F. J. THOMAYEROVI
ZA VYPĚSTĚNÍ ŠEŘÍKU „B. KAMINSKÝ“.
Nechť umřeme! Leč vševládnoucí
ó přírodo, ty matko stkvoucí,
jíž patřil celý život náš,
ty ze popelů našich líných
si skleneš zeleň hájů stinných
a skvostných kytic naděláš!
Th. de Banville (Sv. Bohéma)
Přel. J. Vrchlický.
Dík, příteli, že podal jste mi
ten milý květ, jenž drah mi je, –
hle, každým jarem v rodné zemi
se vždycky znovu rozvije
a vůní sladkou těšit bude,
až dávno v hlíně hřbitova
já budu spát, – a dochová
i za hrob dál mé jméno chudé.
Bez ženy, sám a sám jdu světem,
sen luzný se mi darmo zdál,
a nedáno mi, abych k dětem
se skláněl, v nichž by žila dál
[83]
má památka, jimž přešla do žil
by moje krev a v nichžto rád
své dětství ještě jedenkrát,
své vlastní dětství byl bych prožil...
Sen milý darmo v duši vzrůstal,
jak žitím šel jsem řadou let,
já osamělým, chudým zůstal,
jenž zapomněl tu pomýšlet
sám na sebe. A přece vždycky
s tou věčnou touhou člověk srost’,
dál ještě žíti v budoucnost,
když ve tmách zajde život lidský...
Snad jedna kniha na čas krátký
žít bude dál, – a kdož to ví?
I ta snad zajde bez památky
a příštím nic už nepoví
zapadlá kniha z doby jiné,
ten vytržený, chudý list,
jenž padne vichrům za kořist –
a v zapomnění jméno splyne...
A ukryje nás chladná země,
až osud jednou pokyne –
však přec, vím, něco zbude ze mně,
co nezemře a nezhyne.
84
Nechť umřeme! Buď smrti zdráva!
Co bylo v nás, dál živo jest
a věčně bude znovu kvést –
a v tom je přece také sláva!
Nechť umřeme! V květ plný krásy
se změní popel našich těl
v čas, kdy se jaro k zemi hlásí
a slavík znovu přiletěl.
Nechť umřeme! Co bylo námi,
to vždycky znovu z hlíny té
zas každým jarem vykvete
a sladkým dechem srdce zmámí.
Mám šeřík, jenž se po mně zove,
a mám tak rád svůj krásný bez.
Ten v každé příští jaro nové
pokvete stejně jako dnes
a vždycky těšit bude znova
omamný jeho sladký dech,
v němž jiní budou po letech
si šeptat lásky sladká slova...
A, hlavu vedle drahé hlavy,
snít budou, srdce plné dum,
a šeřík můj, ten plný, tmavý,
se schýlí k hlavám milencům
85
a v lásku jejich, v jejich štěstí,
v blouznivou chvíli přesladkou
on tichou, sladkou pohádkou
nad skráněmi jim zašelestí...
A pohádka to bude stará
už tisíc let, už tisíc let...
A člověk přece nikdy z jara
jí ubránit se nedoved’
a v jeho sny a v jeho dumy
znít bude ještě tisíckrát –
kdo v životě měl koho rád,
kdo miloval, jí porozumí...
86