Smutek.
Ve mlhách večera ať bludný krok se ztrácí,
ať jitra paprsky se lesknou v bledém čele,
to jitro darmo plá a darmo pějí ptáci
v mé duše vzpomínky a dumy neveselé.
A ať jdu jesení, ať kráčím zkvetlým sadem,
mním, že mech šeptá si a listí šelestí:
jsi hostem bezcenným, jsi všude nesouladem
a v stan tvůj potulný si sedlo neštěstí...
Já vím... leč srdce mé, to bojí se a chvěje,
má duše, bludná loď, svůj přístav darmo hledá
a vlny zpěněné a kalné darmo reje, –
a plavec nadarmo své ruce prázdnem zvedá.
Já vím... můj hořký los, to samá těžká ztráta,
nic, v co bych věřit moh’, vše, co jen oklame,
v dál jenom bouřlivák nad hlavou mojí chvátá
a mizí přeletem kdes v mlze neznámé.
Já vím... přec smutno mi, mne bolí myslit na to,
co bylo, na to ne, co bude, to los všeho.
Já, matko, vzpomínám, jak tvého srdce zlato
bůh kamsi ponořil do moře neznámého.
13
Já, matko, kudy jdu, tvé vidím oči smutné
a říkám: – duše má, ty srdce ze zlata,
kdo mnil, že osud zlý nit života ti utne,
po krátké jeseni než jaro přichvátá.
Ó matko předrahá, ó mrtvá záhy příliš,
vzpomínko nejsladší tak plná tklivé krásy,
svým čistým dechnutím vždy kol mých skrání pílíšpílíš,
jež v dumách posvátných se k mému srdci hlásí.
A pak se zachvěji a oko maně zvlhá
a jako jízlivě to listí chvěje se –
je podzim mrazivý a bílá, teskná mlha
jak rubáš pro mrtvé se chvěje po lese.
A vítr mrazivý se o člověka vzpírá
a jako v podzim list se člověk chvěje mrazem.
...Leč vím, po zimě své se vzbudí země širá
a jaro bude zas a květy dechne na zem.
A říkám: – K čemu vše? Jen bouř ať dále duje,
mně líp, já nejsem sám, když v skalách vítr lká.
Mou matku, matku mou už nikdy nezraduje
ni jedna růže vícvíc, ni jedna fialka.
A jdu-li zahradou, tu říkám: – to je její
zde altán, lavička, vše jako bylo za ní...
A květů líto mi, jež před nocí se chvějíchvějí,
a oko zrosené se před druhými straní.
14
A doma sedím-li, mně je, že proudy světla
jí tiše splývají, jak druhdy po čele,
u okna sedajíc když podvečerem četla
či písně zpívala teď dávno doznělé.
A na práh vyjdu-li, list upomínky svátý
mne studí na čele... má matka jak by živa,
já slyším její dech a zvonit v rukou dráty
a vidím smutný zrak, jak do dálky se dívá.
A večer dívám se, jak táhnou páry bílé
nad krajem mlčícím, když jeseň nastala
a v polích ticho je a s bravem domů píle
jen pastýř zavolá či píseň chřastala.
A jestli ulehám, tu smutek lehne ke mně
a vejde v duši mou, kde ostrý vítr duje
a kdos jak matka má tak bolestně a jemně
se sklání nade mnou a náruč napřahuje...
15