Motivy ze Sychrova (1896)

Básně, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
MOTIVY ZE SYCHROVA
BÁSNĚ
BOHDANA KAMINSKÉHO
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1896 [1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem J. Otty v Praze.
[2] DRAHÉ PAMÁTCE SVÉHO OTCE A SESTRY MAŘENKY POSVĚCUJI. B. K.
[3]
Věnování.
Já v jednom roce ztratil oba vás, již byli jste mi nade všechno dražší. Byl strašlivý a zoufalý to mráz, jenž tehdy zavál do samoty naší, když oba odešli jste, ty, otče můj, už stříbrovlasý kmet, a ty, má sestro, drahé dítě čisté, rozvitý sotva, podlomený květ. Tys, otče, ty své ruce složil v kříž, ty pilné ruce, nad něž dražších není, i ty, má sestro, tiše nyní spíš po bolestném a dlouhém utrpení. A bolestí co zryto mé srdce bylo, v těžkých dobách těch jsem osamělý skládal verše tyto, ty smutné květy, vzrostlé na hrobech. A náhle vidím, co jsem v duši měl, tu všecku lásku k vám, vy drahé hlavy, to vše že slovy říc’ jsem neuměl. Já v duši bolesti měl výkřik žhavý, 5 jímž kámen by snad ožil, ten výkřik, při němž srdce ledoví, – a zatím vše, co v mukách jsem tu složil, co chtěl jsem říc’, zda v skutku vypoví? Hle, otče, několik těch prostých slov, toť celý dík za všechnu lásku tvoji.tvoji, za vši tvou péči až po sám ten rov, kde tiše dřímáš po úmorném boji. Buď lehka ti ta země, já v slzách žehnám ti, já otče vím, že všecku lásku tvou, již měl jsi ke mně, krom lásky ničím splatit neumím. Já být chtěl oporou tvých starých dní, já chtěl jsem býti pýchou tvého stáří, – a zatím v oné chvíli poslední, když záchvěv žití hasnul ve tvé tváři, když pláč mi slova dusil a drahý tvůj ret navždy oněměl, já smutné s Bohem dřív ti dáti musil, než řekl jsem ti, jak jsem rád tě měl. A ty, má sestro, v mládí svého dnech jež umřela jsi, co mám říci tobě? – Po žití krátkém, dlouhých bolestech buď s tebou mír... Já klekám na tvém hrobě, 6 má hlava níž se sklání a v duši stesk a v oku slzy mám, když na ten život plný odříkání, na mladost tvou a na vše vzpomínám... 7
První báseň.
Já vzpomínám si... Je to dávno už, je skoro celý život mezi tímtím, a přece jako by to bylo dnes, já vidím vše... To bylo v onen den, kdy prvně zblízka uviděl jsem smrt, – ó hořká, smutná, těžká vzpomínka! To umřel tenkrát bratr Gabriel, hoch tichý, hodný, který umíral z nás první, prvý z celé rodiny. A já jsem tenkrát, jatý smrtí tou, jež otřásla mou celou bytostí, a nemoha se dívat na hoře všech ostatních, šel do zahrady ven a tam jsem dlouho chodil sám a sám. A venku podzim byl, však jasný den, tak smutně krásný byl v té jeseni, že lítostí mne jala myšlénka, že mrtvý nevzbudí se nikdy víc a nikdy více již se nebude procházet s námi v naší zahradě, 8 ó nikdy více, sebe krásněji byť slunce svítilo a vábilo... A oči mé zalité slzami se stále dívaly a vracely k otevřenému oknu jednomu, za kterým bez hnutí a života přikrytý ležel chlapec ubohý. A nevím, jak to bylo pojednou, leč vím, že v chvíli té, jak byl jsem sám v té náladě tak bolně zjitřené, z té tesknoty, jež duši rvala mimi, a z duše té tak rozbolestněné, jsem napsal báseň první v životě. Kol stmívalo se užuž, a sem a tam jak dál jsem chodil naší zahradou a ty své první verše skládal jsem, ty neumělé, smutné, ve kterých jsem vyslovit chtěl celou bolest svou, – v té chvíli bylo mi, že vedle mne v tom soumraku, jenž ze všad vyrůstal, i v nitru mém, v mé celé bytosti cos neznámého roste, v srdci mém že dotýká se nejtajnějších strun a struny ty že náhle ozvaly se životem, že tonem zavzněly a rozezvučely se pojednou a rozechvěly, třeba v nesouzvuk, 9 přec jenom v píseň, jež tam dřímala a vzbuzena tím divným dotknutím od oné chvíle zní a chvěje se v mé duši dál a celou řadou let se chvíti nepřestala v srdci mém... A dnes, po dlouhých létech, náhodou když na svou první báseň vzpomínám, mám v duši hořký pocit trpkosti a resignace... Často, přátelé, jsem vzpomněl si, že jinak mohlo být! Kdož ví, ten hlas, jejž v duši slyšel jsem, za kterým šel jsem v celém životě, neklidem, bouří, – kdož ví, zda ten hlas přeludem nebyl, jemuž věřil jsem a který nebyl víc než bludičkou, jež kmitá se ti v noci na cestu a pohasne, když poznáš v úzkostech, že zbloudil jsi... Já často, přátelé, na svoji první báseň vzpomínám, – snad lépe bylo by mi bývalo bez oné trudné chvíle, ve které ta první báseň má se zrodila, by předchůdcem všech byla ostatních, jež rodily se, aby zapadly a zanikly, jak v lese při bouři sten raněného ptáka zaniká. Můj celý život v nich a s nimi srost’, – 10 a komu byl ten život k užitku? A komu prospěl? Koho potěšil? A sám já, byl jsem v tomto životě snad šťastným někdy, třeba na chvíli? V tom boji za myšlénku, v pochybách, jež ztýrají tě, v trudných zápasech a v odříkání, jemuž vydán jsi, v posměchu těch, jimž sloužiti jsi chtěl svou myšlénkou a duší duše své, v tom všem, co se všedními starostmi až k smrti tebe denně utýrá, jak možno tady mluvit o štěstí?... A přece, zdá se mi, že štěstí jest. A zdá se mi, že nebýt básníkem, klid maje v srdci svém i v duši své neznámý všem jsem klidně mohl žít po boku ženy drahé, – zdá se mi, že nemusil jsem světem jíti sám, s hořkostí v duši, s tesknou obavou před budoucností a se vzpomínkou na život celý, který bez cíle a bez účelu prchá v hluché prázdno. 11
Vzpomínka.
Na prahu našeho domu nehnutě pohlížím v dál – Bože, jak dlouho je tomu, co jsem se vejíti bál? Divná noc hvězdnatá padá, z hluboka hučí si les, smutek pad’ na širá lada, na naši zapadlou ves. Všecko, jak bylo to kdysi; na kraji lesa náš dům, půlměsíc nad krajem visí, tak plným tesklivých dum. Já tenkrát zdrcen a kleslý vzpomínal v zoufalých snách, jak v rakvi zavřené nesli matku mou přes domu práh... Já tenkrát hleděl v noc temnou, prázdna se bál i jít spat – a až tak přejdou tu se mnou, kdo bude na prahu stát?... 12
Smutek.
