LISTY Z DENNÍKU.

LISTY Z DENNÍKU. I.
„V komůrce tvojí...“ Básník mladý po krásné dívce touhou vzplál a něžnou, sladkou písní tady opěvá drahý ideál. Ta dívčí hlava drahá, světlá, ta dívka, rcete, kde je teď? Jak dnes by as tu báseň četla a jakou dala odpověď? „V komůrce tvojí...“ Hochu milý, ach, to je dlouhá řada let a my jsme oba mladí byli a tys mne jednou v noci ved’ pod její okna, tobě známá, za nimiž ona, bohyně, tvá víla, srdce tvého dáma, v té pozdní spala hodině. Tu blouznil jsi, jak dříme asi, podobna jistě andílku, [21] jak čistá, svatá ulehla si ve bělostnou svou postýlku, jak čarodějka, kněžka malá, jež v růži bájnou rozkvétá, s tvým jménem na rtech usínala... A zdá se jí, že poeta jí podávaje růži vonnou a vavřín maje na skráni v nadšení jako před Madonnou se k zemi před ní uklání a o lásce, v níž není šalby, jí mluví tak, že dech se úží, tak, jako slavík jenom lkal by o lásce ke své drahé růži... Noc jarní byla, plná kouzel, taková, která omámí. A v tobě poeta se vzbouzel – a měsíc, který nad námi plál vysoko, ten měsíc bílý tě viděl, když jsi v oné chvíli měl zbožné oči plné slz. A druhý den mně přinesl’s tu báseň, kterou domů přišed jsi složil ke své paní chvále. Chtěl’s o své růži znovu slyšet, chtěl’s o své růži mluvit stále. 22 Ta báseň! Čtu ji tady znova a je mi hocha toho líto. V komůrce tvojí... kterak zní to, jak cize znějí dnes ta slova! Ta jeho víla, jeho paní s ním nikdy nemluvila ani, ta víla dnes je dáma velká a nejspíš’ osud prokletý, netuší ani, tato znělka že pro ni v duši poety vytryskla tehdy v pozdní chvíli, v té noci, která omámí, v té jarní noci, měsíc bílý když tiše svítil nad námi... V komůrce tvojí... Zlý je osud! Ta báseň, okamžiku dcera, ta jeho báseň je tu posud a, jak by psána byla včera, z ní vůně svěží dosud vane, dech čisté lásky horoucí – a kde je básník? Rozervané své čelo musil utlouci o tvrdou skálu odříkání a starosti, zlé chudoby... Noc hluboká se nad ním sklání a měsíc svítí nad hroby. 23 Tam v zapomnění pusté kraje odešel zatím, na rtu vzdech a dřímá, křížem ruce maje, v komůrce svojí, v Olšanech... * A episodka veselá: u drobných básní ženské jméno zde poprvé je vytištěno, zde poprvé se zaskvěla na strmém Parnasse tom českém básnířka mladá slávy leskem. S tou dívkou tehdy chodil jsem. Mne vyšší je snad o dvě hlavy, knír mohutný má pod nosem a chodí jako dragoun pravý. Plnovous této divné ženy, jsa po francouzsku přistřižený, ve špičku končí na bradě. Vy nejspíš k této záhadě jste rozluštění našli už: nu ano, tato dívka mladá, to není dívka, je to muž. V tom muži byla černá zrada. Nadarmo toužil, darmo psal – co platno bylo všecko psaní! 