Mlhy jdou nad lesy...

Mlhy jdou nad lesy... (Památce bratra Rudolfa.)
Mlhy jdou nad lesy, smutek je v duši, všecko zas umírá, všecko jde spat. Vše mlha ověsí v strnulé hluši, kam podzim truchlivý v mrákotách pad’. Všecko je v strnutí, v smutku se smráká, les, kde jsem chodíval, vymřel a ztich’. Stromy jsou bez hnutí, bez zpěvu ptáka, – ulétli, ulétli v daleký jih. Mlhy jdou po stráni – tak jako loni, kdy se mnou chodil tu předrahý kdos. 33 Smutek měl na skráni, hlava se kloní – zda tušil, ubohý, hořký svůj los? Ne, ah ne! O zdraví blouznil on chorý, těšil se, jaro až vrátí se k nám,nám. Pak vesel pozdraví ty naše hory – – Leč v jara zázraky věřil on sám. Ó drahý, teď kde jsi?... Smutek, jenž kráčí tím krajem truchlivým, v čelo mi pad’: Mlhy šly nad lesy, nám bylo k pláči – a ty jsi odešel na věky spat. 34