LISTY Z DENNÍKU.
I.
„V komůrce tvojí...“ Básník mladý
po krásné dívce touhou vzplál
a něžnou, sladkou písní tady
opěvá drahý ideál.
Ta dívčí hlava drahá, světlá,
ta dívka, rcete, kde je teď?
Jak dnes by as tu báseň četla
a jakou dala odpověď?
„V komůrce tvojí...“ Hochu milý,
ach, to je dlouhá řada let
a my jsme oba mladí byli
a tys mne jednou v noci ved’
pod její okna, tobě známá,
za nimiž ona, bohyně,
tvá víla, srdce tvého dáma,
v té pozdní spala hodině.
Tu blouznil jsi, jak dříme asi,
podobna jistě andílku,
[21]
jak čistá, svatá ulehla si
ve bělostnou svou postýlku,
jak čarodějka, kněžka malá,
jež v růži bájnou rozkvétá,
s tvým jménem na rtech usínala...
A zdá se jí, že poeta
jí podávaje růži vonnou
a vavřín maje na skráni
v nadšení jako před Madonnou
se k zemi před ní uklání
a o lásce, v níž není šalby,
jí mluví tak, že dech se úží,
tak, jako slavík jenom lkal by
o lásce ke své drahé růži...
Noc jarní byla, plná kouzel,
taková, která omámí.
A v tobě poeta se vzbouzel –
a měsíc, který nad námi
plál vysoko, ten měsíc bílý
tě viděl, když jsi v oné chvíli
měl zbožné oči plné slz.
A druhý den mně přinesl’s
tu báseň, kterou domů přišed
jsi složil ke své paní chvále.
Chtěl’s o své růži znovu slyšet,
chtěl’s o své růži mluvit stále.
22
Ta báseň! Čtu ji tady znova
a je mi hocha toho líto.
V komůrce tvojí... kterak zní to,
jak cize znějí dnes ta slova!
Ta jeho víla, jeho paní
s ním nikdy nemluvila ani,
ta víla dnes je dáma velká
a nejspíš’ osud prokletý,
netuší ani, tato znělka
že pro ni v duši poety
vytryskla tehdy v pozdní chvíli,
v té noci, která omámí,
v té jarní noci, měsíc bílý
když tiše svítil nad námi...
V komůrce tvojí... Zlý je osud!
Ta báseň, okamžiku dcera,
ta jeho báseň je tu posud
a, jak by psána byla včera,
z ní vůně svěží dosud vane,
dech čisté lásky horoucí –
a kde je básník? Rozervané
své čelo musil utlouci
o tvrdou skálu odříkání
a starosti, zlé chudoby...
Noc hluboká se nad ním sklání
a měsíc svítí nad hroby.
23
Tam v zapomnění pusté kraje
odešel zatím, na rtu vzdech
a dřímá, křížem ruce maje,
v komůrce svojí, v Olšanech...
*
A episodka veselá:
u drobných básní ženské jméno
zde poprvé je vytištěno,
zde poprvé se zaskvěla
na strmém Parnasse tom českém
básnířka mladá slávy leskem.
S tou dívkou tehdy chodil jsem.
Mne vyšší je snad o dvě hlavy,
knír mohutný má pod nosem
a chodí jako dragoun pravý.
Plnovous této divné ženy,
jsa po francouzsku přistřižený,
ve špičku končí na bradě.
Vy nejspíš k této záhadě
jste rozluštění našli už:
nu ano, tato dívka mladá,
to není dívka, je to muž.
V tom muži byla černá zrada.
Nadarmo toužil, darmo psal –
co platno bylo všecko psaní!
24
Redaktor jemu, jaký žal,
nevytisk’ jedné básně ani.
Tu v zoufalství měl nápad kdys:
psal jako dáma něžné řádky,
nalíčil něžný rukopis,
přiložil k tomu dopis krátký,
v němž chybičky tři čtyři bylybyly,
a na tom lístku napuštěném
resedy vůní hoch ten milý
se podepsal své dívky jmenem –
co chcete? Osení mu zkvetlo:
hned v příštím čísle, jaký spěch!
spatřily básně boží světlo...
