POVÍDKA ZE SYCHROVA.
(1886.)
[7]
I.
I.
Před dvěma lety cestou, kde jdu teď,
šli od Sychrova z rána oborou
dva milující. Ona opřena
o jeho rámě, světlý klobouček
ze samých krajek jemně žlutavých
kryl tmavou kadeř, která nad čelem
a kolem skrání lehce zvlněna
v stín bílé její čelo vrhala.
Kol štíhlých údů tmavohnědý plášť,
moderní tenkrát, s dvěma přeskami,
jež kmitaly pod mašlí velikou
z bělavých krajek dívce na krku.
V své pravé ruce velký slunečník,
jímž v chůzi časem hrábla do písku,
a levou ruku majíc vloženu
v mužovo rámě, stále hovoříc
a velkým okem hledíc na něho,
šla krokem lehkým jako chodí laň.
[9]
Jí bylo asi osmnácte jar,
as právě tolik, její průvodčí
oč vedle ní se starším býti zdál.
Byl bled a jako vzrušen, mlčky šel
po její boku; zdál se smuten být
a pohled jeho, jenž byl zasmušen,
na malou její ruku upřen byl.
On, ruku její drže v ruce své,
s drobnými její prstíky si hrál
a nevěda snad ani otáčel
prsténkem drobným s tmavým kamenem.
Přes rameno měl přehozený plášť
a na řemenu pouzdro s kukátkem.
Teď přišli k vrátkám, která otevřel,
a oba dál se dali úvozem,
až ku koleji přišli na trati,
jež cestu jejich dále křížila.
Tam bílý domek, chudou stanici,
jež osamělá stojí na svahu,
jak minuli, tu oba najednou
se obrátili zpátky k Sychrovu
a hleděli naň dlouho... V oboře
na louce dole v krásném údolí
se pásla zvěř, pár bílých jelenů
na slunci v trávě hrál si vesele
a z porostlého chlumu na louku
laň vyváděla mladá kůzlata,
jež u potoka zastavila se
10
a poslouchala, někde za vrchem
jak hajný troubil a jak pískal vlak
a zavolala někde kukačka.
Od louky, jež jak řeka zelená
se proplétala mezi tmavými
a porostlými kopci, po stráních
se zabělela někdy pěšinka
a stromy kmitnul štíhlý gloriet.
A nejvýš pozvedal se nade vším
sychrovský zámek v tmavé zeleni,
dvě věže jeho a štít gothický
se leskly v slunci, s věže čtyrhranné,
jež vysoko nad řadou komínů
a vikýřů a lesknoucích se střech
se zvedala, v ten modrojasný vzduch
se velký prapor zmítal vesele.
A pod zámkem zřít bylo úryvek
bělavé cesty níže v oboru,
a se švýcarskou střechou hostinec
a verandu se štíhlou věžičkou
a širokými okny drobných skel
zřít bylo jasně stromů zelení.
Na břidlicových střechách sálaly
paprsky slunce, z posečených luk
se chvěla vůně sena, čistý vzduch
byl prosycený vůní otavy,
a svěžestí a ptactva jásáním...
A ti dva, kteří stáli na trati,
si pohleděli dlouho do očí
a nemluvíce slova, dále šli
11
údolím, kterým potok teče dál
za viaduktem, kterým protéká,
až v Slavíkovské luzné údolí.
V těch lesích kolem ptáci zpívali
a hučel potok skrytý v olšinách
a nedaleko ve Třtí klepal mlýn.
Pěšinka byla úzká po stráni
a oba šli teď mlčky za sebou,
dřív ona ve svém bílém kloboučku
a za ní on; sňal klobouk s hlavy své
a podpíral se mlčky o deštník.
II.
II.
Já tenkrát přijel z Prahy na léto
a na procházce jednou v oboře
jsem viděl je, jak v slunce západu
na lávce jedné spolu seděli
a držíce se němě za ruku
v dál přes údolí zřeli na Ještěd,
jenž modravý se zvedal z obzoru.
V den druhý jsem je spatřil v zahradě,
když nad fontánou v teplém skleníku
házela drobty zlatým rybičkám
a drobty když jí došly, v usmání
jim slunečníkem vodu zčeřila.
12
Pak v restauraci vídal jsem je zas,
jak sedávali vedle u stolu
buď dopoledne nebo na večer.
