Cestou na Parnas (1902)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDAN KAMINSKÝ
CESTOU NA PARNASS
VERŠE
NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA V PRAZE 1902
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[4] ALOISU JIRÁSKOVI POSVĚCUJI KNIHU TUTO. B. K.
[5]
POESIE.
V té prose žití, kde tak třeba je více lásky, tepla víc, v těch starostech o skývu chleba, ve strádání, jež unavíc, ti v duši prázdno zanechá; v tom všem, čím život štval a bodal, kde stačit musí útěcha, že sebe člověk nezaprodal –; V tom trmácení ze dne ke dni, kde osud volá: hlavu skloň! kde pohází tě hanou jedni, co druzí mlčí alespoň; v tom všem, kde není ani dne, jejž v štěstí by jsi celý prožilprožil, a kdy v samotě nevlídné jen smutek se ti v duši složil –: [7] Ó Poesie, všeho stesku lze zapomenout ve chvíli, kdy v duši ze tvých očí lesku se jeden paprsk nachýlí! Tvůj dech jen cítit u hlavy a člověk rád se celý vzdá ti, tvůj jeden úsměv uzdraví a v srdce starou hrdost vrátí. Když do výše jsi k sobě vznesla, kam slina lidí nestačí, čím vůkol jsou ta prázdná hesla, jež každým dnem jsou jinačí? Když ty jen, ty jen věrná jsi, když pocel tvůj se k čelu sklání, je síla v nové zápasy, je síla v nové odříkání! Ó básníku, byť život snes’ ti do duše trpkost přemnohou, přec v tom je také trochu štěstí, jejž vzíti tobě nemohou: svou říši mít, v níž vládnul bys, svým býti duší, srdcem, hlavou a v posvěcené chvíli kdys v čas pravý najít píseň pravou! 8 A byť i jednou jméno chudé v poušť zapomnění osud svál, dost, když jen jedna píseň zbude, v níž duše tvá žít bude dál. A stačí to, tvé umění a vše, co své jsi splatil době, když lety jednou promění se v jednu růži na tvém hrobě. 9
AL. JIRÁSKOVI.
Jen rukou pahýly jak Štefanovi zbyly, Vy psal Jste – a kdo čet’, se zachvěl v srdci svém. Mně myslí zatanul kdos předrahý a milý, jejž jako Štefana kdys málem zohavili, že jednou hrdě stál sám v boji – proti všem... A já jsem zachvěl se a dál mi v mysli tane ten obraz bolestný, jak zakmitnul se v snách. Já viděl zástupy jak smečky zvěře štvané a znovu viděl jsem ty ruce osekané, jak Štefan ubohý je k otci mlčky vztáh’. Jak u nás bývalo, než Vy kdo lépe poví, můj drahý příteli? – I jazyk rvali z úst, těch krví zalitých, i duše kol se loví – to všecko viděl bůh, vždy útisk viděl nový, než tvrdé mstitele té bídy nechal růst. [10] Ti hlasem velikým, jenž hlasu bouře větší, v kraj bědný volali – a zázrak stal se kol, že mrtvý procitnul a němý nabyl řeči a tam, kde kynulo vždy nové nebezpečí, vždy nový objevil se spásy apoštol. A vzešel apoštol i třeba z chaty prosté – ó budiž požehnán ten chudý její práh! A píseň na ústech v hlas bouře náhle roste a zní teď v širý kraj – vy ve svých duších noste, co z duše vytrysklo, a nezbloudíme v tmách! Jste, mistře, jedním z těch, již, posvěcení v čele, své jméno veliké zapsali do věků... já, prostý veršovec, hle z duše svojí celé dnes pozdravuji Vás, Vám ruce tisknu vřele i jako básníkubásníku, i jako člověku. 11
ZPOVĚĎ.
Dva lidé vždycky byli ve mně a spolu vedli zápas tuhý: ten jeden trpěl mlčky, němě, a ve vzdoru se rouhal druhý. Chtěl jeden k slunci vzlétnout, ale v zlomených křídlech neměl sil, a druhý rval se vytrvale a bojoval a zápasil. Ten jeden k boji s celým světem vždy odvahy měl v sobě dost, vždy s novou vášní, novým vznětem zápasem každým znovu rost’ den za dnem v boji věčně novém – a druhý v zmalátnění kletém šel žitím, energie prost a zraněn jedním křivým slovem, jež víc než rána v srdci bolí, šel zlekán s cesty komukoli, kdo ranil jedním křivým slovem... * 12 Dva lidé vždycky ve mně byli i v životě i v písních mých: ten jeden věčně zasmušilý, a druhý na rtu vtip a smích. Ten jeden měl pro život celý jen ironické usmání, a tomu skráně krvácely, jak měl jen hloží na skráni. Ten jeden, za nímž dávný smutek šel jak za pánem chodí pes, vším zlekán v samotu se utek’ v svou samotu, v svůj rodný les, v údolí nikým neznaná, v údolí tichá bez lidí, kde nízká zášť a pohana za tebou drze neslídí, kde, když tě žal a smutek schvátí, samota, kouzlo největšínejvětší, mír v duši chorou znovu dá ti a ze všech ran tě vyléčí... Dva lidé byli ve mně, jeden se nerad komu přiblíží, a druhý touhou lačnou veden rád opíjel se Paříží a ruchem boulevardů a davem, jenž kolem vře a bouří, ječí 13 v jediném víru kolotavém, kde sednou šťastní zahaleči si k absinthu a tím se baví, jak vře kol nich ten divý hon, jak v moře kol nich rostou davy a kypí, bouří kolotavý a omamný ten Babylon... * Dva lidé ve mně byli vždycky a každý jinak žití viděl: ten usmál se mu ironicky, jím pohrdal, je nenáviděl – a onen snášel muka všecka s pokornou, zbožnou duší děcka, byť vše mu v žití bylo vzato, co nad vše bylo srdci svato. Ten jako žebrák chudý, bosý dlaň svoji prázdnou nastaví a za almužnu lásky prosí, za jeden pohled laskavý – a onen; jemuž chybí víra ztracená dávno v žití tom, se hrdě v sebe uzavírá a pranic nechce na nikom. 14 Ten jeden v každém bratra ctil, i nejbídnějším z lidí kdo byl, soucitem žití chudé zdobil, vše zapomněl, vše odpustil, čím kdy se člověk prohřeší, vše, i tu křivdu nejtěžší, i úšklebek i hněvné lání – ten jeden pro vše lásku měl a druhý jenom pohrdání, v němž odpouštěti zapomněl... * Dva lidé byli ve mně, oba šli spolu v stálém nesváru. Celého žití dlouhá doba jich nesmířila, ke stáru, jak bývalo kdy před lety, jdou spolu nikdy nesmířeni, ten jeden s duší poety a druhý, v jehož duši není svatého toho posvěcení, té touhy, jež chce stále výš, té hvězdné touhy, jejžjež tě nutí, jít bez klidu a oddechnutí dál k cíli, před nímž sám se chvíš, tou strmou cestou k Parnassu, 15 kde ten, čí noha vstoupit může, kol hlavy ovine si růže a snítku lauru do vlasů... Ten jeden cestou drsnou, sráznou, kde nohy v ostrém trní váznou, kde mdloba tě a úzkost chvátí, kde strach a bázeň v duši lehá, kde nikdo ruky nepodá Ti, kde divý mráz ti v oči šlehá, kde zpit a zmámen velebou vidění skrytých kdesi v dáli sám často zoufáš nad sebou, když mukou slzy v očích stály – – tou cestou, kde ten fantom kynul, šel jeden, zápasil a hynul a trpěltrpěl, a šel přece dál, kde zářil svatý ideál... Ten druhý zlomen neměl sil, by za fantomy zápasil, svůj proklel život neblahý, nemaje v sobě odvahy žít ani umřít... Beze slov se vzdal, než síly v boji změřil, – več doufal by a v co by věřil, ne, neměl v srdci – Oblomov! * 16 Dva lidé byli ve mně, dvojí jsem duši měl: z těch jedna jest tak plna světlých, zlatých hvězd, jež jako v zářném ohňostroji v mé sny a dumy, život celý se mihotavou září lesknou, jež chvěje se a plápolá. kolKol duše druhé obestřely se mraky, smutnou nocí tesknou tma hluboká je dokola. * Dva lidé byli ve mně – běda, kdo podlehne, kdo zvítězí? Ten jeden k slunci peruť zvedá, ten druhý spoután řetězy. Ten jeden vždycky sobě věřil, ten jeden být chtěl velikým a s každým hrdě síly měřil a nesklonil se před nikým – ten druhý chabý, zlomen vždycky nes’ tupě žití mnohý trud, v klín ruce složiv apathicky, nečekal spásy odnikud... * 17 Jsem, jaký jsem. To žití bědné, však jiným býti nemoh’ jsem – kdo bez viny, ať kámen zvedne a hodí po mně kamenem. 18
ZA VĚNOVÁNÍ „HLASŮ V POUŠTI“ J. VRCHLICKÉMU.