Ve mlhách večera ať bludný krok se ztrácí, ať jitra paprsky se lesknou v bledém čele, to jitro darmo plá a darmo pějí ptáci v mé duše vzpomínky a dumy neveselé. A ať jdu jesení, ať kráčím zkvetlým sadem, mním, že mech šeptá si a listí šelestí: jsi hostem bezcenným, jsi všude nesouladem a v stan tvůj potulný si sedlo neštěstí... Já vím... leč srdce mé, to bojí se a chvěje, má duše, bludná loď, svůj přístav darmo hledá a vlny zpěněné a kalné darmo reje, – a plavec nadarmo své ruce prázdnem zvedá. Já vím... můj hořký los, to samá těžká ztráta, nic, v co bych věřit moh’, vše, co jen oklame, v dál jenom bouřlivák nad hlavou mojí chvátá a mizí přeletem kdes v mlze neznámé. Já vím... přec smutno mi, mne bolí myslit na to, co bylo, na to ne, co bude, to los všeho. Já, matko, vzpomínám, jak tvého srdce zlato bůh kamsi ponořil do moře neznámého. 13 Já, matko, kudy jdu, tvé vidím oči smutné a říkám: – duše má, ty srdce ze zlata, kdo mnil, že osud zlý nit života ti utne, po krátké jeseni než jaro přichvátá. Ó matko předrahá, ó mrtvá záhy příliš, vzpomínko nejsladší tak plná tklivé krásy, svým čistým dechnutím vždy kol mých skrání pílíšpílíš, jež v dumách posvátných se k mému srdci hlásí. A pak se zachvěji a oko maně zvlhá a jako jízlivě to listí chvěje se – je podzim mrazivý a bílá, teskná mlha jak rubáš pro mrtvé se chvěje po lese. A vítr mrazivý se o člověka vzpírá a jako v podzim list se člověk chvěje mrazem. ...Leč vím, po zimě své se vzbudí země širá a jaro bude zas a květy dechne na zem. A říkám: – K čemu vše? Jen bouř ať dále duje, mně líp, já nejsem sám, když v skalách vítr lká. Mou matku, matku mou už nikdy nezraduje ni jedna růže vícvíc, ni jedna fialka. A jdu-li zahradou, tu říkám: – to je její zde altán, lavička, vše jako bylo za ní... A květů líto mi, jež před nocí se chvějíchvějí, a oko zrosené se před druhými straní. 14 A doma sedím-li, mně je, že proudy světla jí tiše splývají, jak druhdy po čele, u okna sedajíc když podvečerem četla či písně zpívala teď dávno doznělé. A na práh vyjdu-li, list upomínky svátý mne studí na čele... má matka jak by živa, já slyším její dech a zvonit v rukou dráty a vidím smutný zrak, jak do dálky se dívá. A večer dívám se, jak táhnou páry bílé nad krajem mlčícím, když jeseň nastala a v polích ticho je a s bravem domů píle jen pastýř zavolá či píseň chřastala. A jestli ulehám, tu smutek lehne ke mně a vejde v duši mou, kde ostrý vítr duje a kdos jak matka má tak bolestně a jemně se sklání nade mnou a náruč napřahuje... 15
Vzpomínka.
Pad’ večer v chudou vísku naši a smutek v duši kles’ – k mé matce drahé, nad vše dražší, šel s Pánem bohem kněz. A jak ten večer tiše splýval, já venku stál jsem sám a v slzách do dálky se díval, do dálky ku hvězdám. A jak jsem na práh domu vyšel a v zoufalství tam stál, já vřískavou jsem hudbu slyšel a slyšet budu dál. Nahoře ve vsi k tanci hráli, – a v duše mojí trud jak ďábla smích ten výskot stálý zněl divě odtamtud. A píseň dál a dále zněla v ten svatý vůkol klid, – až v srdci krev mi ledověla, když výskal si ten lid. 16 Tak v duši hrozný, divný pocit a v srdci mráz a led, já jako byl bych z mrákot procit’, jsem domů zašel zpět. A potom bylo po všem veta... Tu píseň a ten ples však slyšel jsem v své duši léta a slyším ještě dnes. 17
Jdou děti ze školy.
Jdou děti ze školy tou cestou z Radostína... Ó rcete, těžko-li těch dob se nevzpomíná, kdy sami touto cestou v smíchu, řeči jste chodili jak tito malí žáci? Ó rcete, jest-li lítosti kde větší, než cítit, mladost jak se v šeru ztrácí! Ó děti, jak bych rád šel jako školák s vámi! Vzpomínám nastokrát a stále připadá mi, jak mudrc hloupý nesa pěkné známky jsem hrdý byl a neskonale šťasten... Ó kde jsou všechny větrné ty zámky, illuse všechny, bláznivý kde čas ten! Já v duchu princezny z pohádek vídal žíti, hřměl světem vítězný, jak meteor, jenž svítí – 18 a zatím cestou trmácím se všední, bez přátel, slávy, milující ženy, kde bez illusí stárnu ze dne ke dni, vším, co kdy těšilo mne, opuštěný. Mne leká příští den, mně starost hlavu sklání a věčně nekliden jdu školou odříkání... V co věřit není tu, ni nač se těšit. Kde štěstí tušil jsem, tam stesk se mračí. V života mého potrhaný sešit kdos mojí krví napsal: Nedostačí... Ó děti, hrejte si, čas dokud je si hráti, než trud vás vyděsí a smutek duši zchvátí! Jdou děti ze školy, jdou v smíchu, řeči, – jdou v život, v hoře snad a tvrdé jarmo... Ó rcete, jest-li lítosti kde větší, než ta, že život v prázdno letí darmo! – 19
Při pohledu na pasoucí se stádo laní.
Ať ranní plane zoře, ať večer jde a zhluboka noc padá, vás laní dlouhá řada se prohání tu čile po oboře, kde přes zelená luka, hle, bystrý potok v dálku prchá spěchem a žežulka kdy kuká, stráň každá tady odpoví jí echem. Jak často v prvním mládí jsem pozoroval tiché reje vaše, dav celý kterak plaše se ohlédne a ryčně v dálku pádí, přes louku, potok, strouhy, přes křoviny a mlází, až v dálce zmizí náhle jak obraznosti hravý přelud pouhý. Ó kterak často viděl jsem tiché vaše štěstí, jež divem pouze vám jsem nezáviděl... 20 Teď pokojně se paseš a klidně ležíš, drahých laní stádo, zde na zelené louce vždy podvečerem usedáš si rádo, zde učíš svoje mladé si klidně hráti v trávy klíně měkkém, se na svět velkým, smutným okem dívat a báti se a prchat před člověkem. Ó nevinné hry tvoje jak člověk onen závidět ti musí, ten, před nímž prcháš a jejž od mladosti jak těžká můra palná starost dusí, co bude dnes a zítra a proč ta zem tak bídné tvory hostí, jak je on sám a jak je lidstvo celé; a k čemu bez účele a bez užitku prchá život lidský a proč je bídným vždycky dav nešťastníků ubohých, jimž bída a hoře, nemoc, nouze to bezesné a trpké lože hlídá. Proč útěchy tu není, není, není, a proč je člověk zrozen k utrpení, proč ztrpčena mu pláčem, byť nevědomým, chvíle žití prvá? Proč ze všeho, co dýše, žije, trvá, on jediný, sám jeden cítí pouze 21 hlod života a myšlének svých tíži a jediný se hříží s šíleným smíchem v propast těžkých záhad o životě a smrti a jediný a sám jen cítí sahat v tvá teplá ňadra pravdy ruku chladnou i dýku její ostrou, když poznání jej drtí, že nyní žije, cítí a zítra bude zpráchnivělou kostrou... Ó drahé, vlídné laně, vy prosté děti ze samoty lesní, jak hrajete si v trávě, z vás na zelené louce žádná nesní, že ten, který vás děsí, sám v mukách, rozervaně před myšlénkou svou vlastní prchá v lesy. Vy nevíte, že stůně tou myšlénkou, že nikdy, nikdy tady ztracený život mladý tu nedovede, běda, vyrvat z tůně té veliké a hrozné věčnosti, moci šílené a děsné. Vy nevíte, že v děse ten často hlavou v tvrdé dlaně klesne, kdo pánem všeho zve se. 22 Vy nevíte, že strádá a trpí, hyne, vždycky v jeho hrudi že zoufalství se budí a věčný spor a váda. Vy nevíte, jak často uštvaná duše shodila by ráda to těžké jarmo, jež ji poutá k žití, jak často člověk cítí v šíleném pláči myšlénky té ostny, až zmizí tento život bezradostný, že člověk bude ničím a před smrtí, jež věčnosti se rouhá, tak děsně trpasličím a menším vás, jimž smrt je krátkou chvílí, co on svůj život dlouhý zde v hoři prázdné, neskonalé touhy tu stokrát mře a šílí. 23
Krajina.