Mluvili spolu málo, hleděli
si pouze v oči nebo za ruce
se drželi a usmívali se,
jak vždy dvě srdce když se naleznou
a sama sobě v lásce dostačí
a sama sobě celým světem jsou...
A dnes to vím, nad slávu, vavříny
a populárnost, nad šum potlesku
je věrné srdce ženy, neboť to
je hluboké jak moře, s bájnými
a vznešenými svými poklady,
že mocní toho světa chudi jsou
před takým srdcem jako žebráci.
Je srdce ženy víc než koruna
a řády, více nežli tuší světsvět,
a více, nežli král ti může dát.
Vše vyjma oné lásky veliké,
té, která dá za úsměv drahých rtů
krev srdce svého, duši duše své –
vše ostatní je prázdné pozlátko,
pod kterým srdce v prázdnu zoufalém
den ze dne chudé, bídné umírá,
byť na prsou se řády třpytily,
když srdce je však prázdná, holá poušť
bez jediného lásky usmání...
13
III.
III.
Já nevěděl, kdo byli oni dva.
Já tušil pouze, že to milenci
či manželé, již někde z ciziny
sem přišli trávit sladké libánky
a sníti v svůdném přítmí procházek,
snít hlavu vedle hlavy, trhati
květ pomněnky na březích potoka
a líbat drahé rty a němě ssát
jich sladký dech svou duší opilou...
V tom trudném žití, plném strádání
a hořkých útrap, lží a bolestí,
to nejvyšším je štěstím: milován
jsa z duše, opět z duše milovat
a v letní den ve sladké samotě,
po měkké trávě smaragdových luk
a v žlutém písku svůdných procházek,
v motýla spěchu, vážek poletu
se probíhat s bytostí nejdražší,
s ní jedno cítit, dýchat jeden vzduch
a poslouchati stejný lesů šum
a žežulčino táhlé volání
a zahoukání skalních holubů,
ťukání datla, drozda popěvek
i monotonní hukot na jeze...
Já vida jejich štěstí bez konce,
jsem v duchu s nimi prožil celý ráj
14
a všechno štěstí lásky, může-li
to velké štěstí člověk chápati.
A bývalo mi divno kolikrát,
když vídal jsem je sedět na lávce,
kde před rokem já se svou milou též
jsem seděl kdys a ústa milenky
a její oči tiše líbával
a poslouchával její šeptání
o věčné lásce – – nyní bývala
mi nevýslovně smutnou vzpomínka,
že ono dítě drahé, její tvář
a čelo, ústa, drahý obličej
mé milé zatím líbá její muž,
když zapomněla za ten jeden rok,
že víc mi byla nežli v životě
se někdy dozví nebo pochopí...
A nyní vida na té lavičce
dvě hlavy k sobě něžně schýlené
a ústa, která právě přede mnou
ustala asi v žhoucím líbání,
já přál těm dvěma z celé duše své,
by jejich štěstí déle trvalo –
a budou-li kdy z blouznění a snů
a opojení svého vzbuzeni,
by probuzení ono nebylo
jim hrozným jako někdy bylo mně –
A zatím oni – jako vždycky klep
kol neznámých, když nelze vypátrat
ni postavení jejich, ničeho,
15
ni jména, stavu, nebo jiného,
co vedlo by ku jejich poznání,
už vystrkoval svoje tykadla –
tak neznámineznámi, jak objevili sese,
odešli jednou z rána oborou
ku Slavíkovu, v krásné údolí,
kde starý mlýn jak v zašlých idylách
ukrytý v stromech klape do ticha,
jež bývá rušeno jen hučením
rozlehlých hájů, datla ťukáním
do kůry stromů, ptáka přeletem
a táhlým třením větve o větev.
V tom Slavíkovském tichém údolí
ni neuslyšíš hlasu člověka,
a kdybys maně někdy zbloudil tam,
tu řekneš: Je tu jako v pohádce,
kde mimo žití stromů ostatní
je život jako dávno zakletý – –
A nebýti tu slavných západů,
když hasne den ve zlaté záplavě
a v bájném lesku barev nádherných
a večer, že se srdce sevře ti,
tak smuten padá v celé údolí –
tu řekl bys: Zde se vším životem
se zdá, sám čas že usnul před lety.
