Až přijde jaro...
(Psáno 1. března 1894.)
Ty sestro má, Tys píseň na mně chtěla, –
dnes píseň ta mi v duši vyrůstá,
jen hledám pro ni slova dosti vřelá,
jež vlíbal bych Ti v lásce na ústa.
Jen slova hledám, jež by děla Ti,
jak mám Tě rád, Ty nade všecko dražší,
jejížto úsměv sny mé vyzlatí
a láskou září do samoty naší.
Má píseň, drahá, spěchá Tobě říci,
že za Tvou lásku z duše mám Tě rád,
Ty milovaná, stejně milující,
já pozdravuji Tebe nastokrát!
Mé dobré dítě, drahá sestro má
i přítelko a jak Tě ještě zváti,
já v touze čekám, až nám oběma
po dlouhé zimě jaro zpět se vrátí.
Zas půjdem tady lesem, plným vůně,
tak ruku v ruce, hlavu u hlavy, –
můj holoubek teď churaví a stůně,
leč jaro záhy Tebe uzdraví!
52
A zase budem běhat po lese
a hledat jahody tak jako loni,
a celý les když písní ozve se,
i naše píseň tiše vpadne do ní.
A pěšinou, jež do lesa se ztrácí,
až půjdem spolu, věř mi, dítě mé,
tou písní, jíž Tě uvítají ptáci,
my dojati že oba budeme, –
vždyť vědí, že jsi básníkovou sestrou
a že’s tak dobrá, jak je každý z nich, –
ó drahá, slyš tu malou havěť pestrou,
jak vstříc Ti jásá v slunce paprscích!
Ty předobrá, již sestrou zovu v pýše,
viz, jak ten květ se kloní před Tebou,
ó viz, ten les jak v pozdrav Tobě dýše
a skví se plnou jara velebou,
viz fialku, jak právě ze sna vstává,
dav sasanek jak u cesty se zved’, –
ó sestro má, až budeš opět zdráva,
jak krásným bude celý boží svět!
Ó cítím, kterak z dálky jaro vane!
Ó cítím, jak je svěží jeho dech!
Ó sestro má, Ty dítě milované,
až spolu půjdem v oněch jarních dnech,
53
až spolu půjdem v záři, ve světle
těch jarních dnů v ty krásné lesy zdejší,
na líčku Tvém zas růže rozkvětlé
mně budou jara zdobou nejkrásnější!
Až přijde jaro, – hle, už z dálky letí
a spěchá k Tobě, zlaté dítě mé,
jak duše když svůj velký svátek světí,
my spolu v našich lesích půjdeme
a povíme si třeba bez řeči,
tou mluvou, kterou srdce jenom tuší,
že pro člověka štěstí největší
je štěstí těch, k nimž lásku máme v duši.
54