Po šesti letech.
Zas vidím vás, ó kraje rodné!
Hle Trosky... Já si k srdci sáh’,
jak vzpomínka v ně náhle bodne...
I já tu stojím na troskách...
Stesk v srdce paď mi nenadálý.
Přec ještě tedy srdce mám!
Zde bylo to, tu z Hrubé Skály
vše vidím zas a vzpomínám.
Je tady vše, ah vše to známé,
jak tenkrát v onen krásný čas,
když tiše, že se rádi máme,
mně v svatou chvíli šeptalas.
A dnes – ó kde to prchlé štěstí! –
v den výroční za kolik let,
jak možná tady bez bolesti
své lásky hřbitov procházet!
Šest roků tomu bylo včera –
to dlouhá doba, paní, jest,
a byla jako půlnoc šerá,
jak půlnoc bez boha a hvězd.
35
A dnes je večer zas tak svěží
a z lesů vane čistý dech,
mír hluboký tu na všem leží
a všecko dí mi: smutku nech!
Ó všecko dí mi: Vypuď z hlavy
ten upomínek teskný rej,
ó nevzpomínej! všecko praví
a všecko volá: Vzpomínej!
Je tady vše, ah vše tak známé,
jak tenkrát v onen krásný čas,
když tiše, že se rádi máme,
mně v svatou chvíli šeptalas.
Vše stejné tu jak v chvíli oné,
když lásky sen mi hlavou táh’,
že ještě dnes mi srdce tone
v těch zapadlých už vzpomínkách.
Vše stejné tu, kde noha vázne,
vše jako tenkrát před lety, –
jen srdce mé je dnes tak prázné,
jak v půlnoc hřbitov zakletý.
36