Sychrovský park.

Sychrovský park.
Teď smutný je a pustý k nepoznání. Sklenníky srovnány jsou se zemí, íi ptákům, zdá se, zpívat se tu brání a ptáci odlétnou či oněmí. A na všem leží ustrnulost němá a z minulosti těžké otázky, ty květy, k nimž tu nikdo lásky nemá, hle mroumrou, jak hyne srdce bez lásky. Pěšiny zpustlé zarůstají travou, vše jiné je, co přišel nový pán. Nač třeba květin? Zvůlí nedočkavou i bassin je už hlinou zasypán. Víc po všem, co tu bylo, stopy není, teď prázdna je ta celá zahrada, zloupena všeho v žalném zpustošení ve zkázu náhlou bídně upadá. * 46 U dveří parku stojím, dál se nesmí... jen mříží hledím v park ten zakletý, v ta všecka místa z dětství drahá, kde’s mi, že ráda máš mne, řekla před lety. To bylo dávno, – vzpomínáš si na to? Pln důvěry jsem ještě byl a mlád a v srdci bylo krásně tak a svato – ó mladých dnů těch škoda nastokrát! Ó krátké štěstí, smutku léta dlouhá! Ó mladí snové větrem rozvátí! Teď v srdci zbyla jen ta marná touha, stesk marný po tom, co se nevrátí! A teď když myslím na svůj život celý, tak připadá mi jak ta zahrada, jak zahrada, z níž ptáci uletěli, kde bez lásky květ každý uvadá... * Já stojím tady u zamčených dveří a duší táhne řada přešlých let... Ó dobo mladosti, kdy člověk věří, jak rád bych v tebe navrátil se zpět! 47 Ó kterak chránil bych si ve své duši ty nestřísněné květy, zašlé dnes, ty mladé sny, kdy člověk ve všem tuší jen dobro, lásku, štěstí, slávu, ples! Ó kterak rád bych do mladosti zpátky se navrátil dnes unavený vším, ó jak bych rád, byť na okamžik krátký, šel mladosti své krajem zavřeným! Leč marné přání! Již se zvolna šeří a noc a tma se záhy nachýlí, já darmo čekám u zamčených dveří – leč vejít nesmím ani na chvíli... 48