Vzpomínka z výletu.
Po deštivém a chladném
a uplakaném letě,
kdy ve smutku den za dnem
k tesklivým dumám zve tě,
už podzim táhnul z dáli.
My byli na výletě
a šli jsme z Malé Skály.
Společnost přátel malá
se lesní cestou brala
a žert a hovor stálý
i zvučný dívčí smích
zněl tichem lesa, stromy
kde bez pohnutí stály.
A náhle v prsou mých
se cosi ozvalo mi,
co bylo nesouladem
v ten hovor náš i smích.
Já umlk’ jsem a ztich’
a duší se mně mih’
hlas jeden drahý, známý...
68
Ó že tu nejsi s námi,
jíž patří drahý hlas ten!
Ó kterak byl bych šťasten,
ty duše dobrá, milá,
zde s námi kdybys byla,
tak veselá a svěží,
jak bývala jsi kdysi...
A zatím v duchu zřím
tvé drahé, smutné rysy
s tím okem horečným, –
a vidím svadlý květ,
jenž umříti se bojí...
Skráň mrazivou jak led –
tak vidím sestru svoji,
jež v květu mladých let
po dlouhém, těžkém boji
teď mrtvá v hrobě leží...
Já k západu se díval,
kde s mlhou obzor splýval
a Sychrov zřel jsem v dáli
s gothickou jeho věží.
A myšlénky mé v let
se oním směrem daly,
kde na hřbitově chudém
jsme s bolestí a trudem
tu drahou pochovali...
69
A slzy v očích stály
mi pojednou a hnět’
mne teskný smutek dravý,
že pláč jsem tajil stěží.
Já vzpomněl drahé hlavy
a smuten dumal o ní,
a vzpomněl jsem, jak loni,
ach tenkrát, v onom čase,
když netušila z dáli,
co pro ni život chystá,
jak stále těšila se
má holubička čistá,
že půjdem jednou zase
na všecka tato místa
a veseli že budem,
jak na výlet se sluší...
Jak těšila se na to
svou celou dětskou duší –
– – – – – – – – – –
A zatím srdce jato
teď bolestí a trudem –
dnes jdeme tu, však bez ní
a v hovor náš, ó běda,
smích její více nezní
a zrak ji darmo hledá...
Ó bolest duši chvátí
a smutek v srdce padá,
že odešla tak mladá
70
a víc se nenavrátí, –
ó bolest srdce rve mi,
že ona drahá v zemi,
ach, pod zemí už dříme
s tím bílým, smutným čelem
a nikdy v žití celém
se s ní již nespatříme –
a její úsměv měkký
že ztracen pro vše věky
a že tam nad ní spící
čas hluše dále chvátá
a že jí nesmím říci,
jak bolí její ztráta,
že nemohu již říci
drahému tomu děcku,
té duši milující
za její lásku všecku,
že ona dobrá, milá,
již měl jsem tolik rád,
mi nad vše drahou byla...
Ach, ani jedenkrát
již v celé moje žití,
jež hřbitovem se zdá mi,
žel, více nezasvítí
mi sladký pohled známý,
ten vlídný pohled měkký,
jenž ztracen pro vše věky...
– – – – – – – – – –
71
Já z teskných dum těch procit’
a steskem jat i bolem
jsem zoufalý měl pocit,
ty balvany a skály,
jež tměly se tu kolem,
že na mých prsou stály...
Tak šli jsme z Malé Skály
a bylo mi v té chvíli,
že mrtvá, chladná ruka
se na mé skráně chýlí
a že mi srdce puká...
Já zachvěl jsem se, z lesa
chlad divný na mne vál...
A západ krví plál,
do skal těch smutek nesa.
Kol usínala země
v podzimní kráse prosté.
Jez v dáli hučel temně...
A prázdno v srdci maje
já cítil jsem, jak tma je,
i v přírodě i ve mně,
jak tma je, a jak roste...
72
A haluzemi stromů
jak v posled slunce vzplálo,
mně hasnoucí se zdálo
jak oko krví rudé,
když skládal cestou domů
jsem tyto verše chudé...
73