Mně řekli, že mé nadšení je omyl, že to, co krví psal jsem, nemá ceny – a třtinu sám už nad sebou jsem zlomil. Tak v půli cesty stál jsem zamyšlený a přede mnou poušť beznaděje zela, kde výkřik zoufání mřel bez ozvěny. Tak stál jsem sám a opuštěný zcela, sám před sebou jsem stál tak děsně malý a noc v mou duši stíny naházela. Kde byli přátelé, již druhdy lhali mi lásku? Zmizeli a nad mou hlavou jen černí ptáci skřekem krákorali. Já krákorat jsem nechal havěť tmavou a šel jsem dále do té poušti němé, dál provázený černých ptáků vřavou. [19] Já věděl jsem: tak všichni u nás jdeme a často ani za ten život celý druh s druhem sobě ruky nestiskneme. – A přec bychom si tolik říci měli! Já duši svou jsem nekonečnem opil. V mé smutné noci hvězdy zacházely. Já padl jsem a dál se k cestě vzchopil – mé stopy hned se žhavým pískem svály a já si řekl: Zahyneš, ó popil! Leč v chvíli té hlas uslyšel jsem z dáli, já hlasy v poušti slyšel : „Nikdy zpátky! Věř! vytrvej! Hle červánky už vzplály!“... Ó Mistře, jemuž tyto píšu řádky, dík, Vás že potkati mi bylo přáno, že nesváta má stopa bez památky. Teď šťasten čekati chci na to ráno, až těm, kdo tupili mne, řeknu v touze vždy takým být, jak, Mistře, Vámi psáno: – Rci, tvoje strana? – Sloužím vlasti pouze! 1890.
20
LISTY Z DENNÍKU. I.
„V komůrce tvojí...“ Básník mladý po krásné dívce touhou vzplál a něžnou, sladkou písní tady opěvá drahý ideál. Ta dívčí hlava drahá, světlá, ta dívka, rcete, kde je teď? Jak dnes by as tu báseň četla a jakou dala odpověď? „V komůrce tvojí...“ Hochu milý, ach, to je dlouhá řada let a my jsme oba mladí byli a tys mne jednou v noci ved’ pod její okna, tobě známá, za nimiž ona, bohyně, tvá víla, srdce tvého dáma, v té pozdní spala hodině. Tu blouznil jsi, jak dříme asi, podobna jistě andílku, [21] jak čistá, svatá ulehla si ve bělostnou svou postýlku, jak čarodějka, kněžka malá, jež v růži bájnou rozkvétá, s tvým jménem na rtech usínala... A zdá se jí, že poeta jí podávaje růži vonnou a vavřín maje na skráni v nadšení jako před Madonnou se k zemi před ní uklání a o lásce, v níž není šalby, jí mluví tak, že dech se úží, tak, jako slavík jenom lkal by o lásce ke své drahé růži... Noc jarní byla, plná kouzel, taková, která omámí. A v tobě poeta se vzbouzel – a měsíc, který nad námi plál vysoko, ten měsíc bílý tě viděl, když jsi v oné chvíli měl zbožné oči plné slz. A druhý den mně přinesl’s tu báseň, kterou domů přišed jsi složil ke své paní chvále. Chtěl’s o své růži znovu slyšet, chtěl’s o své růži mluvit stále. 22 Ta báseň! Čtu ji tady znova a je mi hocha toho líto. V komůrce tvojí... kterak zní to, jak cize znějí dnes ta slova! Ta jeho víla, jeho paní s ním nikdy nemluvila ani, ta víla dnes je dáma velká a nejspíš’ osud prokletý, netuší ani, tato znělka že pro ni v duši poety vytryskla tehdy v pozdní chvíli, v té noci, která omámí, v té jarní noci, měsíc bílý když tiše svítil nad námi... V komůrce tvojí... Zlý je osud! Ta báseň, okamžiku dcera, ta jeho báseň je tu posud a, jak by psána byla včera, z ní vůně svěží dosud vane, dech čisté lásky horoucí – a kde je básník? Rozervané své čelo musil utlouci o tvrdou skálu odříkání a starosti, zlé chudoby... Noc hluboká se nad ním sklání a měsíc svítí nad hroby. 23 Tam v zapomnění pusté kraje odešel zatím, na rtu vzdech a dřímá, křížem ruce maje, v komůrce svojí, v Olšanech... * A episodka veselá: u drobných básní ženské jméno zde poprvé je vytištěno, zde poprvé se zaskvěla na strmém Parnasse tom českém básnířka mladá slávy leskem. S tou dívkou tehdy chodil jsem. Mne vyšší je snad o dvě hlavy, knír mohutný má pod nosem a chodí jako dragoun pravý. Plnovous této divné ženy, jsa po francouzsku přistřižený, ve špičku končí na bradě. Vy nejspíš k této záhadě jste rozluštění našli už: nu ano, tato dívka mladá, to není dívka, je to muž. V tom muži byla černá zrada. Nadarmo toužil, darmo psal – co platno bylo všecko psaní! 24 Redaktor jemu, jaký žal, nevytisk’ jedné básně ani. Tu v zoufalství měl nápad kdys: psal jako dáma něžné řádky, nalíčil něžný rukopis, přiložil k tomu dopis krátký, v němž chybičky tři čtyři bylybyly, a na tom lístku napuštěném resedy vůní hoch ten milý se podepsal své dívky jmenem – co chcete? Osení mu zkvetlo: hned v příštím čísle, jaký spěch! spatřily básně boží světlo... Po několika krátkých dnech psaníčko stejně něžné, vonné za prvním pustilo se v let. A zázrak! Verše dívky oné i v druhém čísle byly hned... Však druh můj s pláčem v náruč kles’ mi: prý žal mu toho, k dětem svým, jež naším byly tajemstvím, že před světem se hlásit nesmí. A z dívky stal se mužem zas a znovu, otevřené hledí, s odvahou dal se na Parnass. Nu, dočekal se odpovědi, 25 leč vztekem byl by umřel v mále: „Zásilka slabá. Jindy spíše, snad za rok, za dva“ – – a tak dále, jak v Listárně se vůbec píše... * Hle, na té stránce čtyři znělky bojovné, hrdé, – autor jich v té době býval rebel velký, – leč od té doby nějak ztich’... Nepláče víc krví žhavou pro lidu svého neštěstí, zdi neproráží tvrdou hlavou, ni pouty více nechřestí, nevolá národa už k boji, nebije na zvon k poplachu –: zkrocený dávno lyru svoji pohodil někam do prachu, své blesky zahodil i hromy, své sudlice i palcáty i hněv, jímž shnilé řady zlomí... A hleďte, dobou odvátý někdejší rebel smělých tužeb jest, ku podivu, nyní rád, že do střízlivých vzal jej služeb kterýsi slavný magistrát... * 26 Šel, jak už někdy bývá zhusta, šel mladý básník na pensi, umlkla zpěvná jeho ústa, po první ostré recensi. Nezašel pěvec v stínů říše, nezanik’ talent veliký: když s básněmi to nešlo, píše sám nyní ostré kritiky... * O sobě chci se zmínit skromně při psaní těchto prostých gloss. Nedávno kdesi psáno o mně a nad míru se divil kdos, že nebyl vylákán jsem nikam, kde kolem mne se rvali v boji, že vyhnul jsem se polemikám a klidně šel jsem cestou svojí. Já slyšel volat divná hesla, jež měnila se každým dnem, a mnohá nadávka se nesla v ovzduší bouře neklidném, já slyšel dupot mnohých kopyt a hlahol trubek, různých trub, přede mnou cestou někdo klopýt’ a – padni oko nebo zub – 27 se do mne dal. Slyš pusté lání – však řekl jsem si: Nikoliv! Přec nemusím se na potkání – co myslíte? – rvát s kýmkoliv? * Z nás jeden umřel před lety. Zde jeho jméno, jedna řádka, zapadlé jméno poety. A noticka ta jedna krátká, v níž celý jeden život slit, ó lze se nad ní zamyslit! Hle, jednou, dnes či zítra, kdo ví, i naše jméno dají sem a odbude se dvěma slovy, by lehkou nám ta byla zem. A bude po všem. Po všem tedy, co mohlo být a co jsme chtěli, proč snášeli jsme trpké bědy a zač ten dlouhý život celý den ze dne, stále, ze vší síly jsme trpěli a zápasili. A bude po všem. A přec kdysi i naší mladou hlavou plály sny o slávě a ideály, i z nás chtěl každý urvati si 28 sněť vavřínu. My snili o ní, i k našim čelům že se skloní, i my, ať třeba mnohým trudem střízlivý život ranil nás, i my že jednou vydobudem tu snítku lauru na svůj vlas – a zatím, co ten život podá! Hleď, příteli, tvá všecka sláva: že umřel jsi, ta krátká zpráva, že tvého nadání je škoda, a k tomu soucitně se dodá: Buď pokoj s ním! – A sláva ta za krátký čas je zaváta, je po všem. A co my jsme chtěli, co vrýt jsme chtěli do věků, až spáti budem osamělí, to příští doby člověku už bude cizím... A přec dál ta slávy bludička nás mámí a rvem se za svůj ideál až ke hrobu... Buď pokoj s námi! 29
MODLITBA.