16
IV.
IV.
A večer byl, ti dva, jak odešli,
se nevraceli; minul druhý den
a třetí, čtvrtý – oni zapadli,
co hádali se lidé v Sychrově
o dalších cestách lidí neznámých.
V pokoji, který obývali tu,
a odkud krásná, širá vyhlídka,
byl zaplacený účet, malý vak
a cizí dámy malé střevíčky.
Že nechali tu plnou kabelu,
to hádáno, že záhy přijdou zpět,
či pošlou si snad pro ni odněkud.
Snad, řekli jedni, vyšli na Ještěd
z Českého Dubu a dál za Světlou
a z Liberce pak drahou bůh ví kam.
Kdož ale ví! Snad chtěli přijít zas
a někdo změnil cesty jejich směr
a řekl jim, zda podívali už
se na Trosky, v tom jsouce okolí,
a dobrodružní oni touristé
jej poslechli, tak jiní hádali.
Však někteří, kdo v obou viděli
hrdiny dramat nebo románů,
ti hádali, že v onom případě
se zcela jistě jedná o únos.
17
Snad oba dva i v horském zákoutí
a daleko od svého domova
se necítili dosti v bezpečí
a podle všeho nejspíš tušili,
že stihatelé jsou jim na stopě.
A o to jen se lidem jednalo,
zda unesl on, chudý, dědičku
velkého panství; nebo naopak
on boháč unes’ dcerku měšťanskouměšťanskou.
Ty oba druhy smělé zápletky
horlivé měly všude zastance.
A jiní zas – těch bylo nejvíce, – –
své obraznosti uzdu pustili,
jež pracovala silou veškerou.
Tu hádáno, že asi nejspíše
dva milenci to byli nešťastní,
již v Slavíkově spolu našli smrt
a předčasný hrob jeden společný...
Ba vyskyt’ se i osamělý hlas,
jenž, jak to bývá, se vší jistotou
prý někde tvrdil, že se zdálo mu,
jakoby v onen večer z údolí
byl střelnou ránu z lesa zaslechl...
Tak vytvořeny celé romány
a vedle příhod hrůzně tragických
se ozvala i mnohá historka,
jež kořeněna byla humorem.
18
Tak povídalo se, i domácí
i cizí hosté tím se bavili,
leč jako vždy pak všednělo i to.
Za týden asi všude řeklo se,
že z okolí kdos jako tourista
je potkal kdesi v Saském Švýcarsku
a druhý den prý zcela určitě
je náhodou prý viděl v Drážďanech,
když – ale on byl v jiném klobouku
a ona zase měla jiný plášť
a s nimi pán byl s jakous matronou –
se po Brühlově vedli terrase
a sednuvše si potom ke stolku
tam v restauraci klidně svačili...
To střízlivý byl konec románu
a všednější, než kdo si mohl přát...
Tím konec nastal bájným domyslům
a romantickým choutkám; začalo
se mluviti už také o jiném.
A místní odbor Školské Matice
když uspořádal jakous zábavu,
tu zaujala ona mysle všech
a před i po ní dlouho mluvilo
se o bohatém její programu,
o toilettě té či oné z dam,
o čtverylce, již kdosi neuměl,
a o slečně, jež na té zábavě
přebrala známost kamarádky své...
19
Tak minul srpen, z letních bytů už
se stěhovati začli do Prahy,
a koncem září, kdy už bílé mhy
si uléhaly zvolna na Sychrov
a nastal déšť, jenž dlouho potrval –:
tu nevýslovně smutno bývalo
v té žloutnoucí a mrtvé oboře
a na procházkách v parku zámeckém,
kde rozmočeným blátem sychravý
a mrazný vítr s deštěm divě štval
a honil listí, sváté se stromů...
Z celého parku ukládaly se
rostliny drahé v teplé skleníky
a kára, na níž vozili je tam,
brázdila těžce rýhou hlubokou
rozmoklé bláto stezek po parku.
V oboře z dlouhých, smutných údolí
si teskně hvízdal vítr sychravý,
v němž klátily se stromů vrcholky;
a černé sosny z mladé mýtiny
pochmurně hlavou vážnou kývaly
a hučely jak v píseň pohřebnípohřební,
tak bolestnou, že člověk bezděky,
když slyší ji, se nad ní zadumá
a pomyslí si, co je život náš
v přírody věčné věčném přerodu...
