„V komůrce tvojí...“ Básník mladý
po krásné dívce touhou vzplál
a něžnou, sladkou písní tady
opěvá drahý ideál.
Ta dívčí hlava drahá, světlá,
ta dívka, rcete, kde je teď?
Jak dnes by as tu báseň četla
a jakou dala odpověď?
„V komůrce tvojí...“ Hochu milý,
ach, to je dlouhá řada let
a my jsme oba mladí byli
a tys mne jednou v noci ved'
pod její okna, tobě známá,
za nimiž ona, bohyně,
tvá víla, srdce tvého dáma,
v té pozdní spala hodině.
Tu blouznil jsi, jak dříme asi,
podobna jistě andílku,
jak čistá, svatá ulehla si
ve bělostnou svou postýlku,
jak čarodějka, kněžka malá,
jež v růži bájnou rozkvétá,
s tvým jménem na rtech usínala...
A zdá se jí, že poeta
jí podávaje růži vonnou
a vavřín maje na skráni
v nadšení jako před Madonnou
se k zemi před ní uklání
a o lásce, v níž není šalby,
jí mluví tak, že dech se úží,
tak, jako slavík jenom lkal by
o lásce ke své drahé růži...
Noc jarní byla, plná kouzel,
taková, která omámí.
A v tobě poeta se vzbouzel –
a měsíc, který nad námi
plál vysoko, ten měsíc bílý
tě viděl, když jsi v oné chvíli
měl zbožné oči plné slz.
A druhý den mně přinesl's
tu báseň, kterou domů přišed
jsi složil ke své paní chvále.
Chtěl's o své růži znovu slyšet,
chtěl's o své růži mluvit stále.
Ta báseň! Čtu ji tady znova
a je mi hocha toho líto.
V komůrce tvojí... kterak zní to,
jak cize znějí dnes ta slova!
Ta jeho víla, jeho paní
s ním nikdy nemluvila ani,
ta víla dnes je dáma velká
a nejspíš' osud prokletý,
netuší ani, tato znělka
že pro ni v duši poety
vytryskla tehdy v pozdní chvíli,
v té noci, která omámí,
v té jarní noci, měsíc bílý
když tiše svítil nad námi...
V komůrce tvojí... Zlý je osud!
Ta báseň, okamžiku dcera,
ta jeho báseň je tu posud
a, jak by psána byla včera,
z ní vůně svěží dosud vane,
dech čisté lásky horoucí –
a kde je básník? Rozervané
své čelo musil utlouci
o tvrdou skálu odříkání
a starosti, zlé chudoby...
Noc hluboká se nad ním sklání
a měsíc svítí nad hroby.
Tam v zapomnění pusté kraje
odešel zatím, na rtu vzdech
a dřímá, křížem ruce maje,
v komůrce svojí, v Olšanech...
A episodka veselá:
u drobných básní ženské jméno
zde poprvé je vytištěno,
zde poprvé se zaskvěla
na strmém Parnasse tom českém
básnířka mladá slávy leskem.
S tou dívkou tehdy chodil jsem.
Mne vyšší je snad o dvě hlavy,
knír mohutný má pod nosem
a chodí jako dragoun pravý.
Plnovous této divné ženy,
jsa po francouzsku přistřižený,
ve špičku končí na bradě.
Vy nejspíš k této záhadě
jste rozluštění našli už:
nu ano, tato dívka mladá,
to není dívka, je to muž.
V tom muži byla černá zrada.
Nadarmo toužil, darmo psal –
co platno bylo všecko psaní!
Redaktor jemu, jaký žal,
nevytisk' jedné básně ani.
Tu v zoufalství měl nápad kdys:
psal jako dáma něžné řádky,
nalíčil něžný rukopis,
přiložil k tomu dopis krátký,
v němž chybičky tři čtyři byly,
a na tom lístku napuštěném
resedy vůní hoch ten milý
se podepsal své dívky jmenem –
co chcete? Osení mu zkvetlo:
hned v příštím čísle, jaký spěch!
spatřily básně boží světlo...