V hlubinách duše, v srdci u dna, v tom lidském nitru od věků spí neurčitá touha bludná, ta touha, která člověku dá křídla, naděj, sílu, vzněty, by z hroudy země moh’ se vznést myšlénkou v jiné, lepší světy, v říš bez konce, kde rozesety jsou miliony dálných hvězd. Ó každý z nás má ve své hrudi tu touhu, najít paprsk v tmách, ten paprsk, po němž smutni, chudi vždy toužili jsme v modlitbách. Ó každý z nás má ve své duši tu touhu po čems Neznámém, co k modlitbě jej maně vzruší, kde člověk svého Boha tuší, kde tuší Boha v srdci svém! [30] Ó každý z nás v svém celém žití vždy hledal to, vždy hledá dál, co do života tmy nám svítí jak nedostihlý ideál. Tmou žití každý vstříc šel tomu, co sluncem v blankyt zahoří, co tichem lesů, řečí hromu, co svitem hvězd i lístkem stromu o věčnosti k nám hovoří. Života zdroji, všeho vzniku, jenž našich srdcí střežíš tep, ať slaven’s hymnou mučedníků, ať šeptem dětských modliteb, ať chvěním trávy, hromu třeskem, ať pouště hrůznou velebou, ať osamělým ptáka steskem, rtem žebrákův i králův leskem, tak děsně malých před tebou: Ty duše všeho, žití zdroji, ty, jenž jsi světlo, vůně, vzduch, ó tam, kde v strádání a boji už znaven klesá lidský duch, vlej novou sílu v jeho duši 31 a novou touhu do hrudi, dej tomu, kdo tě hledá, tuší, ať jednou, než jej život zkruší, se na tvém srdci probudí! 32
POLEMICKÉ SLOKY O RŮŽÍCH.
„Což nekvetou už růže a nezpívají ptáci? Což poesie jara se ze světa už ztrácí? Což láska, štěstí, mládí dost velkou není říší, že mladí muži rádi už jako starci píší?“ – Tak děl mi kritik jistý, jenž na růžích se zrodil a knihu pessimisty do pekel pekla hodil. A děl: „Což v našem kraji tak smutno býti může, – což ptáci nezpívají a nekvetou víc růže?“ Což nekvetou víc růže? Já po něm ptal se sebe – [33] a bylo mi, mráz divý že kolem zebe, zebe... Ó mohly růže kvésti, ó v mladém srdci kvetly a skanul tam – ó štěstí! – i lásky paprsk světlý... leč kdo mé štěstí, běda, a kdo mé růže zdupal? Zášť podlá, závist bledá a lhostejnosti úpal a mráz, jenž pálí kletý, až prsa stáhne, úže – – – ó mohly růsti květy, ó mohly kvésti růže? Leč kvetly ještě růže, ó kvetly, – ne však pro mne, byť po jediné růži jsem choval přání skromné. Ó bylo štěstí v světě, však já je zřel jen z dáli a touha po něm zve tě, až slzy v očích stály – a já jak žebrák stranou jsem čekal kolik roků s tou duší utýranou 34 a se slzami v oku... ó nelze říci slovy, jak stud mne v čelo bodal – a z vás kdo básníkovi jen jednu růži podal? Ó kvetly ještě růže, však sobě jste je rvali, teď drzé skráně svoje z vás každý v růže halí – a já v svém žití mladém se odříkati učil a trpěl bídou, hladem a mráz mne divý mučil – a neřekl z vás žádný: „Ty chudý nestůj venku!“ Jen smích váš zněl mi zrádný v tom boji za myšlénku, jen chladný výsměch zlostný hnět’ chlapce, hněte muže – mně nechali jste ostny a sobě, sobě růže! Ó byly, byly růže, však žádný neděl: „Druhu, proč sám bys venku strádal, 35 též z našeho jsi kruhu!“ Svůj pohár každý věnčil, však já, jenž chud a tupen bych zkrátil vás a ztenčil snad o jediný lupen... Co k vám se láska sklání, já na nelásku zvykán chud, sám a bez usmání jsem světem šel jak cikán. To trpce život chutná – – však lidé řekli : „Nuže, proč píseň tvá je smutná – vždyť přece kvetou růže?“ Ó mějte vy své růže a já mám tichou práci, kde pohrdání vaše se pohrdáním splácí! A buďte vy si šťastni, já, pokud budou síly, dál půjdu cestou vlastní, až kde se do tmy schýlí. Leč když to v srdce bodá, že všechna práce darmo, že mladých let je škoda a stáří bude jarmo, 36 když smutek jen se mračí a po všem štěstí veta – čím je mi píseň ptačí a všecky růže světa! 37
DVĚ BÁSNĚ POLITICKÉ.
[39] ZA ČESKÝ LID.
„Husité byli banda lupičů a žhářů.“ Karel princ Švarcenberg, na sněmu království Českého v sezení dne 20. listopadu 1889.