20
V.
V.
Byl první říjen. Z rána na lukách
se jinovatkou tráva potáhla,
leč dopoledne slunce probralo
se ze šedivých, těžkých oblaků
a den byl jasný. Vzduchem létala
babího léta vlákna ztrhaná
a jinovatka záhy roztála.
Já ještě večer před svým odjezdem
jsem rozloučit se zašel s oborou,
se všemi místy, kde jsem za léta
skládával básně a si vzpomínal...
Na stezkách, kde jsem v zamyšlení šel,
vysoko listí bylo nastláno,
jež hůlkou svou jsem časem rozhodil
a poslouchal, jak měkce ovlhlé
si kolem cesty opět uléhá.
Můj krok byl tichý jako duše má,
kde bylo smutno jak v té jeseni –
a bylo mně, že někdo jako já
v mé duši zašlapává žloutnoucí
a suché listy zašlých vzpomínek...
Tak došel jsem k té straně obory,
jež otevřena jako arena
je obrácena proti západu.
21
Tam used’ jsem na známou lavičku,
kde nejraděj’ jsem v létě sedával.
Na stráni za mnou tmavé kameny
kol nastaveny byly porůznu,
jak na židovských bývá hřbitovech.
Přede mnou velký, rozložitý buk
a pode mnou byl rozhled široký
na zakřivené, táhlé údolí,
na jehož dně se louka s pasekou
tak zatáčí jak velká podkova.
Přede mnou dolů srázná, příkrá stráň,
malými smrčky, sem tam javorem
a doubkem nebo břízou porostlá.
U paty stráně trochu na levo
vodárna, jež má střechu švýcarskou,
přes potok lávka, bílé stavidlo,
jež obráží se s lávkou ve vodě;
pak louka, za níž příkrý, tmavý chlum,
nad kterým v dáli rovná linie
vzdálených polí s nízkým lesíkem
a vesnicí, jež kryta topoly,
za nimiž v dálce Ještěd pochmurný
se v modro zvedá čelem kamenným.
Od chlumu v levo, přiléhaje naň,
a s protější jej strání spojuje,
údolí dělí štíhlý viadukt
železné dráhy, s patrem dvojitým,
jímž za oborou potok protéká.
Oblouky jeho viděti je dál,
jak údolí se v levo zatáčí,
a vidět v nich i bílé domky Třtí.
22
Za nevelikou onou vesnicí
zas táhlé vrchy, za nimi vždy kouř
je z českodubské vidět továrny.
A od Třtí v levo stále údolím
je neviděný odsud Slavíkov...
Na druhém konci dlouhé podkovy,
hned za oborou, z louky po stráni
je Radostín, kde nad vše stavení
vyniká jedno z cihel červenýchčervených,
a dole školy, nová se starou. –
Byl večer, v tmavě fialový šat
se Ještěd oděl v slunce západu
a západ celý zdál se krvácet.
A já si tady vzpomněl na všecko,
co na té lávce, před tím obrazem
jsem procítil a prosnil tolikrát...
Mně bylo, že má milá vedle mne
jak druhdy sedí, dívá se mi v tvář
a říká: „Jaký večer, hochu můj,
že chtěla bych tu věčně s tebou být!“
Já vzpomínal, co všechno řekla mi
v ten letní večer, když jsme sami dva
sem usedli si tenkrát před rokem...
Ah, tenkrát bylo léto, ale teď
je všude podzim, je i v srdci mém.
23
Tak všecko umře, v poli umře květ
a v srdci štěstí...
Já si vzpomínal
na dvě ta srdce lidí neznámých,
na ony dva, jež letos v červenci
jsem viděl sedět na té lavičce
tak, před rokem jak seděli jsme my.
A myslil jsem, co s nimi stalo se?
kde asi jsou? Zda dosud jako dřív
je láska jejich, zdali ještě tak
se dívají si zbožně do očí
a vřele sobě ruce tisknouce
se usmívají divným úsměvem?
Já viděl jasně úsměv její úst
a krásnou její hlavu, bílý krk
a účes její vlasů nad čelem
a klobouk z krajek žlutě bělavých.