Kraj před večerem, který těžký klesá na širou pláň, jež ve sněhu se leskneleskne, a na něm tmí se veliký a tmavý stín lesa. A v dál se táhne úvoz začernalý s kolejí rýhou těžce prorývanou, kde malá ves už tmavým hávem spánku se halí. A za ní potom v červáncích se lesknou daleko bílé věže mezi stromy, kde válčí ještě západ velkolepý s tmou tesknou. Je ta pláň celá, jak se zvolna stmívá, tak daleká; – a ještě naposledy se chvěje po ní v umírání zlatá zář snivá. 24 Pak hasne vše – jen v nebe ozářené se zvedá starý, zasmušilý Ještěd a chmura přes skráň jeho ustaranou se žene. A bylo mi, jak klečel by tou šeří kýs velekněz, jenž na veliký pátek před pustý oltář čelo na zem sklání a věří. 25
V Sedlovském úvoze.
Je úvoz hluboký a vyjezděný koly, od Hvězdy táhne se a padá do údolí. Tři, čtyři chalupy s nízkými chudých byty v úvoze zapadlém zde před světem jsou kryty. Tím dlouhým údolím zde k Sedlovicím jde se, zkad mlýna klepání se hluchým tichem nese. A v prostřed vesnic dvou, jež zmlklý úvoz pojí, jak bouda pro zvíře, hle, chatrč lidská stojí. Ke stráni opřeno je trochu shnilých latí a střecha vystlána je bramborovou natí. Že v onom brlohu, jenž nemá ani dveří, by lidé bydleli, se těžko očím věří. A přece. Pod skalou, na rozházeném smetí a ztuchlém slamníku si hrají malé děti. A jak jdeš kolem teď, hle, bázlivě tě zřely a jakás postava se zdvihla na posteli. 26 To matka ubohých, jež pohne sebou stěží a v hrozné bídě té už kolik roků leží. Ze skály průlomu, kde v kamínkách to dýmá, teď zří tě ubožák s očima zoufalýma. To pán té samoty, již v hrůze zrak tvůj vidí. On dávno vyhoštěn je z davu jiných lidí. A žije v úvoze u načernalé skály, v zapadlé samotě, kam mlýn jen klape z dáli... A smutkem podivným ti duši náhle zchvátí ten azur blankytný, jenž obzor zavírá ti. A dál jdeš, chatrč ta ku přemýšlení zve tě, co bídy zoufalé je v široširém světě. A azur blankytný se usmívavě sklání, jak by svět celičký byl samé požehnání... 27
Česká vesnice.
Den podzimní je, obloha tak nízka. Pláň. V dál se řadou táhnou topoly, tmou jejich kmenů zabělá se víska a v dál se tratí cesta do polí. A dřevo kříže rudě obarvené tu na kraji, kde řídne chudý les, a ztrnule ten kříž se ze tmy klene a někdo se tam dívá do nebes. A hluboký klid svatý na všem leží, ni strom se nehne, kraj si zvolna zdřím’, s chatrčí nízkých, na něž lehce sněží, jen po zemi se plouží bílý dým. A bílý kouř ten nedoletí vzhůru, to je ten těžký, utajený vzdech, by onen Velký kdesi na azuru ten výkřik zdola ani nezaslech’. 28
Na bojišti u Podolí.
Dnes časně ráno děla táhla sem a ryla půdu rozmoklých teď polpolí, pěchota kryta dole pod lesem – dnes cvičení je velké u Podolí. Je vlhko, zima, sychravý je chlad a z mlhy drobný déšť se spouští znova. A vojska táhne nekonečný řad ve trojím směru na jih od Sychrova. Kdes v rokli vidíš bludné pikety, zde vojskem černa pole, plny cesty, vše, tak se dí, jak bylo před lety, jak tenkráte... v rok šedesátý šestý... Co pole, to je hřbitov padlých těl, to bojiště kdys čerstvou páchlo krví... Leč dnes – – hle, dragoun cvalem přiletěl a za lesy se výstřel ozval prvý. 29 A dál to jde, – ztracena jakás ves a druhá, třetí... lepícím se jílem se těžko jde. Tam Jizera už kdes – leč obzor zastřen v mlhy plášti bílém. A bez hluku zde lesa na kraji jdou davy polí rozmočeným blátem a prší... mraky k zemi splývají – tak, jak prý v roce šestašedesátém... Hle, tam ty kříže, to je širý hrob, kde u Jizery rozkládá se louka... Hle, bílý kouř... teď kukátka se chop! Tam salva... druhá... nyní dělo houká. A druhá, třetí, čtvrtá rána teď a praskot, jak by řítila se skála, – na druhé straně tatáž odpověď – a rozpoutána střelba neustálá. A těžká děla připřáhnuta v ráz a zase kola těžce v bláto ryjí, zas odjinud hrom vzduchem pozatřás’ a oheň chrlen ze všech batterií. Zas drobný praskot, jak se láme krov, a úprkem kol ubíhají pěší, vše mlčenlivě, bez hlasu a slov – a s oblaků déšť splývá stále těžší. 30 Teď z lesa jako dlouhý, černý had se plíží voj a po mezích se skládá, tam jezdce vidíš k lesu ubíhat a dál v to bouří hlučná kanonáda. Za krokem krok jde s obou stran se vpřed, tam nepřátel je zříti pásky bílé. Teď v planinu boj zuřící se sved’, k Jizeře dolů od Svijan se chýle. V šedivém dešti vidíš bílý dým, zní drobná střelba, v jeden hukot splývá a děla hřmí v to basem hlubokým... Na obou stranách prudká offensiva. Teď ustal déšť... je proti muži muž, za bleskem blesk se strání chrlen v šeru, – teď „hurrá!“ zní, na pušce blýskne nůž; boj nádherný tu sveden o Jizeru. A šum a ruch a praskot, hřmění děl a koňů ržání, zapísknutí, povel... Ó výborně! Teď boj jsi uviděl, jak o něm kdysi čítal jsi jen z novel. A dále jako rachot drobných krup se střelba ozývá, až krev se pění a stydne v ráz. Teď ostrý hlahol trub se ozve tu i tam... je po cvičení. 31 Voj v nekonečné tmí se linii na obou stranách po Jizery lemu. Ví dobře každý, jak se zabíjí i umírá se... teď jen, k vůli čemu? 32
Mlhy jdou nad lesy... (Památce bratra Rudolfa.)
