Rodnému kraji.

Rodnému kraji.
Vzdálené hlasy neviděných lidí sem zaléhají na kraj lesa ke mně. Hle, dlaň svou štědrou otevírá země, to doba žní je, kdy se z polí klidí. Je tichoticho, a přec neskonalým ruchem kraj celý hárá z daleka i blízka, slyš steré hlasy, někde hoch si píská, zvuk, jak se kosa brousí, chví se vzduchem. Kdes táhlé ržání ozývá se z polí a v daleku vůz těžký hrčí líně a v Lažanech či kdesi ve Štveříně dnes prvně cep se ozval ze stodoly. A všecko to, zvuk utajených hlasů i táhlé zapísknutí vlaku kdesi, šum, kterým zvolna oddychují lesy, a v poli vlnění se zlatých klasů; Ta všecka pole, jež se táhnou svahem, ten drahý obrázek mi z dětství známý, – to všecko mluví ke mně, vzpomíná mi, že doma jsem, v svém rodném kraji drahém. 78 Zde všecko ke mně mluví řečí jinou, než vylhaná jsou cizích lidí slova, zde všecko pro mne upomínky chová a vzpomínky ty vlídně zevšad kynou. Zde každá cesta známa mi a milá, mez každá v poli, – upomínka svěží z dob dětství mého na všem tady leží, má mladost jak by se mnou tady byla. Já cítím ji, jak tady v rodném kraji se k duši mé a srdci mému hlásíhlásí, a pohádky tak plné snů a krásy zas duši moji světlem zalévají. Já mladost svou zas cítím u svých skrání, svou mladost, která srostla s tímto krajem, jak vidím se, jak děti si tu hrajem, boříce světy v dětském povídání. Já cítím ji, jak ruce svoje klade na čelo mé, jak tiše se mnou jde tu, a slyším píseň splývat s její retů, nadšenou píseň první lásky mladé. A vidím se, jak bloudím tady polem s tou první v srdci bolestí... Ó běda, že od těch dob mne často smutek hledá, že často prsa sevřela se bolem! 79 Ó rodný kraji můj, mně nad vše drahý, zda milý poznáváš mne ještě, rci mi? Přes hlavu mou se dlouhé snesly zimy a starost mnohá změnila mé tahy. Zda poznáváš mne ještě, který k tobě se navracím? Ó rci, mne ještě znáš-li? Kde láska je, jež květy čelo krášlí, kde mladost má je, pověz, kde jsou obě? Kde illuse, jež do světa mne táhly? Kde sláva je, o které se mi zdálo? Kde štěstí je? Ach, štěstí v světě málo a květy duše povadly a spráhly. Hle, tak se vracím do tvých polí, lesů, jak unavený hledá pramen svěží. A třeba mne bys poznával jen stěží, já starou lásku svou ti v pozdrav nesu! A vidím tebe, drahý, rodný kraji, a cítím, že se přece hlásíš ke mně. Hle, štědrou dlaň svou otevírá země v té době žní, kdy klasy dozrávají. Ó domovino má, mně toho štěstí přej v lásce své, bych aspoň hluchým klasem tvé nebyl úrody, až, sežat časem, v klín předrahý bych v umírání kles’ ti! 80 A tak, klas plný jak se k zemi sklání, má hlava jednou tiše ulehne si a písní známou drahé, rodné lesy mi do snů šumět budou bez ustání... 81 OBSAH. Strana Věnování5 První báseň8 Vzpomínka12 Smutek13 Vzpomínka16 Jdou děti ze školy18 Při pohledu na pasoucí se stádo laní20 Krajina24 V Sedlovském úvoze26 Česká vesnice28 Na bojišti u Podolí29 Mlhy jdou nad lesy33 Po šesti letech35 Motiv podzimní37 Spánek přírody38 Zimní krajina39 Píseň podzimní40 Večerní procházky42 Vzpomínka44 Vzpomínka44 Sychrovský park46
[83] V hluboké noci49 Až přijde jaro52 Noci před smrtí55 Umírání56 Smrt61 V poslední chvíli63 Vzpomínka z výletu68 Vlastibořské zvony74 Rodnému kraji78
E: zd; 2002 [84]