DVĚ BÁSNĚ POLITICKÉ.

Bohdan Kaminský

DVĚ BÁSNĚ POLITICKÉ.
[39] ZA ČESKÝ LID.

„Husité byli banda lupičů a žhářů.“

Karel princ Švarcenberg, na sněmu království Českého v sezení dne 20. listopadu 1889.

Ó trudno žíti v podlém, bídném věku, kde stará, svatá sláva už ničím není, nežli bídným cárem, jenž za nepřátel posměšného jeku se prachem, blátem vláčí a který rván je nestoudnosti spárem, jím, jenž i mrtvé z hrobů vyhrabává, by na pospas je hodil drzé láji!... Ta stará sláva! Vzpomeneš-li na ni, tu oko zvlhne v pláči. Tak bídná nyní! – Komu zachce se tu, ji zprznit smí a v posměch vydat světu, když drze poplvá ji – – Ta česká sláva! Jednou světa paní a královna, – a dnes jen děvka pouhá, [40] již každý v tvář smí udeřiti dlaní a již se každý rouhá a která beze jména kdes ukryta jen pláče, tiše sténá i vlastním rodem bídně opuštěná... Což tak jsou bídny všecky její děti? Což není muže tady, jenž prsoma ji bude chránit svýma? Což zastance jí nikde neviděti? Což smí se po ní šlapat a volat na ni znovu kletby Říma, což ještě není konce utrpení? Což tak jsme bídni, že se smí nám říci, že smečkou vrahů byli naši otci? Což na věky už zapad’ v nás všechen stud i hněv i cit i síla, že mlčíme, když vrahů se nám spílá? Což s poplvanou lící my klidně půjdem dále, bez pomoci a ještě snad tu ruku líbat budem, jež v tvář nás bije? V hanby pusté noci se nezardíme studem? Což zbabělost nás chvátí, že nikdo se ni neosmělí ptáti, zda otcův prach se v hrobě neobrátí? 42 Ó velký Mistře, svatý Jene Husi, zač ty jsi v ohni zmíral a ve smrt nesl rád svůj život drahý? – Teď jako tehdá lež nám pravdu dusí a jako můra leží nám na prsou, lež hlídá naše prahy – a není tady, kdo by se jí vzpíral a kdo by hromem v lež tu zahřměl: Dosti! – My v mátohách se vláčíme den ze dne, jsme sluhy pánů, kněží a ve své bídě jako ovce němé ni na urážku již se neozveme – – Po velké minulosti když blátem se nám hází v zášti bědné, když rváno nám, co nejdražšího máme, ni ruka se už k ráně nepozvedne... Ó zneuctěný chráme, hle, svatokupců davy tě přeplnily, podlý zástup lhavý – ó kde jsi Ty, jenž nás jich opět zbaví? Ó bědno, stydno žíti v takém věku! To lépe bylo věru, když tím, že cestou chodce přepadali, se bavívali páni v středověku... To byly pouhé statky, 43 jež otcům našim z kratochvíle brali a dělili se o ně v lesním šeru – – Teď kdo jen přijde, vezme tobě více, tvou čest, tvé jméno, otce pohaní ti i památku tvé matky, tvůj celý rod zasype jedem hany – a ty, ó běda, ty jsi bez ochrany! A druzí jásajíce mu tleskají, že zhanobil tvé žití, že rod tvůj slavný nazval žhářů davem, že zranil tam, kde srdce nejvíc cítí... ó v celém hněvu žhavém já, který tyto řádky zde píšu chudý, částí velké splátky za lid svůj vracím ránu v čelo zpátky! Za český lid, jenž nesvlékal své víry, jak vy své panské šaty, za český lid, jenž ve svém rodokmenu má slavnějšíslavnější, než vy jstejste, bohatýry, za prapor bělorudý, za slávu, která tkví na českém jménu, za minula stín veliký a svatý, za slávu, před níž všechny „Růže“ blednou, – i za to všechno velké české hoře já, český básník chudý 44 v tvář vracím vám, čím posupní a smělí jste české jméno zhanobiti chtěli. Aj, miliony zvednou ten český prapor ve svit ranní zoře, ten prapor, po němž hodili jste blátem – a z každého, kdo Čechem, reka tvoře on hrdým majestátem vzplá nad lidem, jenž v práci je větším vás i tam, kde modly kácí a pohrdání pohrdáním splácí. 18²⁷/1189.
