V Sedlovském úvoze.

V Sedlovském úvoze.
Je úvoz hluboký a vyjezděný koly, od Hvězdy táhne se a padá do údolí. Tři, čtyři chalupy s nízkými chudých byty v úvoze zapadlém zde před světem jsou kryty. Tím dlouhým údolím zde k Sedlovicím jde se, zkad mlýna klepání se hluchým tichem nese. A v prostřed vesnic dvou, jež zmlklý úvoz pojí, jak bouda pro zvíře, hle, chatrč lidská stojí. Ke stráni opřeno je trochu shnilých latí a střecha vystlána je bramborovou natí. Že v onom brlohu, jenž nemá ani dveří, by lidé bydleli, se těžko očím věří. A přece. Pod skalou, na rozházeném smetí a ztuchlém slamníku si hrají malé děti. A jak jdeš kolem teď, hle, bázlivě tě zřely a jakás postava se zdvihla na posteli. 26 To matka ubohých, jež pohne sebou stěží a v hrozné bídě té už kolik roků leží. Ze skály průlomu, kde v kamínkách to dýmá, teď zří tě ubožák s očima zoufalýma. To pán té samoty, již v hrůze zrak tvůj vidí. On dávno vyhoštěn je z davu jiných lidí. A žije v úvoze u načernalé skály, v zapadlé samotě, kam mlýn jen klape z dáli... A smutkem podivným ti duši náhle zchvátí ten azur blankytný, jenž obzor zavírá ti. A dál jdeš, chatrč ta ku přemýšlení zve tě, co bídy zoufalé je v široširém světě. A azur blankytný se usmívavě sklání, jak by svět celičký byl samé požehnání... 27