Ó trudno žíti v podlém, bídném věku, kde stará, svatá sláva už ničím není, nežli bídným cárem, jenž za nepřátel posměšného jeku se prachem, blátem vláčí a který rván je nestoudnosti spárem, jím, jenž i mrtvé z hrobů vyhrabává, by na pospas je hodil drzé láji!... Ta stará sláva! Vzpomeneš-li na ni, tu oko zvlhne v pláči. Tak bídná nyní! – Komu zachce se tu, ji zprznit smí a v posměch vydat světu, když drze poplvá ji – – Ta česká sláva! Jednou světa paní a královna, – a dnes jen děvka pouhá, [40] již každý v tvář smí udeřiti dlaní a již se každý rouhá a která beze jména kdes ukryta jen pláče, tiše sténá i vlastním rodem bídně opuštěná... Což tak jsou bídny všecky její děti? Což není muže tady, jenž prsoma ji bude chránit svýma? Což zastance jí nikde neviděti? Což smí se po ní šlapat a volat na ni znovu kletby Říma, což ještě není konce utrpení? Což tak jsme bídni, že se smí nám říci, že smečkou vrahů byli naši otci? Což na věky už zapad’ v nás všechen stud i hněv i cit i síla, že mlčíme, když vrahů se nám spílá? Což s poplvanou lící my klidně půjdem dále, bez pomoci a ještě snad tu ruku líbat budem, jež v tvář nás bije? V hanby pusté noci se nezardíme studem? Což zbabělost nás chvátí, že nikdo se ni neosmělí ptáti, zda otcův prach se v hrobě neobrátí? 42 Ó velký Mistře, svatý Jene Husi, zač ty jsi v ohni zmíral a ve smrt nesl rád svůj život drahý? – Teď jako tehdá lež nám pravdu dusí a jako můra leží nám na prsou, lež hlídá naše prahy – a není tady, kdo by se jí vzpíral a kdo by hromem v lež tu zahřměl: Dosti! – My v mátohách se vláčíme den ze dne, jsme sluhy pánů, kněží a ve své bídě jako ovce němé ni na urážku již se neozveme – – Po velké minulosti když blátem se nám hází v zášti bědné, když rváno nám, co nejdražšího máme, ni ruka se už k ráně nepozvedne... Ó zneuctěný chráme, hle, svatokupců davy tě přeplnily, podlý zástup lhavý – ó kde jsi Ty, jenž nás jich opět zbaví? Ó bědno, stydno žíti v takém věku! To lépe bylo věru, když tím, že cestou chodce přepadali, se bavívali páni v středověku... To byly pouhé statky, 43 jež otcům našim z kratochvíle brali a dělili se o ně v lesním šeru – – Teď kdo jen přijde, vezme tobě více, tvou čest, tvé jméno, otce pohaní ti i památku tvé matky, tvůj celý rod zasype jedem hany – a ty, ó běda, ty jsi bez ochrany! A druzí jásajíce mu tleskají, že zhanobil tvé žití, že rod tvůj slavný nazval žhářů davem, že zranil tam, kde srdce nejvíc cítí... ó v celém hněvu žhavém já, který tyto řádky zde píšu chudý, částí velké splátky za lid svůj vracím ránu v čelo zpátky! Za český lid, jenž nesvlékal své víry, jak vy své panské šaty, za český lid, jenž ve svém rodokmenu má slavnějšíslavnější, než vy jstejste, bohatýry, za prapor bělorudý, za slávu, která tkví na českém jménu, za minula stín veliký a svatý, za slávu, před níž všechny „Růže“ blednou, – i za to všechno velké české hoře já, český básník chudý 44 v tvář vracím vám, čím posupní a smělí jste české jméno zhanobiti chtěli. Aj, miliony zvednou ten český prapor ve svit ranní zoře, ten prapor, po němž hodili jste blátem – a z každého, kdo Čechem, reka tvoře on hrdým majestátem vzplá nad lidem, jenž v práci je větším vás i tam, kde modly kácí a pohrdání pohrdáním splácí. 1827/1189.
45 PSÁNO ROKU 1890.
Kdo jestěještě tady s neprodaným čelem poctivé srdce má v svém těle českém, ó rcete, jak by nezachvěl se želem, ó rcete, jak by nezaplakal steskem nad bídnou, drzou lájí, jež nepřátel je cizích horší z mála, jež české matky živné mléko ssála a nestoudná teď hříšně zápírázapírá ji, když matka bědná pomoci a práva se zoufanlivým hlasem dovolává! Ó v tomto čase bolesti a hany jak nevzpomínat velkých, světlých vzorů a mužů těch, kdo národ utýraný budili jiskrou posvátného vzdoru, jenž s osudem se hádá a z hrstky mužů tvoří slavné reky! Ó dnes, kdy – hanba pro budoucí věky! – lid zbabělý v klín chabé ruce skládá a z vůdců prvý sám jej v ústup nutí, se slzou v oku buďte vzpomenuti! [46] Ó dnes, kdy přes ty žírné české lány mrak dřímoty se zvolna, těžce valí přes hlavy, jež jsou mdlobou uspávány, – ó nyní rcete, zač jste bojovali, vy velcí mrtví naši? Zač rádi kladli jste svůj život celý? Zač ze steré jste rány krváceli? Čest země rodné proč vám byla dražší nad vlastní život, svobodu i statky? Proč za ni trpět byl vám úděl sladký? Ó rcete, probůh, kde jste vzali síly před popravištěm nezachvět se v tváři? Ó rcete, odkud nadšení jste pili a nezoufali ani ve žaláři? Zač v rozčeřené vlny nořili vesla jste té naší lodě? Hle, štastni, klidni kdesi na svobodě jste žíti mohli život pohodlný ve kruhu hodných, bohabojných dětí – a nemusili v bouřích jste se chvěti. Kdo opláče teď siré vaše vdovy? kdo dětem otce, jehož dravý příval víc nevrátil, kdo sirotkům těm poví, že otec jeho mučedníkem býval, 47 jenž trpěl proto, v skráni a v prsou svých že nadšení měl zápal, jenž hnal jej tamtam, kde nepřítel se sápal, na drahou vlast, jež byla v umírání –? Kdo dětem padlých reků oněch poví, že otci jich jí dali život nový? Dnes nikdo víc... My nevděčni a tupi a klidni ve všem, co se s námi stane, a lhostejni, když matka v pláči úpí a naříkat a lkáti nepřestane – my v dřímotě své němé jak zvíře, které žije ze dne ke dni bez nadšení, bez myšlénky a bědni ospalou hlavou ani nechápeme, proč kdys ti mrtví vše ty palné muky snášeli pro nás, nevděčné své vnuky... Vždyť tenkráte už všechno naše příští prodati mohli za řády a stuhy a nemusili mříti na bojišti a nemusili zápas vésti tuhý a nemusili mrazem a úpalem jít v žalář dlouholetý – ne jako my, jak zotročilé skety jen vrhnouti svůj prapor mohli na zem 48 a říci: nuže, nejsme žití schopni, tu naše šíj – a ty jen do ní kopni! – A oni přece, – velcí předci malých! – ne pro sebe, leč pro nás, pro budoucí vypili raděj utrpení kalich, až velké srdce přestalo jim tlouci. Ó jaký v jejich duši to zázrak byl, jenž na trnité pouti je sílil a jim nedal poklesnouti a zoufati ni ve žalářní hluši, že věřili, jak z mužů rostou obry, když jejich boj je poctivý a dobrý! Hle, jaký zázrak! Jen ta láska k zemi, z níž vyrostli, ta víra, která síliž i nás, ta víra, že za mraky všemi, byť nad námi se kupily až příliš, přec nové čeká ráno – a v jeho zoři vzbuzený lid pozná, kdo zavlékli jej v smrti pole hrozná, kým jeho čelo bylo poplváno a kdo z řad jeho k nepříteli běží... I soudit bude nad zbabělou spřeží... 49
PÍSEŇ PODZIMNÍ.
