Jdou děti ze školy.
Jdou děti ze školy
tou cestou z Radostína...
Ó rcete, těžko-li
těch dob se nevzpomíná,
kdy sami touto cestou v smíchu, řeči
jste chodili jak tito malí žáci?
Ó rcete, jest-li lítosti kde větší,
než cítit, mladost jak se v šeru ztrácí!
Ó děti, jak bych rád
šel jako školák s vámi!
Vzpomínám nastokrát
a stále připadá mi,
jak mudrc hloupý nesa pěkné známky
jsem hrdý byl a neskonale šťasten...
Ó kde jsou všechny větrné ty zámky,
illuse všechny, bláznivý kde čas ten!
Já v duchu princezny
z pohádek vídal žíti,
hřměl světem vítězný,
jak meteor, jenž svítí –
18
a zatím cestou trmácím se všední,
bez přátel, slávy, milující ženy,
kde bez illusí stárnu ze dne ke dni,
vším, co kdy těšilo mne, opuštěný.
Mne leká příští den,
mně starost hlavu sklání
a věčně nekliden
jdu školou odříkání...
V co věřit není tu, ni nač se těšit.
Kde štěstí tušil jsem, tam stesk se mračí.
V života mého potrhaný sešit
kdos mojí krví napsal: Nedostačí...
Ó děti, hrejte si,
čas dokud je si hráti,
než trud vás vyděsí
a smutek duši zchvátí!
Jdou děti ze školy, jdou v smíchu, řeči, –
jdou v život, v hoře snad a tvrdé jarmo...
Ó rcete, jest-li lítosti kde větší,
než ta, že život v prázdno letí darmo! –
19