Po několika krátkých dnech
psaníčko stejně něžné, vonné
za prvním pustilo se v let.
A zázrak! Verše dívky oné
i v druhém čísle byly hned...
Však druh můj s pláčem v náruč kles' mi:
prý žal mu toho, k dětem svým,
jež naším byly tajemstvím,
že před světem se hlásit nesmí.
A z dívky stal se mužem zas
a znovu, otevřené hledí,
s odvahou dal se na Parnass.
Nu, dočekal se odpovědi,
leč vztekem byl by umřel v mále:
„Zásilka slabá. Jindy spíše,
snad za rok, za dva“ – – a tak dále,
jak v Listárně se vůbec píše...
Hle, na té stránce čtyři znělky
bojovné, hrdé, – autor jich
v té době býval rebel velký, –
leč od té doby nějak ztich'...
Nepláče víc krví žhavou
pro lidu svého neštěstí,
zdi neproráží tvrdou hlavou,
ni pouty více nechřestí,
nevolá národa už k boji,
nebije na zvon k poplachu –:
zkrocený dávno lyru svoji
pohodil někam do prachu,
své blesky zahodil i hromy,
své sudlice i palcáty
i hněv, jímž shnilé řady zlomí...
A hleďte, dobou odvátý
někdejší rebel smělých tužeb
jest, ku podivu, nyní rád,
že do střízlivých vzal jej služeb
kterýsi slavný magistrát...
Šel, jak už někdy bývá zhusta,
šel mladý básník na pensi,
umlkla zpěvná jeho ústa,
po první ostré recensi.
Nezašel pěvec v stínů říše,
nezanik' talent veliký:
když s básněmi to nešlo, píše
sám nyní ostré kritiky...
O sobě chci se zmínit skromně
při psaní těchto prostých gloss.
Nedávno kdesi psáno o mně
a nad míru se divil kdos,
že nebyl vylákán jsem nikam,
kde kolem mne se rvali v boji,
že vyhnul jsem se polemikám
a klidně šel jsem cestou svojí.
Já slyšel volat divná hesla,
jež měnila se každým dnem,
a mnohá nadávka se nesla
v ovzduší bouře neklidném,
já slyšel dupot mnohých kopyt
a hlahol trubek, různých trub,
přede mnou cestou někdo klopýt'
a – padni oko nebo zub –
se do mne dal. Slyš pusté lání –
však řekl jsem si: Nikoliv!
Přec nemusím se na potkání
– co myslíte? – rvát s kýmkoliv?
Z nás jeden umřel před lety.
Zde jeho jméno, jedna řádka,
zapadlé jméno poety.
A noticka ta jedna krátká,
v níž celý jeden život slit,
Ó lze se nad ní zamyslit!
Hle, jednou, dnes či zítra, kdo ví,
i naše jméno dají sem
a odbude se dvěma slovy,
by lehkou nám ta byla zem.
A bude po všem. Po všem tedy,
co mohlo být a co jsme chtěli,
proč snášeli jsme trpké bědy
a zač ten dlouhý život celý
den ze dne, stále, ze vší síly
jsme trpěli a zápasili.
A bude po všem. A přec kdysi
i naší mladou hlavou plály
sny o slávě a ideály,
i z nás chtěl každý urvati si
sněť vavřínu. My snili o ní,
i k našim čelům že se skloní,
i my, ať třeba mnohým trudem
střízlivý život ranil nás,
i my že jednou vydobudem
tu snítku lauru na svůj vlas –
a zatím, co ten život podá!
Hleď, příteli, tvá všecka sláva:
že umřel jsi, ta krátká zpráva,
že tvého nadání je škoda,
a k tomu soucitně se dodá:
Buď pokoj s ním! – A sláva ta
za krátký čas je zaváta,
je po všem. A co my jsme chtěli,
co vrýt jsme chtěli do věků,
až spáti budem osamělí,
to příští doby člověku
už bude cizím... A přec dál
ta slávy bludička nás mámí
a rvem se za svůj ideál
až ke hrobu... Buď pokoj s námi!