První báseň.
Já vzpomínám si... Je to dávno už,
je skoro celý život mezi tímtím,
a přece jako by to bylo dnes,
já vidím vše...
To bylo v onen den,
kdy prvně zblízka uviděl jsem smrt, –
ó hořká, smutná, těžká vzpomínka!
To umřel tenkrát bratr Gabriel,
hoch tichý, hodný, který umíral
z nás první, prvý z celé rodiny.
A já jsem tenkrát, jatý smrtí tou,
jež otřásla mou celou bytostí,
a nemoha se dívat na hoře
všech ostatních, šel do zahrady ven
a tam jsem dlouho chodil sám a sám.
A venku podzim byl, však jasný den,
tak smutně krásný byl v té jeseni,
že lítostí mne jala myšlénka,
že mrtvý nevzbudí se nikdy víc
a nikdy více již se nebude
procházet s námi v naší zahradě,
8
ó nikdy více, sebe krásněji
byť slunce svítilo a vábilo...
A oči mé zalité slzami
se stále dívaly a vracely
k otevřenému oknu jednomu,
za kterým bez hnutí a života
přikrytý ležel chlapec ubohý.
A nevím, jak to bylo pojednou,
leč vím, že v chvíli té, jak byl jsem sám
v té náladě tak bolně zjitřené,
z té tesknoty, jež duši rvala mimi,
a z duše té tak rozbolestněné,
jsem napsal báseň první v životě.
Kol stmívalo se užuž, a sem a tam
jak dál jsem chodil naší zahradou
a ty své první verše skládal jsem,
ty neumělé, smutné, ve kterých
jsem vyslovit chtěl celou bolest svou, –
v té chvíli bylo mi, že vedle mne
v tom soumraku, jenž ze všad vyrůstal,
i v nitru mém, v mé celé bytosti
cos neznámého roste, v srdci mém
že dotýká se nejtajnějších strun
a struny ty že náhle ozvaly
se životem, že tonem zavzněly
a rozezvučely se pojednou
a rozechvěly, třeba v nesouzvuk,
9
přec jenom v píseň, jež tam dřímala
a vzbuzena tím divným dotknutím
od oné chvíle zní a chvěje se
v mé duši dál a celou řadou let
se chvíti nepřestala v srdci mém...
A dnes, po dlouhých létech, náhodou
když na svou první báseň vzpomínám,
mám v duši hořký pocit trpkosti
a resignace... Často, přátelé,
jsem vzpomněl si, že jinak mohlo být!
Kdož ví, ten hlas, jejž v duši slyšel jsem,
za kterým šel jsem v celém životě,
neklidem, bouří, – kdož ví, zda ten hlas
přeludem nebyl, jemuž věřil jsem
a který nebyl víc než bludičkou,
jež kmitá se ti v noci na cestu
a pohasne, když poznáš v úzkostech,
že zbloudil jsi... Já často, přátelé,
na svoji první báseň vzpomínám, –
snad lépe bylo by mi bývalo
bez oné trudné chvíle, ve které
ta první báseň má se zrodila,
by předchůdcem všech byla ostatních,
jež rodily se, aby zapadly
a zanikly, jak v lese při bouři
sten raněného ptáka zaniká.
Můj celý život v nich a s nimi srost’, –
10
a komu byl ten život k užitku?
A komu prospěl? Koho potěšil?
A sám já, byl jsem v tomto životě
snad šťastným někdy, třeba na chvíli?
V tom boji za myšlénku, v pochybách,
jež ztýrají tě, v trudných zápasech
a v odříkání, jemuž vydán jsi,
v posměchu těch, jimž sloužiti jsi chtěl
svou myšlénkou a duší duše své,
v tom všem, co se všedními starostmi
až k smrti tebe denně utýrá,
jak možno tady mluvit o štěstí?...
A přece, zdá se mi, že štěstí jest.
A zdá se mi, že nebýt básníkem,
klid maje v srdci svém i v duši své
neznámý všem jsem klidně mohl žít
po boku ženy drahé, – zdá se mi,
že nemusil jsem světem jíti sám,
s hořkostí v duši, s tesknou obavou
před budoucností a se vzpomínkou
na život celý, který bez cíle
a bez účelu prchá v hluché prázdno.
11