Věnování.

Bohdan Kaminský

Věnování.
Já v jednom roce ztratil oba vás, již byli jste mi nade všechno dražší. Byl strašlivý a zoufalý to mráz, jenž tehdy zavál do samoty naší, když oba odešli jste, ty, otče můj, už stříbrovlasý kmet, a ty, má sestro, drahé dítě čisté, rozvitý sotva, podlomený květ. Tys, otče, ty své ruce složil v kříž, ty pilné ruce, nad něž dražších není, i ty, má sestro, tiše nyní spíš po bolestném a dlouhém utrpení. A bolestí co zryto mé srdce bylo, v těžkých dobách těch jsem osamělý skládal verše tyto, ty smutné květy, vzrostlé na hrobech. A náhle vidím, co jsem v duši měl, tu všecku lásku k vám, vy drahé hlavy, to vše že slovy říc’ jsem neuměl. Já v duši bolesti měl výkřik žhavý, 5 jímž kámen by snad ožil, ten výkřik, při němž srdce ledoví, – a zatím vše, co v mukách jsem tu složil, co chtěl jsem říc’, zda v skutku vypoví? Hle, otče, několik těch prostých slov, toť celý dík za všechnu lásku tvoji.tvoji, za vši tvou péči až po sám ten rov, kde tiše dřímáš po úmorném boji. Buď lehka ti ta země, já v slzách žehnám ti, já otče vím, že všecku lásku tvou, již měl jsi ke mně, krom lásky ničím splatit neumím. Já být chtěl oporou tvých starých dní, já chtěl jsem býti pýchou tvého stáří, – a zatím v oné chvíli poslední, když záchvěv žití hasnul ve tvé tváři, když pláč mi slova dusil a drahý tvůj ret navždy oněměl, já smutné s Bohem dřív ti dáti musil, než řekl jsem ti, jak jsem rád tě měl. A ty, má sestro, v mládí svého dnech jež umřela jsi, co mám říci tobě? – Po žití krátkém, dlouhých bolestech buď s tebou mír... Já klekám na tvém hrobě, 6 má hlava níž se sklání a v duši stesk a v oku slzy mám, když na ten život plný odříkání, na mladost tvou a na vše vzpomínám... 7

Básně v knize Motivy ze Sychrova: