ZA VĚNOVÁNÍ „HLASŮ V POUŠTI“
J. VRCHLICKÉMU.
Mně řekli, že mé nadšení je omyl,
že to, co krví psal jsem, nemá ceny –
a třtinu sám už nad sebou jsem zlomil.
Tak v půli cesty stál jsem zamyšlený
a přede mnou poušť beznaděje zela,
kde výkřik zoufání mřel bez ozvěny.
Tak stál jsem sám a opuštěný zcela,
sám před sebou jsem stál tak děsně malý
a noc v mou duši stíny naházela.
Kde byli přátelé, již druhdy lhali
mi lásku? Zmizeli a nad mou hlavou
jen černí ptáci skřekem krákorali.
Já krákorat jsem nechal havěť tmavou
a šel jsem dále do té poušti němé,
dál provázený černých ptáků vřavou.
[19]
Já věděl jsem: tak všichni u nás jdeme
a často ani za ten život celý
druh s druhem sobě ruky nestiskneme. –
A přec bychom si tolik říci měli!
Já duši svou jsem nekonečnem opil.
V mé smutné noci hvězdy zacházely.
Já padl jsem a dál se k cestě vzchopil –
mé stopy hned se žhavým pískem svály
a já si řekl: Zahyneš, ó popil!
Leč v chvíli té hlas uslyšel jsem z dáli,
já hlasy v poušti slyšel : „Nikdy zpátky!
Věř! vytrvej! Hle červánky už vzplály!“...
Ó Mistře, jemuž tyto píšu řádky,
dík, Vás že potkati mi bylo přáno,
že nesváta má stopa bez památky.
Teď šťasten čekati chci na to ráno,
až těm, kdo tupili mne, řeknu v touze
vždy takým být, jak, Mistře, Vámi psáno:
– Rci, tvoje strana? – Sloužím vlasti pouze!
1890.
20