Až přijde jaro...

Až přijde jaro... (Psáno 1. března 1894.)
Ty sestro má, Tys píseň na mně chtěla, – dnes píseň ta mi v duši vyrůstá, jen hledám pro ni slova dosti vřelá, jež vlíbal bych Ti v lásce na ústa. Jen slova hledám, jež by děla Ti, jak mám Tě rád, Ty nade všecko dražší, jejížto úsměv sny mé vyzlatí a láskou září do samoty naší. Má píseň, drahá, spěchá Tobě říci, že za Tvou lásku z duše mám Tě rád, Ty milovaná, stejně milující, já pozdravuji Tebe nastokrát! Mé dobré dítě, drahá sestro má i přítelko a jak Tě ještě zváti, já v touze čekám, až nám oběma po dlouhé zimě jaro zpět se vrátí. Zas půjdem tady lesem, plným vůně, tak ruku v ruce, hlavu u hlavy, – můj holoubek teď churaví a stůně, leč jaro záhy Tebe uzdraví! 52 A zase budem běhat po lese a hledat jahody tak jako loni, a celý les když písní ozve se, i naše píseň tiše vpadne do ní. A pěšinou, jež do lesa se ztrácí, až půjdem spolu, věř mi, dítě mé, tou písní, jíž Tě uvítají ptáci, my dojati že oba budeme, – vždyť vědí, že jsi básníkovou sestrou a že’s tak dobrá, jak je každý z nich, – ó drahá, slyš tu malou havěť pestrou, jak vstříc Ti jásá v slunce paprscích! Ty předobrá, již sestrou zovu v pýše, viz, jak ten květ se kloní před Tebou, ó viz, ten les jak v pozdrav Tobě dýše a skví se plnou jara velebou, viz fialku, jak právě ze sna vstává, dav sasanek jak u cesty se zved’, – ó sestro má, až budeš opět zdráva, jak krásným bude celý boží svět! Ó cítím, kterak z dálky jaro vane! Ó cítím, jak je svěží jeho dech! Ó sestro má, Ty dítě milované, až spolu půjdem v oněch jarních dnech, 53 až spolu půjdem v záři, ve světle těch jarních dnů v ty krásné lesy zdejší, na líčku Tvém zas růže rozkvětlé mně budou jara zdobou nejkrásnější! Až přijde jaro, – hle, už z dálky letí a spěchá k Tobě, zlaté dítě mé, jak duše když svůj velký svátek světí, my spolu v našich lesích půjdeme a povíme si třeba bez řeči, tou mluvou, kterou srdce jenom tuší, že pro člověka štěstí největší je štěstí těch, k nimž lásku máme v duši. 54