Já s pláčem v očích svých – sen strašný zdál se mi o samých mrtvolách, já bloudil mezi nimi – jsem ráno vzbudil se: jak teskný pozdrav zimy mha bílá snášela se kolem po zemi. List suchý na okno mi pad’ jak smutný vzkaz kohosi drahého, kdo umírá a hyne a smutně odchází v neznámé světy jiné, zkad jednou nevrátí se také nikdo z nás. A prvně v životě jsem cítil tíhu let, mé zbylé naděje jak byl by někdo zlomil, v životě poprvé jsem teď si uvědomil, na zimu života že nutno pomýšlet. Jak venku na pole a v lesy, na nivy se mlha snášela jak smrti závoj bílý, tak zvolna v duši mou v té zasmušilé chvíli pad’ smutek života v můj podzim tesklivý. [50] A jak na dávný sen, jenž hyne v paměti, já sobě vzpomínal na uplynulý čas ten, i já kdy mlád jsem byl a také chvíli šťasten, když s láskou naděje nám život posvětí. To dávno, dávno už... Co kouzla bylo v tom, to všecko ztrhal mi a odvál vichr dravý a jsem, jak haluzí když jeseň listí zbaví, ve smutku ztrnulý a opadalý strom. To dávno, dávno už, kdy pyšně v mládí rost’, podjaří minulo i jaro s květy všemi a v léta úpalu pak bouře za bouřemi se nesly nade mnou – dnes vše je minulost. A z dálky zavanul poprvé ostrý chlad, a znova bouře zlé květ za květem mi rvaly – a bylo k zoufání a byly mnohé žaly i mnohé bolesti – a jiné přijdou snad. A podzim nastane, dnes vešel v duši mou, v mé sny se rozvěsil jak mlha, kterou tká si ze snů všech ztrhaných, dnes pozbavených krásy, jež druhdy zářící mi kmitla žití tmou. 51 A zima nastane a přijde ostrý mráz, sníh těžce napadlý zavane jméno chudé a jméno zapadlé jen prázdným zvukem bude – ó, kdo si vzpomene, co žilo jednou v nás? ...Ať bylo tak či tak, dost na tom, byl jsem mlád a byl jsem básníkem – netřeba čeho želet: dost na tom, z duše mé když v časů bouřný přelet jediná z písní mých zůstane jedenkrát. 52
ZTRACENÉ VOLÁNÍ.
Na ten večer vzpomínám si, jakoby to bylo dneska. V Sychrově to bylo, doma, v oboru mne svedla stezka a jak šel jsem, suché listí snášelo se k vlhké zemi, nebem honila se mračna, vítr kvílel haluzemi, kolem truchlo, smutno bylo a v mém srdci také tak. Ach, mně tenkrát smutno bylo, zamyšlen jsem chýlil hlavu, kdesi v dálce ozýval se jednotvárný hukot splavu a v tom větru, jenž kol úpěl jako v poušti kolem Leara, já jsem cítil, jak mi cosi tvrdou rukou srdce svírá – vzpomínka to trudná byla, chladná, ostrá jako mráz. [53] A jak sám dnes šel jsem tady, kudy dřív jsem často chodil, jakoby mi na dno duše někdo těžký kámen hodil, a já pro to byl bych šílel, co kdy bylo a víc není, a já měl v tom srdci bolest, hoře, lítost opuštění, lítost pro všecko, co bylo, pro všecko, co bude dál. A ta všecka stará bolest najednou se slila ve mně, a v tom vichru, jenž kol stenal, a ten splav jak hučel temně, já jsem used’ na lavičku, na tu, jež mi drahou byla pro to, že tam v letní večer seděla kdys moje milá, kterou tenkrát, ach to dávno, kterou tenkrát měl jsem rád. A já vzpomínal jsem na ni, myslil na svůj život celý, zvpomínalvzpomínal jsem na ty květy, jež mi v srdci vypučely, 54 vzpomínal jsem na ty oči, jež mi lásku lhaly kdysi, vzpomínal jsem na tu lásku, kterou jsme tu slíbili si, vzpomínal jsem na ty květy, které zatím povadly. Vzpomínal jsem, jak ten život letí kolem prázdně, hluše, vzpomínal jsem na ty písně, jež jsem skládal v mukách duše, vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy mi slzy v očích stály, kdy bludička slávy, která mladou duši kdysi šálí, zhasne ve tmách pochybností, zápasů a trudů zlých. Vzpomínal jsem na své drahé, kteří měli mne tak rádi a hleděli s bázní na to, jak ta bludička mne svádí, s bolestí jsem na to myslil, jak i k nim vždy málo sdílný opustil jsem drahé doma, z otcovy jsem ušel dílny a sám v sebe uzavřený, šel jsem za svou bludičkou. 55 Vzpomínal jsem na svou matku, její žal i starost o mne, až mi jednou z illusí těch drsný život oči promne, že snad v pláči poznám třeba jednou v stáří pozdní době, že mne zklamala má víra, že jsem klamal se sám v sobě, že mír duše své i její utratil jsem – nadarmo... Vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy mne pocit bázně chvátil, kdy bych rád, tak rád byl tiše kající se domů vrátil, kdy sám sobě nevěřil jsem, že mi peruť k letu stačí, srdce touží výš, však bída, bída zlá tě k zemi tlačí a tvá peruť zkrvácená vzletět, vzletět nemůže... Vzpomínal jsem na ty touhy, jež mi hřály duši mladou, než se do ní pochybnosti, beznaděje muky vkradou, vzpomínal jsem na zápasy, na ta všecka muka hrozná, 56 kdy bys nad sebou sám zoufal a kdy člověk v hoři pozná, že ten výkřik v jeho duši nikdo v světě neslyší... Vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy tě zmalátnělost chvátí a kdy nikdo v světě celém vlídně ruky nepodá ti, kdy tvá bolest, kdy tvé touhy, pochybnosti tvé a boje, kdy to všecko všemu světu lhostejno, ó lhostejno je, nikdo tebe neposílí, nikdo v tebe nevěří... Vzpomínal jsem, drahá matka že je mrtva, mrtva zatím, nežli velké její hoře velkou, vděčnou láskou splatím, mrtva dřív, než směl jsem říci, co jsem jenom srdcem chápal, že přec není ve mně ztracen horoucí a čistý zápal, který jako svatý oheň hoří v prsou básníka... A já byl bych za tou drahou šílen volal v prázdno věku... A v té chvíli zlítostnění, v šíleném tom vichru jeku 57 já jsem cítil, jak mi kdesi na dně duše báseň vzrůstá, ruka má ji letmo psala, maně šeptala ji ústa, říkal jsem ji nahlas větru, jenž ji zanes’ bůh ví kam. Zdálo se mi, že je život poušť tak smutná, prázdná, holá a že někdo na té poušti zoufanlivým hlasem volá a že zoufalý ten výkřik člověka, jenž trpí, strádá, je jak nikým neslyšená s přírodou i bohem váda, protest, který marně bije na zavřená nebesa. Zdálo se mi, že v té chvíli udusí mne žití jarmo, že zde trpí každý z lidí a že každý trpí darmo a že život bez účele v hluchou propast věků letí a že člověk není více než vteřina v tisícletí, zrnko písku na dně moře, prášek na dně propastí. 58 A v ten prostor beze hrází, do věčnosti, v moře časů jeho volání tak teskné ztrácelo se bez ohlasu, já jsem slyšel někde v duši, jak ten výkřik zní a hyne, výkřik, který bez ozvěny zajde v noci nehostinné, výkřik, který k světlu touží a sám zajde v temnotách. A ta bolest ze života a ta věčná k světlu touha, smutek, který srdce tíží, i vzdor, jenž se všemu rouhá, vše to letělo mi čelem, vše jsem tenkrát v duši prožil – a v té chvíli rozervání úvodní jsem báseň složil ke své první knize veršů, k Ztracenému volání... A já v bolesti a vzdoru jsem ty smutné sloky skládal, já se s někým o svůj život, o svou smrt se s někým hádal, 59 a jak vítr kolem úpěl, zdálo se mi v oné chvíli, že mi v prsou srdce puká a že hlava moje šílí a že hlasně vzkřiknout musím úzkostí v těch samotách. A jak báseň rostla ve mně, jak jsem verše v sloku uvil, já tu báseň větru říkal, já ji vichru nahlas mluvil, přehlušit jsem chtěl ten vichr a hlas můj se na něm tříští, a v tom jeku, v šumu stromů chvělo se a v chvíli příští bez ozvěny zapadalo ztracené mé volání. Zapadly ty verše dávno, zarostla ta lesní stezka... Vzpomínám na život celý – nebylo by jinak dneska: šel bych znova jako tehdy, šel bych zas tak sám a chudý, zas bych nesl ve své duši všecky zápasy a trudy, abych zas v tu chvíli pravou našel píseň v srdci svém. 60 Zapadly ty verše dávno, v nepaměť je vichr odnes’, ale smutek oné chvíle, ten v mém srdci zůstal podnes, oheň, jenž mi v prsou hořel, i ten vzdor, jenž ve mně dosud, ten vzdor, jenž se všemu rouhá, čím vždy znova tvrdý osud, nežli vzlétneš, v prach ti sráží zkrvácené perutě... Zapadla má kniha prvá, zapadly a zajdou jiné, jednou i mé jméno chudé v nepaměť a do tmy splyne – ale přijdou jiní znova, v nových mukách, v síle žhoucí a od věků k věkům bude volání jich teskné tlouci jako výkřik ze tmy do tmy na zavřená nebesa... 1898.