Mně bylo, že zřím, dole z pod šatů
jak malá, drobná nožka vyhlédá,
já viděl pohyb ruky lahodný,
když s parasolem v písku hraje si,
na krku její mašli bělavou,
a u živůtku rukáv uzounký
a těsný, jenž byl skrčen u lokte
a výše jevil krásnou linii
půvabných ramen – Nevím aniani, proč
mně bylo smutno. Možná, večer ten
24
že naléval mi smutku do duše, –
byl zádumčiv a teskliv podivně.
Já chvíle té jsem myslil bůh ví nač
a zdá se mi, že v duchu jsem se ptal,
zda ještě láska někde ve světě,
jen v jediném je srdci ukryta
tak veliká a čistá jako bůh,
ta, která žití s tebou rozdělí
a nechce za vše nežli usmání
a hřejný paprsk z věrných očí tvých...
Já sklonil hlavu, ptal se duše své
a bylo mi, že volám v hluchou tmu
po odpovědi prosté otázky.
Kol mrtvé ticho bylo bez hnutí,
tak nějak prázdno, smutno k zoufání –
Jen chvílemi zněl táhle z údolí
řev podrážděných, bílých jelenů,
již jindy krotci jsou, že za tebou
jdou jako pes, jich oko, upřímné,
se bezstarostně na tě upírá.
Teď bylo časem slyšet temný hluk,
když srazily se jejich parohy
a dál zněl tichem dlouhý, táhlý řev...
V Turnově někde dlouze písknul vlak
a písknutí to slavným večerem
25
se lehce chvělo dvojí ozvěnou
a zapadalo v ticho velebné...
Já myslil zas na dva ty neznámé
a bůh ví, jak bych dlouho ještě byl
na lavičce té seděl zadumán,
když pánovitý výkřik hajného,
jenž od vodárny zněl, mne vyrušil,
že kníže pán teď půjde oborou
a on, pan hajný, že to nemá rád
a kníže také, když jim v procházce
smrtelník, který není knížetem,
ni hajným, už svým zjevem překáží.
Já vstal a šel a mlčky poslouchal,
syn hajného jak v ticho večera,
ve slavné ticho mroucí přírody
si jarmareční hvízdal písničku...
VI.
VI.
Za měsíc, tuším, koncem října as
či v listopadu prvním začátku
mne při obědě došel sestřin list.
Zněl asi tak: „Snad pamatuješ se
na románové ony postavy,
jež letos v létě byly v Sychrově –
pán s dámou, slečnou, paní nebo snad –
vím, ty si jistě na ně vzpomeneš –“
26
A já si vzpomněl na zjev lahodný,
na vděkuplnou dívčí postavu
s moderním pláštěm, který přeskami
byl u krku pod bílou mašlí spjat.
Mně duší kmitl její úsměv, já
jsem v duchu viděl, jak jde opřena
o rámě svého společníka, naň
se podivně a sladce usmívá...
A čet’ jsem dál: „Víš, jak se říkalo,
že k Slavíkovu někam odešli...
A pomysli: teď, po třech měsících,
když první sníh už u nás napadl,
ti neznámí se objevili zas.
Jsou tedy přece reky z románu...
Dnes byla honba. Honci ráno šli
kol Jiviny a pozděj stáhli leč
ve Slavíkovském širém údolí.
Jak po tom tichu dlouhém, zakletém
ty rány z pušek asi zněly tam!
A jak se táhnul honců dlouhý řad,
hoch jeden, mlátě holí do stromů
a křikem chtěje plašit zajíce,
v hluboké rokli, v husté mýtině,
několik pouze kroků od cesty,
uviděl oba... Chlapec leknutím
div neumřel a náhle hrůzný vzkřik
se vydral jemu z prsou – sběhli se
27
a viděli –: na plášti širokém,
jejž neznámý vždy nosil přes ruku,
pokryta prvním sněhem, který tál,
ležela ona... ruce složené
jak do rakve – a křížem přes ni on,
zarytý hlavou do země a v sníh...
Obličej její, lebka příšerná
s vysedlou kostí, zuby bílými
v bezmasých ústech příšerně se smál
a místo očí zelo do prázdna
dvé hrozných, tmavých, ohlodaných jam.
