Po šesti letech.

Po šesti letech.
Zas vidím vás, ó kraje rodné! Hle Trosky... Já si k srdci sáh’, jak vzpomínka v ně náhle bodne... I já tu stojím na troskách... Stesk v srdce paď mi nenadálý. Přec ještě tedy srdce mám! Zde bylo to, tu z Hrubé Skály vše vidím zas a vzpomínám. Je tady vše, ah vše to známé, jak tenkrát v onen krásný čas, když tiše, že se rádi máme, mně v svatou chvíli šeptalas. A dnes – ó kde to prchlé štěstí! – v den výroční za kolik let, jak možná tady bez bolesti své lásky hřbitov procházet! Šest roků tomu bylo včera – to dlouhá doba, paní, jest, a byla jako půlnoc šerá, jak půlnoc bez boha a hvězd. 35 A dnes je večer zas tak svěží a z lesů vane čistý dech, mír hluboký tu na všem leží a všecko dí mi: smutku nech! Ó všecko dí mi: Vypuď z hlavy ten upomínek teskný rej, ó nevzpomínej! všecko praví a všecko volá: Vzpomínej! Je tady vše, ah vše tak známé, jak tenkrát v onen krásný čas, když tiše, že se rádi máme, mně v svatou chvíli šeptalas. Vše stejné tu jak v chvíli oné, když lásky sen mi hlavou táh’, že ještě dnes mi srdce tone v těch zapadlých už vzpomínkách. Vše stejné tu, kde noha vázne, vše jako tenkrát před lety, – jen srdce mé je dnes tak prázné, jak v půlnoc hřbitov zakletý. 36