POLEMICKÉ SLOKY O RŮŽÍCH.
„Což nekvetou už růže
a nezpívají ptáci?
Což poesie jara
se ze světa už ztrácí?
Což láska, štěstí, mládí
dost velkou není říší,
že mladí muži rádi
už jako starci píší?“ –
Tak děl mi kritik jistý,
jenž na růžích se zrodil
a knihu pessimisty
do pekel pekla hodil.
A děl: „Což v našem kraji
tak smutno býti může, –
což ptáci nezpívají
a nekvetou víc růže?“
Což nekvetou víc růže?
Já po něm ptal se sebe –
[33]
a bylo mi, mráz divý
že kolem zebe, zebe...
Ó mohly růže kvésti,
ó v mladém srdci kvetly
a skanul tam – ó štěstí! –
i lásky paprsk světlý...
leč kdo mé štěstí, běda,
a kdo mé růže zdupal?
Zášť podlá, závist bledá
a lhostejnosti úpal
a mráz, jenž pálí kletý,
až prsa stáhne, úže – – –
ó mohly růsti květy,
ó mohly kvésti růže?
Leč kvetly ještě růže,
ó kvetly, – ne však pro mne,
byť po jediné růži
jsem choval přání skromné.
Ó bylo štěstí v světě,
však já je zřel jen z dáli
a touha po něm zve tě,
až slzy v očích stály –
a já jak žebrák stranou
jsem čekal kolik roků
s tou duší utýranou
34
a se slzami v oku...
ó nelze říci slovy,
jak stud mne v čelo bodal –
a z vás kdo básníkovi
jen jednu růži podal?
Ó kvetly ještě růže,
však sobě jste je rvali,
teď drzé skráně svoje
z vás každý v růže halí –
a já v svém žití mladém
se odříkati učil
a trpěl bídou, hladem
a mráz mne divý mučil –
a neřekl z vás žádný:
„Ty chudý nestůj venku!“
Jen smích váš zněl mi zrádný
v tom boji za myšlénku,
jen chladný výsměch zlostný
hnět’ chlapce, hněte muže –
mně nechali jste ostny
a sobě, sobě růže!
Ó byly, byly růže,
však žádný neděl: „Druhu,
proč sám bys venku strádal,
35
též z našeho jsi kruhu!“
Svůj pohár každý věnčil,
však já, jenž chud a tupen
bych zkrátil vás a ztenčil
snad o jediný lupen...
Co k vám se láska sklání,
já na nelásku zvykán
chud, sám a bez usmání
jsem světem šel jak cikán.
To trpce život chutná – –
však lidé řekli : „Nuže,
proč píseň tvá je smutná –
vždyť přece kvetou růže?“
Ó mějte vy své růže
a já mám tichou práci,
kde pohrdání vaše
se pohrdáním splácí!
A buďte vy si šťastni,
já, pokud budou síly,
dál půjdu cestou vlastní,
až kde se do tmy schýlí.
Leč když to v srdce bodá,
že všechna práce darmo,
že mladých let je škoda
a stáří bude jarmo,
36
když smutek jen se mračí
a po všem štěstí veta –
čím je mi píseň ptačí
a všecky růže světa!
37