AL. JIRÁSKOVI.
Jen rukou pahýly jak Štefanovi zbyly,
Vy psal Jste – a kdo čet’, se zachvěl v srdci svém.
Mně myslí zatanul kdos předrahý a milý,
jejž jako Štefana kdys málem zohavili,
že jednou hrdě stál sám v boji – proti všem...
A já jsem zachvěl se a dál mi v mysli tane
ten obraz bolestný, jak zakmitnul se v snách.
Já viděl zástupy jak smečky zvěře štvané
a znovu viděl jsem ty ruce osekané,
jak Štefan ubohý je k otci mlčky vztáh’.
Jak u nás bývalo, než Vy kdo lépe poví,
můj drahý příteli? – I jazyk rvali z úst,
těch krví zalitých, i duše kol se loví –
to všecko viděl bůh, vždy útisk viděl nový,
než tvrdé mstitele té bídy nechal růst.
[10]
Ti hlasem velikým, jenž hlasu bouře větší,
v kraj bědný volali – a zázrak stal se kol,
že mrtvý procitnul a němý nabyl řeči
a tam, kde kynulo vždy nové nebezpečí,
vždy nový objevil se spásy apoštol.
A vzešel apoštol i třeba z chaty prosté –
ó budiž požehnán ten chudý její práh!
A píseň na ústech v hlas bouře náhle roste
a zní teď v širý kraj – vy ve svých duších noste,
co z duše vytrysklo, a nezbloudíme v tmách!
Jste, mistře, jedním z těch, již, posvěcení v čele,
své jméno veliké zapsali do věků...
já, prostý veršovec, hle z duše svojí celé
dnes pozdravuji Vás, Vám ruce tisknu vřele
i jako básníkubásníku, i jako člověku.
11