Zčernalé kůstky prstů hubených
zapadly v hnědý, promočený plášť
a dole slabá, tenká dvojí kosť
obuta byla v tmavé střevíčky
a v punčochy, jež celé skrčené
na konci nohou v botkách vězely,
jež byly velké nohám, na kterých
nebylo svalů, jenom bílá kosť...
U hlavy měla lehký klobouček
z bělavých krajek, s mašlí velikou –
tys o něm doma často říkával – –
A on jak ležel přes ni položen,
hubené kosti rukou široko
měl vztaženy a zarýval je v zem
jak tenké hulkyhůlky z prázdných rukávů...
U pravé ruky ležel revolver
a nepatrná, malá láhvička,
jež převržena byla, slunečník
a jeho klobouk s tenkým deštníkem.
A kolem rostlo bujné kapradí
28
a mezi prsty jeho ruky mech
a ostružiny pruty spletené
přes její nohy rostly... Zděšení
těch lidí sobě těžko představíš...
Hned seběhlo se lidí odevšad
a mimo jiné starší jeden pán
to podívání těžko odstonal...
Z Turnova přišla večer komise
a nařídila, obě mrtvoly
by odnesly se nějak na hřbitov.
Leč nikdo nechtěl dotknouti se jich
a vézt je, každý z lidí těch se bál.
Kdos holí nebo špičkou u boty
se dotknul jich – a z obou zbyla jen
zoufale chudá kostí hromádka
a promočené cáry zvetšelé
a ohlodané od vran, od červů
a od myší, z nichž jedna bázlivě
utekla ven z pravého rukávu
a zašpiněné, vlhké manšety...
Dívčina lebka jak se skulila,
se doválela právě na klobouk
z bělavých krajek, které od deště
a sněhu byly celé špinavé...
A potom kdos vždy dvěma holemi
bral holé kosti, které narovnal
do staré nůše, kterou přinesla
po dlouhých řečích baba zvědavá
a pobožná, jež, ruce sepjaté,
se bůh ví zač tu nahlas modlila...
Z hubených kůstek rukou dívčiných
29
se smekl drobný, malý prstének,
jejž s hodinkami jeho, řetízkem
a revolverem, celým rezavým,
schovala k sobě slavná komise,
jež o všem, co tu byla shledala,
sepsala dlouhý, moudrý protokol –“
– – – – – – – – – – –
Já list ten dočet s divným pohnutím
a toho dne mi oběd nechutnal.
Snad proto také, že můj soused, žid
a cestující agent, který v svět
od svojí firmy někde z Karlína
roznašelroznášel vzorky jemných likérů,
mne baviti chtěl hroznou zásobou
svých anekdot, jež sebral bůh ví kde...
VII.
VII.
Já o všem napsal stručnou lokálku
a po čase mne došel znovu list,
kde napsala mi sestra, na Sychrov
že z Německa kdos poslal peníze
na hrob a pomník dcery ubohé...
Hrob dali tedy upravit a naň
v tabulku prostou slova napsána,
že hrob ten kryje popel ubohé,
ubohé Marty, která ztratila
svůj mladý život, stará dvacet let.
30
A k tomu datum nešťastného dne,
když ze Sychrova byli odešli...
Leč o něm není na tom pomníku
ni památky, ni slova, jakoby
on neležel v tom jednom hrobě s ní,
ta jeho lebka s její, hromádka
zvětralých kostí, z kterých neví sese,
zda ta či ona její, jeho jest...
a jakoby ji nebyl miloval,
že s ní a jako ona umřel rád...
A jednou v květnu drahou na Sychrov
přijela dáma černě oděná
a řeknuvši cos hostinskému, v pláč
a usedavý nářek vypukla,
když ukázal jí malé střevíčky,
jež zůstaly tu ještě po Martě...
Tu malé trety z nožek dceřiných
líbala v pláči jako šílená
a vyprávěla, že on měl ji rád,
leč otec bránil jim – a v novinách
když dočetli se oné zprávy, tu
mrtvice hořem otce ranila,
že z chvíle té na loži nemůže
se obrátit a nemůž’ vstáti sám...
Pak do Vlastibořic šla na hřbitov
a posel, který dovedl ji tam,
vyprávěl pozděj, že jak šílená
hrabala hrob ten svýma rukama
31
a rvala sobě vlasy. – Zlomená
a více mrtvá potácela se
pak zpět a večer vlakem posledním
odjela domů. Na stanici jí
přinesli s hůry onen malý vak,
jenž po neznámých zůstal v hostinci.