Mlhy jdou nad lesy, smutek je v duši, všecko zas umírá, všecko jde spat. Vše mlha ověsí v strnulé hluši, kam podzim truchlivý v mrákotách pad’. Všecko je v strnutí, v smutku se smráká, les, kde jsem chodíval, vymřel a ztich’. Stromy jsou bez hnutí, bez zpěvu ptáka, – ulétli, ulétli v daleký jih. Mlhy jdou po stráni – tak jako loni, kdy se mnou chodil tu předrahý kdos. 33 Smutek měl na skráni, hlava se kloní – zda tušil, ubohý, hořký svůj los? Ne, ah ne! O zdraví blouznil on chorý, těšil se, jaro až vrátí se k nám,nám. Pak vesel pozdraví ty naše hory – – Leč v jara zázraky věřil on sám. Ó drahý, teď kde jsi?... Smutek, jenž kráčí tím krajem truchlivým, v čelo mi pad’: Mlhy šly nad lesy, nám bylo k pláči – a ty jsi odešel na věky spat. 34
Po šesti letech.
Zas vidím vás, ó kraje rodné! Hle Trosky... Já si k srdci sáh’, jak vzpomínka v ně náhle bodne... I já tu stojím na troskách... Stesk v srdce paď mi nenadálý. Přec ještě tedy srdce mám! Zde bylo to, tu z Hrubé Skály vše vidím zas a vzpomínám. Je tady vše, ah vše to známé, jak tenkrát v onen krásný čas, když tiše, že se rádi máme, mně v svatou chvíli šeptalas. A dnes – ó kde to prchlé štěstí! – v den výroční za kolik let, jak možná tady bez bolesti své lásky hřbitov procházet! Šest roků tomu bylo včera – to dlouhá doba, paní, jest, a byla jako půlnoc šerá, jak půlnoc bez boha a hvězd. 35 A dnes je večer zas tak svěží a z lesů vane čistý dech, mír hluboký tu na všem leží a všecko dí mi: smutku nech! Ó všecko dí mi: Vypuď z hlavy ten upomínek teskný rej, ó nevzpomínej! všecko praví a všecko volá: Vzpomínej! Je tady vše, ah vše tak známé, jak tenkrát v onen krásný čas, když tiše, že se rádi máme, mně v svatou chvíli šeptalas. Vše stejné tu jak v chvíli oné, když lásky sen mi hlavou táh’, že ještě dnes mi srdce tone v těch zapadlých už vzpomínkách. Vše stejné tu, kde noha vázne, vše jako tenkrát před lety, – jen srdce mé je dnes tak prázné, jak v půlnoc hřbitov zakletý. 36
Motiv podzimní.
Tak zase jdu, jak s tebou chodil jsem, a jdu teď sám. – Mrak táhne nad lesem, jak moji snové všichni táhnou v dáli, když večer je a první hvězdy vzplály. Je večer pozdní, plno smutku jím vlá v tichém chvění. Marným nadějím, těm posledním, už všecko „s bohem!“ dává a schne již mech a listí opadává. Zas léto prchá jako krátký sen a zrak se za ním dívá zarosen, a člověk za ním „zůstaň!“ ještě volá a mrazný dech vlá přes ta lada holá. A teskná tma a noc se snáší níž – a o čem, hochu, ještě tady sníš? Jdi spat. To v srdci, to též sen byl krátký, leč s novým jarem nevrátí se zpátky. 37
Spánek přírody.
To není ještě smrti rubáš bílý, v nějž příroda se v smutku halí dnes. Vzpomíná, blouzní, mlčky hlavu chýlí, kol boků, šíje skvostný háv se svez’..... Dnes příroda je jako žena, z tance jež zpět se vrátila a trhá dolů své šperky všecky... divá dissonance jí víří v duši náhle plné bolů. Zchvácena vírem, divým do únavy, umdlená k smrti padá náhle v křeči a „umřít... usnout“, jak to Hamlet praví, jí duší zní a mdloba stále větší ji chvátí... ona padá... její vlasy se rozpletly, zrak v horečce jí vzplál, na uplynulé chvíle vzpomněla si a „umřít, usnout...“ zní jí v duši dál. A umírá... a bez pohnutí leží, zrak mrtvý v dálku zří, mráz v čelo kles’ – a mrtvá dříme... Zvolna, tiše sněží a kdesi v dálce hudba zní a ples... 38
Zimní krajina.
Kraj bez hnutí, pláň širá, prázná, jak duše smutkem vypráhlá a jako pustá lebka blázna, kam teskná duma zasáhla. Bez hnutí visí větve stromů – sem na ně pohleď, nevíš-li, jak bolest chýlí čelo tomu, kdo nad hroby se zamýšlí. I zde tě všecko k dumě láká jak chladná, bílá mrtvola, nad kterou havran občas kráká a v dálku smutně zavolá. A v širé pláně příkrov bílý jen plachý zajíc mihne se a mizí v dál; už v příští chvíli sníh stopy jeho zanese. Tak naděje se v duši tajíc ti šlehne žití do poušti, leč plaše tě jak mladý zajíc před skutečností opouští... modré 39
Píseň podzimní.
Pod nohou mojí bludnou to svaté listí chřestí, ty druhé ještě rudnou, snad spadnou zítra, dnes. A je to jako stromu života zašlé štěstí – a jak je dávno tomu, co ovanul je mráz? A je to jako mladá ta láska, zvolna, zvolna tak usýchá a padá a padá v holou pláň. A je to jak sny všecky – jen upomínka bolná z nich zbude, úsměv dětský a v srdci plachý žel. 40 A prázdno neskonalé a lítost – však co po ní – – To listí rudne dále pod dechem mrazivým. A kdo se zachví v pláči a kdo tu hlavu skloní... Kol člověk dále kráčí a šlape po nich sám. 41
Večerní procházky. (Památce bratra Ladislava.)
Tak ještě včera šel jsi s námi ven, my dívali se, jak ten večer padá – – – – – – – – – – – – – – – A v půlnoci jsi klesl zkrvaven, nám v rukou stydla ta tvá hlava mladá. Tak prosaické souchotiny sklály tě najednou, jak vichr svane květ, tak najednou jsi odešel nám v dáli, z níž nikdo, nikdo nevrací se zpět. O zápas hrozný, nezřenému vrahu za oběť padnout na věčnosti prahu! Ni vzkřiknutí z těch zkrvácených úst, – a posledním byl hrozný zápas prvý a ty jsi náhle v loži zdál se růst’, jak ležel jsi tu potřísněný krví a beze slova umřel jsi a zhas’ a v loučení’s nám jedno slůvko neděl – – – – – – – – – – – – – – – Noc byla dál. A teď tu sedím zas, kde’s včera ještě, Ladislave, seděl, zde procházky, ty dlouhé, stinné, tmavé, kde chodili jsme spolu, Ladislave, 42 zde krásná alej, kterou mám tak rád, lipová alej, jež se táhne v dáli, kde zamyšleni šli jsme nastokrát – a v dobách dětství vesele si hráli. Tak jako včera v aleji té dnes je krásně tak a zlatý, sladký západ mír usměvavý v kraj ten širý snes’ tak jako včera – – a dnes těžko chápat, proč nepřijdeš a co tě navždy nutí, bys jako kámen ležel bez pohnutí – – – – – – – – – – – – – – – Co tady víc, noc bude, půjdu zpět chci zlíbat ještě chvícíma se rtoma tvou bílou skráň, vždyť, hochu, naposled, noc poslední jsi s námi ještě doma... 43
Vzpomínka.
Ty chvíle znáš, kdy z nenadání vzpomínka k tobě přiletí a obraz dávno zapomněný se duší maně kmitne ti... Dnes vrátil jsem se zase domůdomů, a oborou teď jak jdu sám, Bůh ví, proč najednou v té chvíli si na své dětství vzpomínám. A Bůh ví, proč v to dětství zašlé jsem vzpomínkou se plachou vnes’, – kraj lesa vidím, chudá pole a chudou, v horách skrytou ves. Tam v prostřed návsi škola stojí, já chodil tam za mladých let, a v mysli mé ten obraz její s tou řadou slunečnic se zveď. Ze staré školy kantor starý i metlou někdy trestal rád, – ó starý brachu, z celé duše tě pozdravuji nastokrát! 44 Ty starý brachu, vidím tebe, jak po otci jsi housle měl, – ach, ty tvé staré, dumné písně, kdo rád by na ně nevzpomněl! Já vidím tě, tvou starou hlavu, ten vlídný pohled očí tvých, když zděděné jsi housle brával do rukou těch se třesoucích. A divno, po těch dlouhých letech mně zdá se, že tvůj slyším hlas i zvuk těch houslí dávno zmlklých, i zvuk těch houslí slyším zas. Ty o lásce jsi zpíval, brachu, ty o lásce, tak starý hoch, – což já jsem o tom vědět mohl, což já jsem o tom tušit moh’! Ty zpíval jsi o milování a bolně znělo zpěvem tvým, že netrvá, ach, do skonání... Já teprv dnes ti rozumím. 45
Sychrovský park.
Teď smutný je a pustý k nepoznání. Sklenníky srovnány jsou se zemí, íi ptákům, zdá se, zpívat se tu brání a ptáci odlétnou či oněmí. A na všem leží ustrnulost němá a z minulosti těžké otázky, ty květy, k nimž tu nikdo lásky nemá, hle mroumrou, jak hyne srdce bez lásky. Pěšiny zpustlé zarůstají travou, vše jiné je, co přišel nový pán. Nač třeba květin? Zvůlí nedočkavou i bassin je už hlinou zasypán. Víc po všem, co tu bylo, stopy není, teď prázdna je ta celá zahrada, zloupena všeho v žalném zpustošení ve zkázu náhlou bídně upadá. * 46 U dveří parku stojím, dál se nesmí... jen mříží hledím v park ten zakletý, v ta všecka místa z dětství drahá, kde’s mi, že ráda máš mne, řekla před lety. To bylo dávno, – vzpomínáš si na to? Pln důvěry jsem ještě byl a mlád a v srdci bylo krásně tak a svato – ó mladých dnů těch škoda nastokrát! Ó krátké štěstí, smutku léta dlouhá! Ó mladí snové větrem rozvátí! Teď v srdci zbyla jen ta marná touha, stesk marný po tom, co se nevrátí! A teď když myslím na svůj život celý, tak připadá mi jak ta zahrada, jak zahrada, z níž ptáci uletěli, kde bez lásky květ každý uvadá... * Já stojím tady u zamčených dveří a duší táhne řada přešlých let... Ó dobo mladosti, kdy člověk věří, jak rád bych v tebe navrátil se zpět! 47 Ó kterak chránil bych si ve své duši ty nestřísněné květy, zašlé dnes, ty mladé sny, kdy člověk ve všem tuší jen dobro, lásku, štěstí, slávu, ples! Ó kterak rád bych do mladosti zpátky se navrátil dnes unavený vším, ó jak bych rád, byť na okamžik krátký, šel mladosti své krajem zavřeným! Leč marné přání! Již se zvolna šeří a noc a tma se záhy nachýlí, já darmo čekám u zamčených dveří – leč vejít nesmím ani na chvíli... 48
V hluboké noci. (Památce bratra Ladislava.)
Ta noc, ta dnes je jako moře, tak hluboká a tmavá. A v tmách tak těžce brázdy oře loď, upomínka lkavá. Dnes nezříti ni hvězdy jedné, jen mraky bez měsíce. Nic v dáli člověk nezahlédne, v co ještě věřit více. Má loď, ta pluje opuštěná a nad ní táhnou mraky. Kol hlavy jen to divně sténá a v srdci, v srdci taky... Já vzpomínám si na to ráno, jak vypluli jsme spolu. A dnes, dnes je už dokonáno, tys musil v moře dolů. 49 My s paluby tě sami smetli, ty drahý, mrtvý druhu. A na mžik jen to vzplálo světly a zazářilo v duhu. A my si srdce z těla rvali, my plakali jak děti. A kolem obzor neskonalý, že teskno pohleděti. Kol večer padá, padá, padá a moře řve a ječí. A tam, ó tam ta hlava mladá – A tma kol stále větší. Druh za druhem se cestou ztrácí a mizí moře u dna. A jestli bouře zaburácí, kam děje se loď bludná, když vlna, bouř a vítr chvěje zmítaným, křehkým ráhnem, kde bez víry a bez naděje ztraceni darmo práhnem. 50 Když nezříti ni hvězdy jedné, jen mraky bez měsíce, Nicnic v dáli člověk nezahlédne, v co ještě věřit více. Nač ptát se, kde cíl plavby oné? Noc jako moře tmavá... A na té pláni v dáli tone tvá drahá, světlá hlava. 1883.
51
Až přijde jaro... (Psáno 1. března 1894.)
Ty sestro má, Tys píseň na mně chtěla, – dnes píseň ta mi v duši vyrůstá, jen hledám pro ni slova dosti vřelá, jež vlíbal bych Ti v lásce na ústa. Jen slova hledám, jež by děla Ti, jak mám Tě rád, Ty nade všecko dražší, jejížto úsměv sny mé vyzlatí a láskou září do samoty naší. Má píseň, drahá, spěchá Tobě říci, že za Tvou lásku z duše mám Tě rád, Ty milovaná, stejně milující, já pozdravuji Tebe nastokrát! Mé dobré dítě, drahá sestro má i přítelko a jak Tě ještě zváti, já v touze čekám, až nám oběma po dlouhé zimě jaro zpět se vrátí. Zas půjdem tady lesem, plným vůně, tak ruku v ruce, hlavu u hlavy, – můj holoubek teď churaví a stůně, leč jaro záhy Tebe uzdraví! 52 A zase budem běhat po lese a hledat jahody tak jako loni, a celý les když písní ozve se, i naše píseň tiše vpadne do ní. A pěšinou, jež do lesa se ztrácí, až půjdem spolu, věř mi, dítě mé, tou písní, jíž Tě uvítají ptáci, my dojati že oba budeme, – vždyť vědí, že jsi básníkovou sestrou a že’s tak dobrá, jak je každý z nich, – ó drahá, slyš tu malou havěť pestrou, jak vstříc Ti jásá v slunce paprscích! Ty předobrá, již sestrou zovu v pýše, viz, jak ten květ se kloní před Tebou, ó viz, ten les jak v pozdrav Tobě dýše a skví se plnou jara velebou, viz fialku, jak právě ze sna vstává, dav sasanek jak u cesty se zved’, – ó sestro má, až budeš opět zdráva, jak krásným bude celý boží svět! Ó cítím, kterak z dálky jaro vane! Ó cítím, jak je svěží jeho dech! Ó sestro má, Ty dítě milované, až spolu půjdem v oněch jarních dnech, 53 až spolu půjdem v záři, ve světle těch jarních dnů v ty krásné lesy zdejší, na líčku Tvém zas růže rozkvětlé mně budou jara zdobou nejkrásnější! Až přijde jaro, – hle, už z dálky letí a spěchá k Tobě, zlaté dítě mé, jak duše když svůj velký svátek světí, my spolu v našich lesích půjdeme a povíme si třeba bez řeči, tou mluvou, kterou srdce jenom tuší, že pro člověka štěstí největší je štěstí těch, k nimž lásku máme v duši. 54
Noci před smrtí.
Ty dlouhé noci byly smutnější, než člověk unést může. Žádná z nich tou nebyla, jež sladce konejší, jež balsám leje v srdce nemocných i oněch, kteří nad nimi se sklání a hlídají až zase do svítání. Ty dlouhé noci byly samý vzdech, byť tajený, že srdce se až svírá. A zde jak život hasne v bolestech, i v tom, kdo bdí, již hasne všecka víra... A po té noci smutné k zoufání když probudí se stejně truchlý den, vteřinou každou znova nekliden jen bolest novou cítíš ve skráni a lítostí je tvoje srdce rváno, do vpadlých tváří když se díváš tiše, že ubohá ta, jež dnes ještě dýše, snad nevzhlédne už k tobě zítra ráno... 55
Umírání.
Po celém dlouhém roce umírání a hoře, zdlouhavého hynutí já cítil jsem, jak strašnou perutí smrt dotýká se těch tvých zlatých skrání. A na tvé čelo bílé stín její padal i v mé nitro spráhlé a já jsem cítil náhle, že s námi navždy loučíš se té chvíle. Po celém dlouhém roce, kde jsme chvěli se o tebe, že odešla bys nám – ó na ten rok si v pláči vzpomínám a v bolestech naň myslím osiřelý – já na tvých očí lesku tak podivném, na tvého dechu tíži jsem poznal v hoři, stesku, že darmo vše a že se konec blíží. A najednou té chvíle v duchu prožil jsem všecko to, co za rok stihlo nás, a duší mojí táhla jako mráz vzpomínka na otce, jenž mlčky složisložil 56 – je skoro chvíle tomu – svou drahou hlavu... já si vzpomněl na vše, jak jemu s bohem davše, jsme tebe chorou odváděli domů... A vzpomněl jsem si na ty dny a noci u tvého lože, na každé z tvých slov, jak nemocná jsi chtěla na hřbitov, kde matička nám leží, k bratřím, otci, jak půjdeme tam spolu hned v první den, jak jenom budeš zdráva – já slíbil ti, ač v bolu a hrůze znal jsem, co tě očekává... A pláč před tebou utajuje stěží jsem vzpomněl si tvých strádání a běd, tvé lásky k nám i těch tvých mladých let i jak jsi dříve bývala tak svěží a veselá... a nyní tak ubohá, že sama nemáš zdání... A Smrt se tiše sklání nad čelo tvé, jež tmavým křídlem stíní... Tu vzpomněl jsem si na svou báseň jednu, již psal jsem tobě, zlaté dítě mé, jak zase šťastni lesem půjdeme, jak první fialku ti z trávy zvednu... 57 A zatím ani jednou víc do lesa jsem nešel po tvém boku, jen, smutek ve svém oku, jsem hlídal tě, tak ubohou a bědnou... A drásala mi srdce tvoje slova, jež nazpaměť jsi znala z básně té, že zas ti líčko růží rozkvete a po dnech těžkých šťastni budem znova. Tvé naděje a touhy, tvá víra, že přec neumřeš tak mladá – ó celý ten rok dlouhý mně do duše jak výkřik hrůzy padá... A usednuv si na tvé lože bílé jsem cítil, jak se krátí tobě dech a že z celého žití, ze dnů všech ti zbývá už jen jedna malá chvíle... Hruď sevřela se bolem a pláč mne dusil... Tak jsi umírala: tvá suchá ruka malá cos hledala, zrak mlčky těkal kolem... Já vzal jsem ruku tvou... a ruka zebe... já hladil ji... a ruka umírá... Tys bála se, že někdo otvírá, a nechtěla jsi, aby viděl tebe 58 kdos cizí v loži... A mne již neznáš, cos ti ducha stíní. A úzkost tvá se množí: „Ó slyšíte, že někdo chodí v síni...“ A drahé oko tvé, to něžné, vlídné a laskavé, to zastírá se mhou, chceš cosi říc’, leč rtové nemohou a hubená tvá drahá ruka stydne a tělo tvé se chvěje, to vyhublé a ztýrané až běda... Tvá ruka moji hledá, cos cizího z tvých očí na mne zeje... Posuňkem ruka ještě léku žádá, ta ruka modravá a jako led a se rtů tvých se chvěje naposled: „Ó usnout... já bych usnula tak ráda...“ Poslední záblesk náhle ti v očích vzplál a hořel malou chvíli a zachroptění táhlé ti v prsou rvalo poslední tvé síly. Po celém dlouhém roce umírání a hoře, zdlouhavého hynutí Smrt mlčenlivá strašnou perutí se tiše dotknula tvých zlatých skrání. 59 Tvé skráně mrazem zebou, leč na rtech úsměv vlídný je a měkký... Tak navždy, pro vše věky jsi odešla, tak loučil jsem se s tebou... 60
Smrt.
Mně z mysli nevymře ta chvíle... Já vidím, jak se večer sklánísklání, a vidím tvoje ruce bílé a slyším těžké oddychání. Ó tiše, tiše... duch tvůj bloudí v tmách, tvá drahá hlava níž se k hrudi smeká... My chodíme kol němi, po špičkách a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká. Tak dlouho kolem obcházela, kde v zoufalství se člověk brání... Ach, celý rok, ó věčnost celá, ó celá věčnost odříkání! A přišla... cítím chladný její dech, to, jak tvůj duch jí bojí se a leká... Sám jako dítě chvím se v bolestech, – a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká. A ještě dnes se při tom chvěji a ještě dnes to zebe v skráni, jak ledová ta ruka její se níž a níž k tvé hlavě sklání... 61 Ach, je to dávno, já si vzpomínám, ta vzpomínka je bolná tak a měkká... Tak smutno mi, jak měl bych umřít sám, a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká. 62
V poslední chvíli.