61
LISTY Z DENNÍKU. II.
Jak stárneme, hle, na té knize viděti nejlíp. Vše je klamné. Tak ustrnule, nějak cize teď po létech se dívá na mnemne, a přec, – tak dávno není tomu, vstříc vál z ní dech tak mladě svěží z nás hochů mladých nejednomu... Ve chvíle ty se vmýšlím stěží... Přede mnou ročník starý leží, v němž nečetl jsem kolik let. A přece vzpomínám si na to, jak bývalo nám vždycky svato, co bylo psáno tu... Ach v touze i my jsme psali básně tam, však běda, v Listárně se pouze zatřpytil ždaný drahokam... My velikáni byli malí, sen o slávě nám hlavou táh’, [62] my zbožně druhdy čekávali na nové číslo v kavárnách a čekali, že tužba vřelá se přece jednou zkonejší... Kavárna vždycky svátek měla, když soudruh jeden šťastnější se zjevil náhle v celé slávě a rázem slavný druh i sok v tom čísle, které vyšlo právě, měl vytištěnu řadu slok. Jak soudruh šťasten hlavu zved’ a zdálo se mu, celý svět i piccolo i kolem hosti že s náhlou jakous uctivostí naň dívají se... Staří páni myslili zatím na šístku a na bulku a málo dbali, že vedle nich, tak na blízku si gloriolou skráně halí veleduch jeden, který dnes’ Parnassu strmé výše slez’, a nadšeně tam v objetí pad’ Nesmrtelnosti a Slávě a báseň svou při černé kávě čet’ podruhé i potřetí... * 63 Konečně jednou slávy hvězda i mně tu vzešla – byl už čas! Oh, ani ve snu se vám nezdá, co je to: cesta na Parnass! Redaktor psal mi krásná psaní a nadějemi sny mé zlatil, – však netisk’ jedné básně ani: žel, verše mé prý někde ztratil či založil... Já básní nových mu poslal fůry, aby věděl, – on v nadšených a krásných slovích mně odepsal a odpověděl, já znovu čekal kolik neděl a básně stejný osud stih’, já čekal měsíc, druhý, třetí – však v listě ani jedné z nich, ach, ani jedné neviděti... Tiskařskou černí nechtěl osud jich potřísniti čistý pel. Jsou založeny někde posud... Já statečně jsem dále pěl a nezalek’ se na chvilku, dál tvrze té jsem pevnost měřil a ostražitě poště svěřil jsem nových básní zásilku a trpělivě čekal dál... 64 Ó byl to krásný, zlatý čas! Tou dlouhou cestou na Parnass mi zářil krásy ideál, sny zlaté letěly mou skrání... Ó zlatá dobo snů a dum, snů o slávě a milování, snů o slávě, jež básníkům kol čela vavřín ovíjí! Ó sladký, zlatý čas, kdy sláva kdes v budoucnu tě očekává se zářnou svatých glorií, kdy nadšení tak čisté, svěží tě orlím křídlem pozvedá, byť mnohdy chodil’s po nábřeží tak smutně místo oběda... * Ó krásný čas, kdy život zlý tu mysl hrdou málo lekal a kdy jsem na něm v příští čekal, že samé růže vykouzlí... Pak ideal se ovšem kácel – leč, o jiném chci psáti tady. Dál verše psával snílek mladý – a redaktor je dále ztrácel... 65 Dnes už je zcela jiný svět: dva lidé sednou k témuž stolku a už jsou v literárním spolku, bez dlouhých řečí, bez okolků svou revue založí si hned a plni blahé rozkoše si tisknou plody svého umu, jež redaktor jen z nerozumu by dál jim házel do koše. Leč tenkrát bylo v čase jiném a každý své je doby synem. Dnes je to tak: když někdo neví, co s pětkou by si počal jen, nuž, založí si prostě revue a šťasten je a spokojen. (Cit lítosti mne tady zchvátil: já pessimista, melancholik jsem nikdy neměl peněz tolik...) Leč abych v svou se dobu vrátil: I bez peněz a bez revuí se sláva jednou objeví: konečně přec má báseň jedna spatřila kdysi boží světlo! Hned jinak šel jsem, hlavu zvedna, – to jediné mne tehdy hnětlo, že k vůli finanční své tísni 66 jsem do kavárny nemoh’ jíti, bych vycítil, co autor cítí nad první vytištěnou písní... * Snad někdo báseň mojí zočil, snad ani ne. Však jisto je, svět ze své dráhy nevybočil, ni z obvyklého pokoje a pořádku. Lze říci dnes, že pro to, co jsem snil a zpíval svět celý, ku podivu, míval po čertech malý interes. Mé nadšení, můj svatý zápal svět lhostejný jen těžko chápal a, jak mi srdce mého paní, již tehdy miloval jsem tuze, kdys řekla, k vůli mojí Muse a pro mou jednu báseň na Ni prý doma měla hroznou potíž. Má bledá hvězda básní onou se pochlubila doma totiž, však s tváří málo blahosklonnou tatínek mého idealu nadšení její sotva sdílev můj veršovaný četl výlev 67 a potom – potom k linealu se vztáhla ruka jeho hbitá... Ó, svět je zlý! A trudno říci: má snivá kráska bledolící, má bledá hvězda – byla bita... Přede mnou zavřeli ji doma – nu, historie povědomá, v mém životě i pozděj’ vždycky tak bývalo, od oněch dní to nebyl román poslední, jejž kdos až běda prosaický ukončil rázem, sáhnuv k metle... Bůh s vámi, drahé zjevy světlé, nekvetly růže u mých cest... Ó mladých srdcí těžké žaly! Ten chudý básník jak byl malý a jak vy moudře jste se vdaly, rusálky bledé, dcery hvězd! * Usmáti třeba lze se tuto – však pálilo to někdy v duši a věřte, časem bylo kruto, víc než kdo z lidí ví a tuší. 68 Ó byly chvíle bolesti, kdy zoufalství je duše blízká, kdy darmo, darmo se ti stýská i po lásce i po štěstí... * Břeh pode mnou se často do tmy, v tmu beznaděje někam ztrácel, skráň často život krutě zbod’ mi, já v zoufalství se zapotácel a vznikla mnohá z písní mých v neklidné, dusné, těžké chvíli, kdy na rtech maně umře smích a neví člověk, probudí-li se zítra znovu, aby darmo života dál nes’ těžké jarmo... * A z těch mých prvních básní zvolna vyrostla první kniha moje. To dávno už, ach dávno to je – jen upomínka jedna bolná mi zůstala na čas ten přešlý... Já vzpomínám si na otce, jak doma jsme se opět sešli a byly tenkrát Vánoce. 69 Já domů navracel se z Prahy a první svou jsem knihu nes’. A vzpomínám si, jako dnes to bylo by, na domov drahý: byl štědrý večer tehdy, ale nám v srdcích neozval se ples, nám smutno bylo neskonale – všem slovo na rtech maně vázne a smutek všechnu radost plaší. Ó u stolu to místo prázdné po mrtvé, drahé matce naší! Poprvé sami, sami bez ní jsme štědrý večer světit měli, hlas její sladký víc tu nezní – v tmách venku hřbitov osamělý ji ukrýval... A padal sníh... Když otec pak se první zdvih’ a dělil dárky mezi nás, ty ruce staré se mu chvěly a hlas jeho se měkce třás’ a slza stékala mu brvou. A já mu podal beze slova ten dárek svůj, svou knihu prvou, on obracel ji v rukou znovu, přelétnul zrakem první řádky a čet’, co ruka se mu chvěla: 70 „Památce drahé, dobré matky a bratra mého Gabriela...“ A v tom už pláč mi prsa dusil a cítil jsem, jak v očích pálí, já na práh domu vyjít musil – tam smutné hvězdy v mracích plály a drobný sníh se sypal s výše... Kol velký svátek lidé měli, a na prahu já osamělý za matku svou se modlil tiše. * Aj vida, také kritika o první knize veršů mých. Nuž, honem, co jim vytýká? Nic, všechno. Útrpný jen smích má na rtu. Knihy nepřečet’ by prý celé za nic, postačí, že s knihou světobolné četby se hlásí básník nejmladší. Té nelze tedy vážně brát a – do slova: mne k postrachu všem klečeti by na hrachu ten přísný nechal literát. 71 Hle, jak mne bere na nože za to, co kdy jsem cítil v duši – a jak dnes podivně mu sluší ta hrdá pósa velmože: na druhou knihu počká si, až pessimismu básník mladý se jinou strunou ohlásí... Nuž je i kniha druhá tady, já psal jsem třetí, pátou, šestou, leč velmožný ten druhdy pán, ten nějak se mi ztratil cestou, jak pískem byl by zasypán. Svou cestou klidně jdu si podnes, leč velmože, jenž druhdy slaven, čas, ku podivu, nějak odnes’: odejel, tuším, někam na ven, kde jednou za krásného dne zanechal psaní, za čas krátký zapadl, zmizel bez památky, jak v moři kámen zapadne... * Ať žitím šel jsem v trudu mnohém, jenž duši křídla uláme, ať blouznil jindy chudý bohém po očích jedné neznámé; 72 ať bolest časem srdce drásá v šílené bouře závrati, ať jindy chvíli těší krása či prostý květ, jejž podá ti v zachvění dívčí ruka bílá; ať někdo jak chce haní mne, květnatým slohem jiný spílá či prostě si mne nevšimne; ať časem všechno bylo vzato, co nad vše drahým srdci jest –: vím, přece snad jen stálo za to, svou píseň ve své duši nést, svou píseň, svoje sny a dumy, jimž přece někdo porozumí, sny lásky své a svého mládí, svou píseň, třeba prostou, chudou, za kterou lidé dobří budou tě upřímně mít chvíli rádi... 73
ZA LUĎKEM MAROLDEM.