45 PSÁNO ROKU 1890.
Kdo jestěještě tady s neprodaným čelem poctivé srdce má v svém těle českém, ó rcete, jak by nezachvěl se želem, ó rcete, jak by nezaplakal steskem nad bídnou, drzou lájí, jež nepřátel je cizích horší z mála, jež české matky živné mléko ssála a nestoudná teď hříšně zápírázapírá ji, když matka bědná pomoci a práva se zoufanlivým hlasem dovolává! Ó v tomto čase bolesti a hany jak nevzpomínat velkých, světlých vzorů a mužů těch, kdo národ utýraný budili jiskrou posvátného vzdoru, jenž s osudem se hádá a z hrstky mužů tvoří slavné reky! Ó dnes, kdy – hanba pro budoucí věky! – lid zbabělý v klín chabé ruce skládá a z vůdců prvý sám jej v ústup nutí, se slzou v oku buďte vzpomenuti! [46] Ó dnes, kdy přes ty žírné české lány mrak dřímoty se zvolna, těžce valí přes hlavy, jež jsou mdlobou uspávány, – ó nyní rcete, zač jste bojovali, vy velcí mrtví naši? Zač rádi kladli jste svůj život celý? Zač ze steré jste rány krváceli? Čest země rodné proč vám byla dražší nad vlastní život, svobodu i statky? Proč za ni trpět byl vám úděl sladký? Ó rcete, probůh, kde jste vzali síly před popravištěm nezachvět se v tváři? Ó rcete, odkud nadšení jste pili a nezoufali ani ve žaláři? Zač v rozčeřené vlny nořili vesla jste té naší lodě? Hle, štastni, klidni kdesi na svobodě jste žíti mohli život pohodlný ve kruhu hodných, bohabojných dětí – a nemusili v bouřích jste se chvěti. Kdo opláče teď siré vaše vdovy? kdo dětem otce, jehož dravý příval víc nevrátil, kdo sirotkům těm poví, že otec jeho mučedníkem býval, 47 jenž trpěl proto, v skráni a v prsou svých že nadšení měl zápal, jenž hnal jej tamtam, kde nepřítel se sápal, na drahou vlast, jež byla v umírání –? Kdo dětem padlých reků oněch poví, že otci jich jí dali život nový? Dnes nikdo víc... My nevděčni a tupi a klidni ve všem, co se s námi stane, a lhostejni, když matka v pláči úpí a naříkat a lkáti nepřestane – my v dřímotě své němé jak zvíře, které žije ze dne ke dni bez nadšení, bez myšlénky a bědni ospalou hlavou ani nechápeme, proč kdys ti mrtví vše ty palné muky snášeli pro nás, nevděčné své vnuky... Vždyť tenkráte už všechno naše příští prodati mohli za řády a stuhy a nemusili mříti na bojišti a nemusili zápas vésti tuhý a nemusili mrazem a úpalem jít v žalář dlouholetý – ne jako my, jak zotročilé skety jen vrhnouti svůj prapor mohli na zem 48 a říci: nuže, nejsme žití schopni, tu naše šíj – a ty jen do ní kopni! – A oni přece, – velcí předci malých! – ne pro sebe, leč pro nás, pro budoucí vypili raděj utrpení kalich, až velké srdce přestalo jim tlouci. Ó jaký v jejich duši to zázrak byl, jenž na trnité pouti je sílil a jim nedal poklesnouti a zoufati ni ve žalářní hluši, že věřili, jak z mužů rostou obry, když jejich boj je poctivý a dobrý! Hle, jaký zázrak! Jen ta láska k zemi, z níž vyrostli, ta víra, která síliž i nás, ta víra, že za mraky všemi, byť nad námi se kupily až příliš, přec nové čeká ráno – a v jeho zoři vzbuzený lid pozná, kdo zavlékli jej v smrti pole hrozná, kým jeho čelo bylo poplváno a kdo z řad jeho k nepříteli běží... I soudit bude nad zbabělou spřeží... 49

Básně v knize Cestou na Parnas: