LISTY Z DENNÍKU.

LISTY Z DENNÍKU. II.
Jak stárneme, hle, na té knize viděti nejlíp. Vše je klamné. Tak ustrnule, nějak cize teď po létech se dívá na mnemne, a přec, – tak dávno není tomu, vstříc vál z ní dech tak mladě svěží z nás hochů mladých nejednomu... Ve chvíle ty se vmýšlím stěží... Přede mnou ročník starý leží, v němž nečetl jsem kolik let. A přece vzpomínám si na to, jak bývalo nám vždycky svato, co bylo psáno tu... Ach v touze i my jsme psali básně tam, však běda, v Listárně se pouze zatřpytil ždaný drahokam... My velikáni byli malí, sen o slávě nám hlavou táh’, [62] my zbožně druhdy čekávali na nové číslo v kavárnách a čekali, že tužba vřelá se přece jednou zkonejší... Kavárna vždycky svátek měla, když soudruh jeden šťastnější se zjevil náhle v celé slávě a rázem slavný druh i sok v tom čísle, které vyšlo právě, měl vytištěnu řadu slok. Jak soudruh šťasten hlavu zved’ a zdálo se mu, celý svět i piccolo i kolem hosti že s náhlou jakous uctivostí naň dívají se... Staří páni myslili zatím na šístku a na bulku a málo dbali, že vedle nich, tak na blízku si gloriolou skráně halí veleduch jeden, který dnes’ Parnassu strmé výše slez’, a nadšeně tam v objetí pad’ Nesmrtelnosti a Slávě a báseň svou při černé kávě čet’ podruhé i potřetí... * 63 Konečně jednou slávy hvězda i mně tu vzešla – byl už čas! Oh, ani ve snu se vám nezdá, co je to: cesta na Parnass! Redaktor psal mi krásná psaní a nadějemi sny mé zlatil, – však netisk’ jedné básně ani: žel, verše mé prý někde ztratil či založil... Já básní nových mu poslal fůry, aby věděl, – on v nadšených a krásných slovích mně odepsal a odpověděl, já znovu čekal kolik neděl a básně stejný osud stih’, já čekal měsíc, druhý, třetí – však v listě ani jedné z nich, ach, ani jedné neviděti... Tiskařskou černí nechtěl osud jich potřísniti čistý pel. Jsou založeny někde posud... Já statečně jsem dále pěl a nezalek’ se na chvilku, dál tvrze té jsem pevnost měřil a ostražitě poště svěřil jsem nových básní zásilku a trpělivě čekal dál... 64 Ó byl to krásný, zlatý čas! Tou dlouhou cestou na Parnass mi zářil krásy ideál, sny zlaté letěly mou skrání... Ó zlatá dobo snů a dum, snů o slávě a milování, snů o slávě, jež básníkům kol čela vavřín ovíjí! Ó sladký, zlatý čas, kdy sláva kdes v budoucnu tě očekává se zářnou svatých glorií, kdy nadšení tak čisté, svěží tě orlím křídlem pozvedá, byť mnohdy chodil’s po nábřeží tak smutně místo oběda... * Ó krásný čas, kdy život zlý tu mysl hrdou málo lekal a kdy jsem na něm v příští čekal, že samé růže vykouzlí... Pak ideal se ovšem kácel – leč, o jiném chci psáti tady. Dál verše psával snílek mladý – a redaktor je dále ztrácel... 65 Dnes už je zcela jiný svět: dva lidé sednou k témuž stolku a už jsou v literárním spolku, bez dlouhých řečí, bez okolků svou revue založí si hned a plni blahé rozkoše si tisknou plody svého umu, jež redaktor jen z nerozumu by dál jim házel do koše. Leč tenkrát bylo v čase jiném a každý své je doby synem. Dnes je to tak: když někdo neví, co s pětkou by si počal jen, nuž, založí si prostě revue a šťasten je a spokojen. (Cit lítosti mne tady zchvátil: já pessimista, melancholik jsem nikdy neměl peněz tolik...) Leč abych v svou se dobu vrátil: I bez peněz a bez revuí se sláva jednou objeví: konečně přec má báseň jedna spatřila kdysi boží světlo! Hned jinak šel jsem, hlavu zvedna, – to jediné mne tehdy hnětlo, že k vůli finanční své tísni 66 jsem do kavárny nemoh’ jíti, bych vycítil, co autor cítí nad první vytištěnou písní... * Snad někdo báseň mojí zočil, snad ani ne. Však jisto je, svět ze své dráhy nevybočil, ni z obvyklého pokoje a pořádku. Lze říci dnes, že pro to, co jsem snil a zpíval svět celý, ku podivu, míval po čertech malý interes. Mé nadšení, můj svatý zápal svět lhostejný jen těžko chápal a, jak mi srdce mého paní, již tehdy miloval jsem tuze, kdys řekla, k vůli mojí Muse a pro mou jednu báseň na Ni prý doma měla hroznou potíž. Má bledá hvězda básní onou se pochlubila doma totiž, však s tváří málo blahosklonnou tatínek mého idealu nadšení její sotva sdílev můj veršovaný četl výlev 67 a potom – potom k linealu se vztáhla ruka jeho hbitá... Ó, svět je zlý! A trudno říci: má snivá kráska bledolící, má bledá hvězda – byla bita... Přede mnou zavřeli ji doma – nu, historie povědomá, v mém životě i pozděj’ vždycky tak bývalo, od oněch dní to nebyl román poslední, jejž kdos až běda prosaický ukončil rázem, sáhnuv k metle... Bůh s vámi, drahé zjevy světlé, nekvetly růže u mých cest... Ó mladých srdcí těžké žaly! Ten chudý básník jak byl malý a jak vy moudře jste se vdaly, rusálky bledé, dcery hvězd! * Usmáti třeba lze se tuto – však pálilo to někdy v duši a věřte, časem bylo kruto, víc než kdo z lidí ví a tuší. 68 Ó byly chvíle bolesti, kdy zoufalství je duše blízká, kdy darmo, darmo se ti stýská i po lásce i po štěstí... * Břeh pode mnou se často do tmy, v tmu beznaděje někam ztrácel, skráň často život krutě zbod’ mi, já v zoufalství se zapotácel a vznikla mnohá z písní mých v neklidné, dusné, těžké chvíli, kdy na rtech maně umře smích a neví člověk, probudí-li se zítra znovu, aby darmo života dál nes’ těžké jarmo... * A z těch mých prvních básní zvolna vyrostla první kniha moje. To dávno už, ach dávno to je – jen upomínka jedna bolná mi zůstala na čas ten přešlý... Já vzpomínám si na otce, jak doma jsme se opět sešli a byly tenkrát Vánoce. 69 Já domů navracel se z Prahy a první svou jsem knihu nes’. A vzpomínám si, jako dnes to bylo by, na domov drahý: byl štědrý večer tehdy, ale nám v srdcích neozval se ples, nám smutno bylo neskonale – všem slovo na rtech maně vázne a smutek všechnu radost plaší. Ó u stolu to místo prázdné po mrtvé, drahé matce naší! Poprvé sami, sami bez ní jsme štědrý večer světit měli, hlas její sladký víc tu nezní – v tmách venku hřbitov osamělý ji ukrýval... A padal sníh... Když otec pak se první zdvih’ a dělil dárky mezi nás, ty ruce staré se mu chvěly a hlas jeho se měkce třás’ a slza stékala mu brvou. A já mu podal beze slova ten dárek svůj, svou knihu prvou, on obracel ji v rukou znovu, přelétnul zrakem první řádky a čet’, co ruka se mu chvěla: 70 „Památce drahé, dobré matky a bratra mého Gabriela...“ A v tom už pláč mi prsa dusil a cítil jsem, jak v očích pálí, já na práh domu vyjít musil – tam smutné hvězdy v mracích plály a drobný sníh se sypal s výše... Kol velký svátek lidé měli, a na prahu já osamělý za matku svou se modlil tiše. * Aj vida, také kritika o první knize veršů mých. Nuž, honem, co jim vytýká? Nic, všechno. Útrpný jen smích má na rtu. Knihy nepřečet’ by prý celé za nic, postačí, že s knihou světobolné četby se hlásí básník nejmladší. Té nelze tedy vážně brát a – do slova: mne k postrachu všem klečeti by na hrachu ten přísný nechal literát. 71 Hle, jak mne bere na nože za to, co kdy jsem cítil v duši – a jak dnes podivně mu sluší ta hrdá pósa velmože: na druhou knihu počká si, až pessimismu básník mladý se jinou strunou ohlásí... Nuž je i kniha druhá tady, já psal jsem třetí, pátou, šestou, leč velmožný ten druhdy pán, ten nějak se mi ztratil cestou, jak pískem byl by zasypán. Svou cestou klidně jdu si podnes, leč velmože, jenž druhdy slaven, čas, ku podivu, nějak odnes’: odejel, tuším, někam na ven, kde jednou za krásného dne zanechal psaní, za čas krátký zapadl, zmizel bez památky, jak v moři kámen zapadne... * Ať žitím šel jsem v trudu mnohém, jenž duši křídla uláme, ať blouznil jindy chudý bohém po očích jedné neznámé; 72 ať bolest časem srdce drásá v šílené bouře závrati, ať jindy chvíli těší krása či prostý květ, jejž podá ti v zachvění dívčí ruka bílá; ať někdo jak chce haní mne, květnatým slohem jiný spílá či prostě si mne nevšimne; ať časem všechno bylo vzato, co nad vše drahým srdci jest –: vím, přece snad jen stálo za to, svou píseň ve své duši nést, svou píseň, svoje sny a dumy, jimž přece někdo porozumí, sny lásky své a svého mládí, svou píseň, třeba prostou, chudou, za kterou lidé dobří budou tě upřímně mít chvíli rádi... 73