Ovaňte mi čelo květů vůní,
já jít nesmím do lesů a nikam,
já tu jenom umírání zvykám,
chvěji se tu nad závratnou tůní,
srdce mi to rve a hlavu mámí,
teskné stíny vidím kolem sebe,
bolestný a sladký úsměv známý
a ten pohled, který v duši zebe...
Kdybych umřel!... Vy, jež kryje země,
spěte, spěte... Ah, jak teskno je tu! –
a že žádný, žádný nejde ke mně,
ni má milá s kytkou jarních květů.
Ah, má milá – – – – – – –
Ó ty dítě, jest -li v neshledání
stiskli jsme si ruce naposledy,
ty to nevíš ... Co mi umřít brání,
opustit ten život plný bědy?
– Je to darmo, chtěl bych, abys u mne
byla tady v hodině té slední,
viděla bys, nechvěl bych se před ní,
já bych hleděl jen v tvé oko dumné
dlouho, dlouho... A ty šla bys zpátky,
jsi tak krásná – svět už na tě čeká –
a tvůj milý zašel do daleka,
do daleka zašel bez památky –
A ta cesta... kam ta cesta vede?
Ještě žádný nazpět nešel po ní,
žádný, žádný – – Vlhký pot se roní
po čele a po té skráni bledé –:
žádný! – žádný! – Proč to slovo bolí?
Zde je život, tam hrob chudý, holý,
život, život – a tam úsměch kostry,
za nocí ten mrazný vítr ostrý
a svit luny, který plaše chýlí
se s těch mraků protrhané šedi
na ten hrobní, pustý kámen bílý...
a hle, měsíc ztrnule tak hledí
na ty kříže, přes něž v dál se žene
noční ptactvo maně vyplašené,
a ta žlutá, pošlapaná tráva
zoufalé své dumy vyšeptává –
spěte, spěte, lehká buď vám země,
pokoj s vámi – – – – – – – –
– – – – vidíš, ty má milá
ty bys ke mně hlavu naklonila –
ta tvá hlava! – – Ah, jak teskno je tu
a že žádný, žádný nejde ke mně,
ni má milá s kytkou jarních květů,
žádný, žádný – – hlavu mi to mámí –
jen ty stíny vidím kolem sebe,
bolestný a sladký úsměv známý
a ten pohled, který v duši zebe...
Cítím, stín se na mé čelo skládá.
Ovaňte mi čelo květů vůní,
o mne život se smrtí se hádá
a já chvím se nad závratnou tůní...