Já celý rok jsem čekal na toto, a přec jen přišlo vše tak náhle v té celé hrůze neobsáhlé, že bolestí je srdce jato a že se zdá mi těžkým snem, co hořem srdce v prsou rve mi. V tom okamžiku bolestném, když smrti anděl teskný, němý zas navštívil náš rodný dům, já cítil jsem, jak v oné chvíli, když k nejdražším se sklonil rtům a zlíbal mramor čela bílý a navždy zavřel drahý ret a drahé oči sestry mojí, – já cítil jsem v té chvíli běd v své duši hořkou bolest dvojí: i pro ni, jež tak dobrá, milá a něžná jako sama láska, nás na věky už opustila, ta ubohá má zlatovláska; i k vůli sobě, jenž se učím 63 bolesti kalich dopít ke dnu a jenž v té chvíli byl jsem chudším o celou velkou lásku jednu. * Rok celý, celý na ten den jsem čekal v bázni, nekliden a ve strachu. Já v hrůze čekal jsem za nocí i za dnů všech na chvíli tu, jíž jsem se lekal, až po všech mukách, úzkostech, mé drahé, dobré, zlaté dítě, smrt ze všech trýzní vykoupí tě. A přišla ona chvíle hrozná... Zde ležíš mrtvá, navždy spící, – a člověk pozdě teprv pozná, co všechno ještě chtěl by říci, zač děkovat by v lásce měl, zač ruku stisknout zapomněl. * V té chvíli poslední, ó běda, co všecko bych ti řekl rád, tvou mrtvou ruku, ústa bledá bych zlíbal ještě tisíckrát! V té chvíli poslední, ó bída, 64 co všecko hlavou proletí! Ty noci, které smutek hlídá, vzdech, který se rtů splyne ti; ten cvakot hodin, který chvíle života tvého v tichu měřil; ta naděj, v niž jsem s tebou věřil, ten smutek, který v čelo bílé se pomalu a zvolna klad’; ty dny, když jsem již polou šíle tvůj život cítil unikat; tvá víra v jiné, lepší časy, to, když jak Lazar ležela jsi (až do srdce to zabolí, jak umírá ten život mladý!) když ven jsi chtěla do zahrady a do lesa a do polí; tvá víra v každé ze slov těch, jež k útěše ti lidé řekli; tvé slzy, které v úzkostech jsi skrývala, jak maně tekly, když předtucha a úzkost náhlá ledovou rukou na tě sáhla, když cítila jsi snad, ó milá, že nevstaneš už více as, a hlavu svou jsi odvrátila, bych neviděl, jak plakala’s... * 65 V té chvíli poslední, ó trud, co člověk v hoři dvakrát cítí! Tvůj zrak je navždy uzamknut a nikdy více nezasvítí v něm paprslek tvé lásky sladký a ty, již měl jsem tolik rád, po boku bratří, otce, matky tak mladá budeš v hrobě spát. A navždy se tvůj zavřel ret i oči tvé, ty budeš spáti tam, odkud nikdy, nikdy zpět se žádný, žádný nenavrátí! A zítra ráno v lesku novém až nový den se probudí, víc neuvítáš ani slovem zář jitra, tobě ve hrudi víc neozve se mladý ples, ty budeš zítra jako dnes, a darmo budou ptáci pěti a darmo kvésti růží vděk, víc nikdy k tobě nedoletí ni jeden slunce paprslek. Ty budeš spát... A jaro nové až přijde, plné snův a krásy, jež každého tu k lásce zove, kde ku štěstí se každý hlásí, ty budeš spát... A z družek tvých až všecky budou šťastny tak 66 a každá bude samý smích a zářící a šťastný zrak až o lásce si mluvit budou a v usmívání do vlasů si růže vetknou v okrasu, – tam zabedněna v rakev chudou ty budeš spát... Ó moje duše, až do srdce to zazebe: dál život kolem půjde hluše, tak smutný, prázdný – bez tebe... * Já celý rok jsem čekal na to, ten hrozný den až přijde k námnám, a přec je srdce smutkem jato, když na všecko si vzpomínám. Buď pokoj s tebou, duše milá! Když osud jinam tebe zve, já za vše z celé duše své ti děkuji, čím jsi mně byla, a za všechno, co v tobě ztrácím, tou vděčnou vzpomínkou ti splácím. S ní půjdu dál v to žití chudé, však vím to, snad i ve hrobě že věčně se mi stýskat bude, se stýskat bude po tobě. 67
Vzpomínka z výletu.
Po deštivém a chladném a uplakaném letě, kdy ve smutku den za dnem k tesklivým dumám zve tě, už podzim táhnul z dáli. My byli na výletě a šli jsme z Malé Skály. Společnost přátel malá se lesní cestou brala a žert a hovor stálý i zvučný dívčí smích zněl tichem lesa, stromy kde bez pohnutí stály. A náhle v prsou mých se cosi ozvalo mi, co bylo nesouladem v ten hovor náš i smích. Já umlk’ jsem a ztich’ a duší se mně mih’ hlas jeden drahý, známý... 68 Ó že tu nejsi s námi, jíž patří drahý hlas ten! Ó kterak byl bych šťasten, ty duše dobrá, milá, zde s námi kdybys byla, tak veselá a svěží, jak bývala jsi kdysi... A zatím v duchu zřím tvé drahé, smutné rysy s tím okem horečným, – a vidím svadlý květ, jenž umříti se bojí... Skráň mrazivou jak led – tak vidím sestru svoji, jež v květu mladých let po dlouhém, těžkém boji teď mrtvá v hrobě leží... Já k západu se díval, kde s mlhou obzor splýval a Sychrov zřel jsem v dáli s gothickou jeho věží. A myšlénky mé v let se oním směrem daly, kde na hřbitově chudém jsme s bolestí a trudem tu drahou pochovali... 69 A slzy v očích stály mi pojednou a hnět’ mne teskný smutek dravý, že pláč jsem tajil stěží. Já vzpomněl drahé hlavy a smuten dumal o ní, a vzpomněl jsem, jak loni, ach tenkrát, v onom čase, když netušila z dáli, co pro ni život chystá, jak stále těšila se má holubička čistá, že půjdem jednou zase na všecka tato místa a veseli že budem, jak na výlet se sluší... Jak těšila se na to svou celou dětskou duší – – – – – – – – – – – A zatím srdce jato teď bolestí a trudem – dnes jdeme tu, však bez ní a v hovor náš, ó běda, smích její více nezní a zrak ji darmo hledá... Ó bolest duši chvátí a smutek v srdce padá, že odešla tak mladá 70 a víc se nenavrátí, – ó bolest srdce rve mi, že ona drahá v zemi, ach, pod zemí už dříme s tím bílým, smutným čelem a nikdy v žití celém se s ní již nespatříme – a její úsměv měkký že ztracen pro vše věky a že tam nad ní spící čas hluše dále chvátá a že jí nesmím říci, jak bolí její ztráta, že nemohu již říci drahému tomu děcku, té duši milující za její lásku všecku, že ona dobrá, milá, již měl jsem tolik rád, mi nad vše drahou byla... Ach, ani jedenkrát již v celé moje žití, jež hřbitovem se zdá mi, žel, více nezasvítí mi sladký pohled známý, ten vlídný pohled měkký, jenž ztracen pro vše věky... – – – – – – – – – – 71 Já z teskných dum těch procit’ a steskem jat i bolem jsem zoufalý měl pocit, ty balvany a skály, jež tměly se tu kolem, že na mých prsou stály... Tak šli jsme z Malé Skály a bylo mi v té chvíli, že mrtvá, chladná ruka se na mé skráně chýlí a že mi srdce puká... Já zachvěl jsem se, z lesa chlad divný na mne vál... A západ krví plál, do skal těch smutek nesa. Kol usínala země v podzimní kráse prosté. Jez v dáli hučel temně... A prázdno v srdci maje já cítil jsem, jak tma je, i v přírodě i ve mně, jak tma je, a jak roste... 72 A haluzemi stromů jak v posled slunce vzplálo, mně hasnoucí se zdálo jak oko krví rudé, když skládal cestou domů jsem tyto verše chudé... 73
Vlastibořské zvony.
