!
kde pohází tě hanou jedni,
co druzí mlčí alespoň;
v tom všem, kde není ani dne,
jejž v štěstí by jsi celý prožilprožil,
a kdy v samotě nevlídné
jen smutek se ti v duši složil –:
[7]
Ó Poesie, všeho stesku
lze zapomenout ve chvíli,
kdy v duši ze tvých očí lesku
se jeden paprsk nachýlí!
Tvůj dech jen cítit u hlavy
a člověk rád se celý vzdá ti,
tvůj jeden úsměv uzdraví
a v srdce starou hrdost vrátí.
Když do výše jsi k sobě vznesla,
kam slina lidí nestačí,
čím vůkol jsou ta prázdná hesla,
jež každým dnem jsou jinačí?
Když ty jen, ty jen věrná jsi,
když pocel tvůj se k čelu sklání,
je síla v nové zápasy,
je síla v nové odříkání!
Ó básníku, byť život snes’ ti
do duše trpkost přemnohou,
přec v tom je také trochu štěstí,
jejž vzíti tobě nemohou:
svou říši mít, v níž vládnul bys,
svým býti duší, srdcem, hlavou
a v posvěcené chvíli kdys
v čas pravý najít píseň pravou!
8
A byť i jednou jméno chudé
v poušť zapomnění osud svál,
dost, když jen jedna píseň zbude,
v níž duše tvá žít bude dál.
A stačí to, tvé umění
a vše, co své jsi splatil době,
když lety jednou promění
se v jednu růži na tvém hrobě.
9