24 Redaktor jemu, jaký žal, nevytisk’ jedné básně ani. Tu v zoufalství měl nápad kdys: psal jako dáma něžné řádky, nalíčil něžný rukopis, přiložil k tomu dopis krátký, v němž chybičky tři čtyři bylybyly, a na tom lístku napuštěném resedy vůní hoch ten milý se podepsal své dívky jmenem – co chcete? Osení mu zkvetlo: hned v příštím čísle, jaký spěch! spatřily básně boží světlo... Po několika krátkých dnech psaníčko stejně něžné, vonné za prvním pustilo se v let. A zázrak! Verše dívky oné i v druhém čísle byly hned... Však druh můj s pláčem v náruč kles’ mi: prý žal mu toho, k dětem svým, jež naším byly tajemstvím, že před světem se hlásit nesmí. A z dívky stal se mužem zas a znovu, otevřené hledí, s odvahou dal se na Parnass. Nu, dočekal se odpovědi, 25 leč vztekem byl by umřel v mále: „Zásilka slabá. Jindy spíše, snad za rok, za dva“ – – a tak dále, jak v Listárně se vůbec píše... * Hle, na té stránce čtyři znělky bojovné, hrdé, – autor jich v té době býval rebel velký, – leč od té doby nějak ztich’... Nepláče víc krví žhavou pro lidu svého neštěstí, zdi neproráží tvrdou hlavou, ni pouty více nechřestí, nevolá národa už k boji, nebije na zvon k poplachu –: zkrocený dávno lyru svoji pohodil někam do prachu, své blesky zahodil i hromy, své sudlice i palcáty i hněv, jímž shnilé řady zlomí... A hleďte, dobou odvátý někdejší rebel smělých tužeb jest, ku podivu, nyní rád, že do střízlivých vzal jej služeb kterýsi slavný magistrát... * 26 Šel, jak už někdy bývá zhusta, šel mladý básník na pensi, umlkla zpěvná jeho ústa, po první ostré recensi. Nezašel pěvec v stínů říše, nezanik’ talent veliký: když s básněmi to nešlo, píše sám nyní ostré kritiky... * O sobě chci se zmínit skromně při psaní těchto prostých gloss. Nedávno kdesi psáno o mně a nad míru se divil kdos, že nebyl vylákán jsem nikam, kde kolem mne se rvali v boji, že vyhnul jsem se polemikám a klidně šel jsem cestou svojí. Já slyšel volat divná hesla, jež měnila se každým dnem, a mnohá nadávka se nesla v ovzduší bouře neklidném, já slyšel dupot mnohých kopyt a hlahol trubek, různých trub, přede mnou cestou někdo klopýt’ a – padni oko nebo zub – 27 se do mne dal. Slyš pusté lání – však řekl jsem si: Nikoliv! Přec nemusím se na potkání – co myslíte? – rvát s kýmkoliv? * Z nás jeden umřel před lety. Zde jeho jméno, jedna řádka, zapadlé jméno poety. A noticka ta jedna krátká, v níž celý jeden život slit, ó lze se nad ní zamyslit! Hle, jednou, dnes či zítra, kdo ví, i naše jméno dají sem a odbude se dvěma slovy, by lehkou nám ta byla zem. A bude po všem. Po všem tedy, co mohlo být a co jsme chtěli, proč snášeli jsme trpké bědy a zač ten dlouhý život celý den ze dne, stále, ze vší síly jsme trpěli a zápasili. A bude po všem. A přec kdysi i naší mladou hlavou plály sny o slávě a ideály, i z nás chtěl každý urvati si 28 sněť vavřínu. My snili o ní, i k našim čelům že se skloní, i my, ať třeba mnohým trudem střízlivý život ranil nás, i my že jednou vydobudem tu snítku lauru na svůj vlas – a zatím, co ten život podá! Hleď, příteli, tvá všecka sláva: že umřel jsi, ta krátká zpráva, že tvého nadání je škoda, a k tomu soucitně se dodá: Buď pokoj s ním! – A sláva ta za krátký čas je zaváta, je po všem. A co my jsme chtěli, co vrýt jsme chtěli do věků, až spáti budem osamělí, to příští doby člověku už bude cizím... A přec dál ta slávy bludička nás mámí a rvem se za svůj ideál až ke hrobu... Buď pokoj s námi! 29