Bylo v něm prádlo dcery, na kterém
vyšity byly známky hedvábím,
dvě vyžehlené mužské košile,
špinavé límce, troje manšety
a hrstka suchých květů, v modlitbách
pak jetelový suchý čtyrlístek...
VIII.
VIII.
Já vždy, když léto zve mne na Sychrov,
do Vlastibořic k hrobu matky své
a bratří svých když zajdu v myšlénkách,
vždy chvíli stojím vedle dřevěné
a divné věže staré zvonice,
u které v koutě pochováni ti,
kdo žití svého zamotanou síť
přetrhli sami...
Loni Martin hrob
byl ještě svěží, srovnán pečlivě,
ku hlavám byly růže vsazeny
a v prostřed hrobu křížek z netřesku –
však letos hrob je cele sešlý už,
a růže snad jen jednou zalitá
32
už uschla – a jen tráva nažloutlá
na nízkém hrobě chudě vyrůstá...
Sem hrobník hází v nesvěcený kout
spuchřelé rakve, které vykopá,
ten kout je celým světem opuštěn
a jenom děti na hrob vystoupnou,
když trhají tu švestky se stromu,
jenž nízký vyrost v rohu na plotu
ve stínu staré, sešlé zvonice...
A já si tady myslil kolikrát
na onu hroznou, divnou, velkou moc,
jež dívce krásné, plné milosti,
až k smrti rvala prsa mladičká...
A opět jsem si myslil na něho,
jenž bezejmenný v jednom hrobě s ní,
bez rakve, v hlíně, která zapadá
do prázdných, dutých očí... myslil jsem,
jak spolu šli a zastavili se,
snad objali se – ještě čekali
a ona oči zamhouřila... a
cvak revolver... a z dola klepal mlýn
a šuměl háj a ptáci zpívali
a motýl v slunci letěl za družkou...
– – – – – – – – – – – –
A jednou večer šel jsem procházkou
ze Sychrova a dále k Jivině
až v Slavíkovské luzné údolí.
33
Byl večer neskonale velebný,
nade mnou stromy slavně šuměly
svou divnou, tklivou píseň bez konce
a z dola, ukryt v stromů zeleni,
zněl jednotvárně slavíkovský mlýn.
Já tou šel stezkou, kudy musili
jít oni, v pravo přehluboká strž
a v levo stráň porostlá smrkovím.
A já si řek: – Tak oni tady šli
a viděli to krásné údolí
a slyšeli ten stromů táhlý šum
a jako já to mlýna klepání. –
A doleji jsem sobě pomyslil:
jako bych viděl oba za sebou
jít v zamyšlení úzkou pěšinkou,
on, v ruce klobouk, ona chvějíc se
jak opírá se o svůj slunečník...
Tak na stráni jsem potkal chlapce, jenž
džbán jahod nesl, pohvizduje si –
snad kolem toho místa jít se bál.
Já řekl mu, on přestav hvízdati
mně ukázal to místo, na kterém
při honbě našli oba nešťastné.
Rozhrnul houšť, šel deset kroků as
a co jsem viděl: trochu ostružin
a kapradí, jež bujně vzrůstalo
a mech; a hoch tam hříbek nalezl.
A mně v té chvíli bylo smutno tak,
34
že oči se mi náhle zalily
a hlavu plnou divných myšlének
já od hocha jsem zvolna odcházel.
V strž pode mnou stráň druhá vrhala
hluboký stín, dál stejně klepal mlýn
a cestou hoch si pískal vesele...
Já nevím proč, však ještě večer ten
jsem na hřbitov šel, a tam zamyslil
se nad bědnými lidí osudy
a nad tou láskou, která větší je
než láska k životu, strach před smrtí...
Už soumrak byl a jak přes nízký plot
jsem v zamyšlení hleděl ku Troskám,
jež zvedaly se v dálce z obzoru,
nad nimi z mlhy právě vycházel
krvavý měsíc v tichu mlčícím...
A při něm cestou domů, bůh ví proč
dvě postavy jsem stále viděl, jež
se lesem spolu vedly za ruce,
a menší z nich jak pověsila si
kol pravé ruky světlý klobouček
ze samých krajek žlutě bělavých...
35