ZA LUĎKEM MAROLDEM.
...A že by opravdu, můj příteli, Tvé čelo
pod Musy polibkem se více nezachvělo
a na vždy zlomený že je Tvůj život krátký?
A že by opravdu byl skončen život světlý,
ta pilná ruka Tvá že v úzké rakvi setlí,
že’s navždy odešel a nevrátíš se zpátky?
A že by opravdu ten smrti anděl němý
svým dechem mrazivým Tvá křídla srazil k zemi
a všecky naděje, jež k tobě kdy se pjaly,
že s Tebou umřely? Že Muza Tvoje svěží
teď stranou dívá se, jak mrtvý v rakvi ležíleží,
a smutný její zrak že slzami se kalí?
A že víc opravdu v Tvé zkamenělé hrudi
a v čele studeném se nikdy neprobudí
Tvé svaté nadšení v tom tvůrčím plání mladém?
Vše s Tebou umřelo v té smutné chvíli jedné,
víc nikdy k rozletu se peruť nepozvedne
a že Tě opravdu tak záhy ve hrob kladem?
[74]
Spí mrtvý tiše dál... Tak příliš, příliš záhy!
Zda stačí k útěše, ze stop Tvé světlé dráhy
že růže vykvetly a vavřínem že poset
byl krátký život Tvůj? Tím víc to v srdce bodne,
Tvůj světlý genius kol skrání matky rodné
co chystal vavřínů a nových růží do set!
To v duši zabolí, ó příteli můj drahý,
že vše Tvé nadšení, Tvé posvěcené snahy
i všechen orlí vzlet ve hvězdné Tvojí touze,
žár Tvého genia i svatá síla tvůrčí
se rovem zasypá, když příroda tak určí,
jež matkou zove se a macechou je pouze!
Ó těžce, příteli, se Tobě dává „s bohem!“
Po mnohých zápasech i po vítězství mnohém
na hrobě předčasném kéž sláva Tobě zkvetla
kde budeš věky spát i s nadějemi všemi!
Buď s tebou věčný mír! Spi sladce v rodné zemi,
do věků, příteli, buď s Tebou paměť světlá!
2. XII. 98.
75