...A že by opravdu, můj příteli, Tvé čelo pod Musy polibkem se více nezachvělo a na vždy zlomený že je Tvůj život krátký? A že by opravdu byl skončen život světlý, ta pilná ruka Tvá že v úzké rakvi setlí, že’s navždy odešel a nevrátíš se zpátky? A že by opravdu ten smrti anděl němý svým dechem mrazivým Tvá křídla srazil k zemi a všecky naděje, jež k tobě kdy se pjaly, že s Tebou umřely? Že Muza Tvoje svěží teď stranou dívá se, jak mrtvý v rakvi ležíleží, a smutný její zrak že slzami se kalí? A že víc opravdu v Tvé zkamenělé hrudi a v čele studeném se nikdy neprobudí Tvé svaté nadšení v tom tvůrčím plání mladém? Vše s Tebou umřelo v té smutné chvíli jedné, víc nikdy k rozletu se peruť nepozvedne a že Tě opravdu tak záhy ve hrob kladem? [74] Spí mrtvý tiše dál... Tak příliš, příliš záhy! Zda stačí k útěše, ze stop Tvé světlé dráhy že růže vykvetly a vavřínem že poset byl krátký život Tvůj? Tím víc to v srdce bodne, Tvůj světlý genius kol skrání matky rodné co chystal vavřínů a nových růží do set! To v duši zabolí, ó příteli můj drahý, že vše Tvé nadšení, Tvé posvěcené snahy i všechen orlí vzlet ve hvězdné Tvojí touze, žár Tvého genia i svatá síla tvůrčí se rovem zasypá, když příroda tak určí, jež matkou zove se a macechou je pouze! Ó těžce, příteli, se Tobě dává „s bohem!“ Po mnohých zápasech i po vítězství mnohém na hrobě předčasném kéž sláva Tobě zkvetla kde budeš věky spát i s nadějemi všemi! Buď s tebou věčný mír! Spi sladce v rodné zemi, do věků, příteli, buď s Tebou paměť světlá! 2. XII. 98.
75
VŽDY TOUHU PO ŠTĚSTÍ...
Vždy touhu po štěstí má v duši každý z násnás, a pokud kdo je živ, s ním ona kráčí všude – chci míň než kdokoli, tak přání mé je chudé, když touhy ostatní mi všecky spálil mráz. I málem spokojit se srdce naučí, rád půjdu životem dál třeba s prázdnou dlaní a věru, míň než já přát nemůže si ani ten, kdo je poslední a z lidí nejchudší. Po ničem netoužím, co druhdy sníval jsem a při čem v bolestech se srdce zakrvácí, – chci štěstí jediné, v své samotě a práci bych stačil sobě sám, jda s cesty lidem všem. Chci pouze – býti sám... V tom štěstí největší, tak nikým nevšímán jak, bože, šťastným budu všech přání jiných prost, nechtěje na osudu než ticho samoty, jež duši vyléčí. [76] Víc nechci pro sebe, chci štěstí pro jiné, já chtěl bych, ve světě by všichni byli šťastni, jen mne když nechá svět, bych šel svou cestou vlastní, byť štěstí, jež zná on, tam třeba nekyne. Nic nechci na nikom – tak život naučí se všeho odříci, když všechno časem brává, netoužím po jiném, nač neměl by tu práva kdo nejbídnější je a z lidí nejchudší. Chci vzduch a slunce jen, zpěv ptáků za jara a tichou práci svou, své písně ze dne ke dni a sladkou jistotu, že lidé zlí a všední a tupá banálnost se o mne nestará. Chci pouze býti sám. I v odříkání tmách hvězd tichých bledý svit mi zářit bude v duši, když cestou, kudy jdu, mne nikdo nevyruší nízkost vtíravá dál nesmí za můj práh. 77
LETNÍ NEDĚLE.
Melancholické zvuky piana se nesly zvolna, smutně, mučivě ulicí prázdnou, jako vymřelou v ospalé ticho letní neděle. Ulice mrtvá s řadou banálních a zabednělých domů, které jsou vyhřáty žárem, zívá prázdnotou·prázdnotou. V té tíži dusivé, jež vládne kol, dnes Praha zdá se městem zakletým jak v době moru – ani člověka nevidět nikde, který přešel by tou výhní dláždění, kam opírá se žhavé slunce. Zdá se ti, sám čas že tuto usnul i sám světa běh že zastavil se líně na chvíli, v tom kolotání dlouhém, odvěkém umdlelý maně. Všude záclony jsou spuštěny, kam oko dohlédne tou dlouhou řadou smutných kasáren [78] moderních domů. Okno jediné kdes otevřeno v třetím poschodí a na piano kdosi neznámý tam hraje, snad už nudou zoufalý, a jeho píseň smutně zaléhá v ztrnulé, dusné, prázdné, vyprahlé a smutné ticho naší ulice. A nevím proč, já zvyklý samotě snad nikdy ještě opuštěnost svou a takovou v svém srdci prázdnotu jsem nepocítil v celém životě, jak v této chvíli letní neděle, kde v celém domě jsem byl sám a sám, v mou samotu když zvolna kapaly, jak odsouzencům druhdy na hlavu krůpěje vody, zvuky písně té ospalým tichem. Teskná nálada, taková, kdy se stýská najednou, až k smrti náhle stýská po něčem, co nedovedeš ani vyslovit a co snad nemá jména, v duši mou se vkradla tiše, aby vzbudila tam všecky ony trudné vzpomínky a všecko to, co nejvíc v životě kdy bolelo... Vše, co kdy mučilo a bodalo mi duši kolikrát 79 až do krve, to všechno poznovu dnes budí v srdci lítost palčivou pro všecko to, co někdy bývalo, co mohlo být a není, není dnes... A to, co jest, je chvíle mučivá, kdy bolí všechno, bolí vzpomenout na minulé a bolí pomýšlet na cíl i účel všeho života, jenž bez užitku v prázdno zajde kdys, až naplní se dnové člověka – jen dnové však, ne to, co vyplnit kdys mohlo září dnů těch prázdnotu... A zdá se mi, že v smutku nečinném, tak jak to teskné dnešní odpůldneodpůldne, bez užitku a cíle uplynul můj život celý – – Za dnů mladosti se zdálo mi, že lze se v zápas dát za nesmrtelnost, která do věků tvé vryje jméno... A já věřil jsem, že marným nebude ten mnohý trud i těžký boj a trpké strádání, jež rád jsem podstoupil a mlčky nes’, i když se někdy dral mi na ústa vzkřik zoufalý a oči slzami se zalily – – A zatím naučil tě tvrdý život stále míň a míň 80 ve vyplnění věřit oněch snů a přání všech, jež druhdy zlatily ti trudný zápas aspoň nadějí a vírou v budoucnost. Z těch mladých snů co zbylo ti? A vidíš na jiných, kdo umřeli – a jistě oni též věřili kdysi v nesmrtelnost svou – jak málo stačí dnů a památka jich zvolna mizí, do tmy zaniká... Hle, nesmrtelnost... řekneš si a mráz ti táhne duší, jakýs hořký stud a beznaděj... A na dno duše až tě zazebe ta trpká vzpomínka, že jako jejich, možná dřív a spíš i tvoje jméno jako prázdný zvuk zanikne jednou, do tmy zapadne, jak bez ozvěny kdesi ve skalách zvuk výkřiku, jenž nikým neslyšen se ztratil v tmách... A jednou budeš spát a nad tvým hrobem věky půjdou dál a na tebe v tom časů přeletu, jak roky jdou, snad nikdo po letech si nevzpomene ani... Jako já snad za rok více nevzpomenu si na tuto chvíli, kdy jsem v bolestech psal tyto smutné verše mezi tím, 81 co v samotu mou tiše, mučivě se snášely a v duši bodaly v tom smutném prázdnu letní neděle melancholické zvuky piana... 82