Když ze západu vítr táhne k nám, znít vlastibořské zvony slýchávám a vždy tak smutno je mi, ten zvonů hlas mi vždycky v srdce bod’, já vidím tam náš utýraný rod, šest drahých rakví v zemi. A v duchu vidím sešlou zvonici a chudý kostel, jívy klonící se nad hroby a kříže a vidím chudý hřbitov vesnický, kde oderváno z žití na vždycky, co láska k sobě víže. A zvonů smutný, zádumčivý ráz mi duší táhne jako ostrý mráz – a upomínka trudná jde kolem plaše, dumy na skráni, na ústech výkřik, v srdci zoufání a bolest srdce u dna. 74 A vše to zašlé táhne duší mou, i matčin úsměv chvíli září tmou i rodných bratří tahy i sestry mladé, jež spí pod zemízemí, i otcova tvář vlídná kyne mi – ó mrtvý otče drahý! Tak zase znova, jak v těch strašných dnech já cítím pohled jejich, těžký dech, zřím umírat je znova, zřím umírat, co v světě nejsladčí, proč krví plakat srdce nestačí, proč bolest nemá slova. V tom hlase zvonů vrací se mi zpět vše odříkání uplynulých let, vše, co mi urval osudosud, vše, co jsem klesat viděl po boku, co bolelo kdy v srdce hluboku a bolí, bolí dosud. Já vzpomínám si na každou z těch dob, jak zase nový otvíral se hrob a my tu v pláči stáli. Klesala drahá hlava ku hlavě a vždy ten zvonek zněl tak dumavě nám naproti už z dáli. 75 Ach kolikráte, šestkrát zněl mi vstříc, když opuštěn a sklíčen víc a víc jsem šel tou trudnou cestou. A sklíčilo mne teď snad nejvíce, jak šli jsme kol té staré zvonice s tou drahou rakví šestou. Ó sestro má, tu nejvíc jal mne trud, že nebylo ti spásy odnikud, že’s umřela tak mladámladá, tu nejvíce to chvělo srdcem mým, když cítil jsem, jak jeden za druhým z nás odchází a padá. Ó sestro má, již zlomil žití mráz, tak záhy že tu v pláči necháš nás, tys netušila sama, ty dobrá, něžná, milá, ach, ty spíš, já sám tvé bílé ruce složil v kříž, jak dohráno tvé drama. Já stále ještě zřím tě v bdění, snách, jak dotrpěla’s tiše v mrákotách, jak poraněné ptáče... a nevěděla’s více, ztuhlá v led, že kdosi tebe líbá naposled a usedavě pláče. 76 A teď, jak bez tebe jsem zůstal sám, ty vlastibořské zvony slyšívám, jak smutně znějí z dáli. Mně teskno je a sudba neblahá i život mne už časem přemahá, kde každá naděj šálí. V tom hlase, jenž ti duši rozdírá, ty cítíš znovu, jak ti umírá vše drahé na tom světě, a pomalu jak v širém světě tom sám stojíš, holý, opuštěný strom – – bouř za bouří jen rve tě. Ten zvonů hlas mi v duši vrací zpět tu všecku bolest uplynulých let, vše, co mi urval osud, vše, co jsem klesat viděl po boku, co bolelo kdy v srdce hluboku a bolí, bolí dosud. 77
Rodnému kraji.
Vzdálené hlasy neviděných lidí sem zaléhají na kraj lesa ke mně. Hle, dlaň svou štědrou otevírá země, to doba žní je, kdy se z polí klidí. Je tichoticho, a přec neskonalým ruchem kraj celý hárá z daleka i blízka, slyš steré hlasy, někde hoch si píská, zvuk, jak se kosa brousí, chví se vzduchem. Kdes táhlé ržání ozývá se z polí a v daleku vůz těžký hrčí líně a v Lažanech či kdesi ve Štveříně dnes prvně cep se ozval ze stodoly. A všecko to, zvuk utajených hlasů i táhlé zapísknutí vlaku kdesi, šum, kterým zvolna oddychují lesy, a v poli vlnění se zlatých klasů; Ta všecka pole, jež se táhnou svahem, ten drahý obrázek mi z dětství známý, – to všecko mluví ke mně, vzpomíná mi, že doma jsem, v svém rodném kraji drahém. 78 Zde všecko ke mně mluví řečí jinou, než vylhaná jsou cizích lidí slova, zde všecko pro mne upomínky chová a vzpomínky ty vlídně zevšad kynou. Zde každá cesta známa mi a milá, mez každá v poli, – upomínka svěží z dob dětství mého na všem tady leží, má mladost jak by se mnou tady byla. Já cítím ji, jak tady v rodném kraji se k duši mé a srdci mému hlásíhlásí, a pohádky tak plné snů a krásy zas duši moji světlem zalévají. Já mladost svou zas cítím u svých skrání, svou mladost, která srostla s tímto krajem, jak vidím se, jak děti si tu hrajem, boříce světy v dětském povídání. Já cítím ji, jak ruce svoje klade na čelo mé, jak tiše se mnou jde tu, a slyším píseň splývat s její retů, nadšenou píseň první lásky mladé. A vidím se, jak bloudím tady polem s tou první v srdci bolestí... Ó běda, že od těch dob mne často smutek hledá, že často prsa sevřela se bolem! 79 Ó rodný kraji můj, mně nad vše drahý, zda milý poznáváš mne ještě, rci mi? Přes hlavu mou se dlouhé snesly zimy a starost mnohá změnila mé tahy. Zda poznáváš mne ještě, který k tobě se navracím? Ó rci, mne ještě znáš-li? Kde láska je, jež květy čelo krášlí, kde mladost má je, pověz, kde jsou obě? Kde illuse, jež do světa mne táhly? Kde sláva je, o které se mi zdálo? Kde štěstí je? Ach, štěstí v světě málo a květy duše povadly a spráhly. Hle, tak se vracím do tvých polí, lesů, jak unavený hledá pramen svěží. A třeba mne bys poznával jen stěží, já starou lásku svou ti v pozdrav nesu! A vidím tebe, drahý, rodný kraji, a cítím, že se přece hlásíš ke mně. Hle, štědrou dlaň svou otevírá země v té době žní, kdy klasy dozrávají. Ó domovino má, mně toho štěstí přej v lásce své, bych aspoň hluchým klasem tvé nebyl úrody, až, sežat časem, v klín předrahý bych v umírání kles’ ti! 80 A tak, klas plný jak se k zemi sklání, má hlava jednou tiše ulehne si a písní známou drahé, rodné lesy mi do snů šumět budou bez ustání... 81 OBSAH. Strana Věnování5 První báseň8 Vzpomínka12 Smutek13 Vzpomínka16 Jdou děti ze školy18 Při pohledu na pasoucí se stádo laní20 Krajina24 V Sedlovském úvoze26 Česká vesnice28 Na bojišti u Podolí29 Mlhy jdou nad lesy33 Po šesti letech35 Motiv podzimní37 Spánek přírody38 Zimní krajina39 Píseň podzimní40 Večerní procházky42 Vzpomínka44 Vzpomínka44 Sychrovský park46
[83] V hluboké noci49 Až přijde jaro52 Noci před smrtí55 Umírání56 Smrt61 V poslední chvíli63 Vzpomínka z výletu68 Vlastibořské zvony74 Rodnému kraji78
E: zd; 2002 [84]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna. Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 88

Věnování: Bušek, Petr; Bušková, Marie
(Drahé památce svého otce a sestry Mařenky posvěcuji. B. K.)