Byl večer nádherný a západ zkrvavělý.
Já cestou naslouchal, jak ptáci kolem pěli
a lesem hlubokým zněl slavný jejich choral,
když s duší opilou jsem zvolna dovrávoral
do tmavé jeskyně, kde seděli jsme sami
kdys v sladkém objetí... A opit vzpomínkami
tak dlouho seděl jsem, tu, kde tvá krásná hlava
se o mou opřela, teď moje postonává,
i srdce stůně mi, ó po tobě si stýská.
A zde přec bylo to, kde bylas tak mi blízka!
Po dlouhé procházce v tom vábném, tmavém lese,
kde stromy šuměly: ó děti, milujte se! –
a trnul vřes i mech, sto žhoucích dechů válo
tím šerem blouznivým, že srdce usedalo
a maně vlhnul zrak, jsme usedli si k sobě.
Ty na má ramena jsi ruce dala obě
a v oko zřela mi a líbala mne v ústa
a co stín večera kol víc a více vzrůstá,
tys jako hrdlička se ke mně úže vila
a okem zářícím jsi západ pozdravila
před chvílí loučení... A já – ó jaké štěstí! –
tvůj těžký, tmavý vlas svou rukou mohl plésti
a líbat bez konce a píti dech tvůj vlahý
a hladit hlavu tvou – tvé sladké zříti tahy
a cítit s radostí, že mohu tobě říci
to vše, co hořelo mi v duši milující,
a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha
tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahá,
tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny...
Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný!
Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu!
Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů,
z těch luzných záchvěvů a z toho objímání
i z toho, na čele i vyjasněné skráni
co jarem válo nám... Kde jsou ta vřelá slova? –
Kol ticho hluboké a noc ta červencová
nic neví, nepoví. Jen ve haluzích sosen
cos kvílí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen
a v čele studeném mi upomínka vázne,
když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné.
Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný
a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny.
Jak všecko zaniká! – Ó moře dávných časů,
když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu
kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím
teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým
a s bledým panošem se scházívala tady
za jarních večerů, když kolem ze zahrady
nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek
a líbal čela jim a z tichých radovánek
je budil na chvíli, by pak jim šeptal ve sny
vše ještě, blaženým a všemi květy vesny
jim snění ovíjel... Kde jsou ty chvíle všecky,
rtů její usmání i vlídný pohled dětský
z pod snivých dlouhých brv – a ruka jeho kde je
k sladkému objetí!... Cos kolem jen se chvěje,
vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně
přesídlil asketa a s knihou na svém klíně
tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel
a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel
a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna:
hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná
a měsíc, který plá, a dívka, která sedá
na vzdušném balkoně a ona, růže bledá,
kams pozdrav posýlá... A jednou naposledy...
A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý
v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři,
klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, –
a v srdci – kdo to ví... Kam asketa se poděl?
Teď břečťan zelení tu poustevnu kol oděl
a mech vše zarůstá... Ó paní sladká vždycky,
hle, nač tu myslím si a kterak romanticky
jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal,
proč lidi v samotu ved’ asketický zápal –
a teď bych sám tu snil... Ne, přec to pálí v čele.
Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle!
Teď my tu seděli – – kdo po nás asi bude,
až po nás nezbude ni upomínky chudé,
že jednou byli jsme – A noc už byla tmavá,
z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá,
a divně dojemná a veliká a sirá,
když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá,
jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelý,
a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý
i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté.
A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té.