Po několika krátkých dnech
psaníčko stejně něžné, vonné
za prvním pustilo se v let.
A zázrak! Verše dívky oné
i v druhém čísle byly hned...
Však druh můj s pláčem v náruč kles’ mi:
prý žal mu toho, k dětem svým,
jež naším byly tajemstvím,
že před světem se hlásit nesmí.
A z dívky stal se mužem zas
a znovu, otevřené hledí,
s odvahou dal se na Parnass.
Nu, dočekal se odpovědi,
25
leč vztekem byl by umřel v mále:
„Zásilka slabá. Jindy spíše,
snad za rok, za dva“ – – a tak dále,
jak v Listárně se vůbec píše...
*
Hle, na té stránce čtyři znělky
bojovné, hrdé, – autor jich
v té době býval rebel velký, –
leč od té doby nějak ztich’...
Nepláče víc krví žhavou
pro lidu svého neštěstí,
zdi neproráží tvrdou hlavou,
ni pouty více nechřestí,
nevolá národa už k boji,
nebije na zvon k poplachu –:
zkrocený dávno lyru svoji
pohodil někam do prachu,
své blesky zahodil i hromy,
své sudlice i palcáty
i hněv, jímž shnilé řady zlomí...
A hleďte, dobou odvátý
někdejší rebel smělých tužeb
jest, ku podivu, nyní rád,
že do střízlivých vzal jej služeb
kterýsi slavný magistrát...
*
26
Šel, jak už někdy bývá zhusta,
šel mladý básník na pensi,
umlkla zpěvná jeho ústa,
po první ostré recensi.
Nezašel pěvec v stínů říše,
nezanik’ talent veliký:
když s básněmi to nešlo, píše
sám nyní ostré kritiky...
*
O sobě chci se zmínit skromně
při psaní těchto prostých gloss.
Nedávno kdesi psáno o mně
a nad míru se divil kdos,
že nebyl vylákán jsem nikam,
kde kolem mne se rvali v boji,
že vyhnul jsem se polemikám
a klidně šel jsem cestou svojí.
Já slyšel volat divná hesla,
jež měnila se každým dnem,
a mnohá nadávka se nesla
v ovzduší bouře neklidném,
já slyšel dupot mnohých kopyt
a hlahol trubek, různých trub,
přede mnou cestou někdo klopýt’
a – padni oko nebo zub –
27
se do mne dal. Slyš pusté lání –
však řekl jsem si: Nikoliv!
Přec nemusím se na potkání
– co myslíte? – rvát s kýmkoliv?
*
Z nás jeden umřel před lety.
Zde jeho jméno, jedna řádka,
zapadlé jméno poety.
A noticka ta jedna krátká,
v níž celý jeden život slit,
ó lze se nad ní zamyslit!
Hle, jednou, dnes či zítra, kdo ví,
i naše jméno dají sem
a odbude se dvěma slovy,
by lehkou nám ta byla zem.
A bude po všem. Po všem tedy,
co mohlo být a co jsme chtěli,
proč snášeli jsme trpké bědy
a zač ten dlouhý život celý
den ze dne, stále, ze vší síly
jsme trpěli a zápasili.
A bude po všem. A přec kdysi
i naší mladou hlavou plály
sny o slávě a ideály,
i z nás chtěl každý urvati si
28
sněť vavřínu. My snili o ní,
i k našim čelům že se skloní,
i my, ať třeba mnohým trudem
střízlivý život ranil nás,
i my že jednou vydobudem
tu snítku lauru na svůj vlas –
a zatím, co ten život podá!
Hleď, příteli, tvá všecka sláva:
že umřel jsi, ta krátká zpráva,
že tvého nadání je škoda,
a k tomu soucitně se dodá:
Buď pokoj s ním! – A sláva ta
za krátký čas je zaváta,
je po všem. A co my jsme chtěli,
co vrýt jsme chtěli do věků,
až spáti budem osamělí,
to příští doby člověku
už bude cizím... A přec dál
ta slávy bludička nás mámí
a rvem se za svůj ideál
až ke hrobu... Buď pokoj s námi!
29