F. J. THOMAYEROVI ZA VYPĚSTĚNÍ ŠEŘÍKU „B. KAMINSKÝ“.
Nechť umřeme! Leč vševládnoucí ó přírodo, ty matko stkvoucí, jíž patřil celý život náš, ty ze popelů našich líných si skleneš zeleň hájů stinných a skvostných kytic naděláš! Th. de Banville (Sv. Bohéma) Přel. J. Vrchlický.
Dík, příteli, že podal jste mi ten milý květ, jenž drah mi je, – hle, každým jarem v rodné zemi se vždycky znovu rozvije a vůní sladkou těšit bude, až dávno v hlíně hřbitova já budu spát, – a dochová i za hrob dál mé jméno chudé. Bez ženy, sám a sám jdu světem, sen luzný se mi darmo zdál, a nedáno mi, abych k dětem se skláněl, v nichž by žila dál [83] má památka, jimž přešla do žil by moje krev a v nichžto rád své dětství ještě jedenkrát, své vlastní dětství byl bych prožil... Sen milý darmo v duši vzrůstal, jak žitím šel jsem řadou let, já osamělým, chudým zůstal, jenž zapomněl tu pomýšlet sám na sebe. A přece vždycky s tou věčnou touhou člověk srost’, dál ještě žíti v budoucnost, když ve tmách zajde život lidský... Snad jedna kniha na čas krátký žít bude dál, – a kdož to ví? I ta snad zajde bez památky a příštím nic už nepoví zapadlá kniha z doby jiné, ten vytržený, chudý list, jenž padne vichrům za kořist – a v zapomnění jméno splyne... A ukryje nás chladná země, až osud jednou pokyne – však přec, vím, něco zbude ze mně, co nezemře a nezhyne. 84 Nechť umřeme! Buď smrti zdráva! Co bylo v nás, dál živo jest a věčně bude znovu kvést – a v tom je přece také sláva! Nechť umřeme! V květ plný krásy se změní popel našich těl v čas, kdy se jaro k zemi hlásí a slavík znovu přiletěl. Nechť umřeme! Co bylo námi, to vždycky znovu z hlíny té zas každým jarem vykvete a sladkým dechem srdce zmámí. Mám šeřík, jenž se po mně zove, a mám tak rád svůj krásný bez. Ten v každé příští jaro nové pokvete stejně jako dnes a vždycky těšit bude znova omamný jeho sladký dech, v němž jiní budou po letech si šeptat lásky sladká slova... A, hlavu vedle drahé hlavy, snít budou, srdce plné dum, a šeřík můj, ten plný, tmavý, se schýlí k hlavám milencům 85 a v lásku jejich, v jejich štěstí, v blouznivou chvíli přesladkou on tichou, sladkou pohádkou nad skráněmi jim zašelestí... A pohádka to bude stará už tisíc let, už tisíc let... A člověk přece nikdy z jara jí ubránit se nedoved’ a v jeho sny a v jeho dumy znít bude ještě tisíckrát – kdo v životě měl koho rád, kdo miloval, jí porozumí... 86
SLOKY O MOŘI.
Po dlouhé roky, celá léta dlouhá po moři v dálce vždy se stýská mi, v dál vábí mne a láká vždy ta touha v kraj cizí, daleký a neznámý. A s léty vždy ten žhavý pocit vzrůstal, jak vězněn byl jsem doma ku práci – a léta šla, já smuten doma zůstal, jen v moje sny dál moře burácí... A touha marná láká, volá, šálí a divné zvěsti duši vypráví – ó širé moře, moře širé v dáli, jak opíjí tvůj obzor modravý! A léta přešla – darmo se mi stýská po krajích dálných, stýská po moři, – jen jednou moře uviděl jsem z blízka, teď jen v mých snech dál ke mně hovoří. [87] Dál marná touha darmo v srdci bolí, – jen část mé duše sama, beze mne, jen štěstí mé za moře, hory, doly šlo, zašlo kdes v té dáli tajemné... 88
POLE CHUDÝCH.
Já viděl kdys, jak chudý horal políčko chudé těžce oral – to smutný obraz k zoufání. Zřím stále, bledá jeho žena do pluhu před ním zapřažena jak pluh ten vleče po stráni... A slunce pálilo tak žhavě po ustarané jeho hlavě a pralo boky nahých skal. Já nezaslech’, jak šel jsem tudy, že na chvíli ten člověk chudý by maně si byl zastýskal. Pak v létě zřel jsem jeho pole: tak pusté, kamenité, holé, jen trochu řídkých klasů viz, ty nechal stráni dravý příval – a opodál se na ně díval ten, jenž tu zrní zasil kdys... [89] Ten pohled, který srdce zkruší, ta vzpomínka mi zbyla v duši, to pole chudých... Sám a chud se dívám dnes na život celý: i moje skráně krvácely, i mne sežehal žití trud. Zlé, kruté, mnohé bouře přešlypřešly, a v život zpátky pohlédneš-li, je úzko ti v té závrati. Co zbylo z celé práce tvojí? V těch bouřích zlých a tvrdém boji co život vzal, již nevrátí. A po obloze hledíš mračné – ten ubohý sít znovu začne, když zpustošena pole jsou – ne, znovu začít, není síly, jen ve smutku se hlava schýlí a ruce sepneš na prsou... Bouř doznívá kdes v chmurné dáli a první hvězdy z mraků vzplály a tys jen k čelu ruce vztáh’ – bouř v dálce ještě temně hučí, co zatím je tvůj život chudší, než chudých pole na horách... 90 OBSAH Str. Poesie7 Al. Jiráskovi10 Zpověď12 Za věnování „Hlasů v poušti“19 Listy z denníku21 Modlitba30 Polemické sloky o růžích33 Dvě básně politické: Za český lid41 Psáno roku 189046 Píseň podzimní50 Ztracené volání53 Listy z denníku62 Za Luďkem Maroldem74 Vždy touha po štěstí76 Letní neděle78 F. J. Thomayerovi83 Sloky o moři87 Pole chudých89
E: zd; 2002 [91]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Unie
(Nákladem F. Šimáčka v Praze. Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 92

Věnování: Jirásek, Alois
(Aloisu Jiráskovi posvěcuji knihu tuto. B. K.)