Teď smutný je a pustý k nepoznání.
Sklenníky srovnány jsou se zemí,
i ptákům, zdá se, zpívat se tu brání
a ptáci odlétnou či oněmí.
A na všem leží ustrnulost němá
a z minulosti těžké otázky,
ty květy, k nimž tu nikdo lásky nemá,
hle mrou, jak hyne srdce bez lásky.
Pěšiny zpustlé zarůstají travou,
vše jiné je, co přišel nový pán.
Nač třeba květin? Zvůlí nedočkavou
i bassin je už hlinou zasypán.
Víc po všem, co tu bylo, stopy není,
teď prázdna je ta celá zahrada,
zloupena všeho v žalném zpustošení
ve zkázu náhlou bídně upadá.
U dveří parku stojím, dál se nesmí...
jen mříží hledím v park ten zakletý,
v ta všecka místa z dětství drahá, kde’s mi,
že ráda máš mne, řekla před lety.
To bylo dávno, – vzpomínáš si na to?
Pln důvěry jsem ještě byl a mlád
a v srdci bylo krásně tak a svato –
ó mladých dnů těch škoda nastokrát!
Ó krátké štěstí, smutku léta dlouhá!
Ó mladí snové větrem rozvátí!
Teď v srdci zbyla jen ta marná touha,
stesk marný po tom, co se nevrátí!
A teď když myslím na svůj život celý,
tak připadá mi jak ta zahrada,
jak zahrada, z níž ptáci uletěli,
kde bez lásky květ každý uvadá...
Já stojím tady u zamčených dveří
a duší táhne řada přešlých let...
Ó dobo mladosti, kdy člověk věří,
jak rád bych v tebe navrátil se zpět!
Ó kterak chránil bych si ve své duši
ty nestřísněné květy, zašlé dnes,
ty mladé sny, kdy člověk ve všem tuší
jen dobro, lásku, štěstí, slávu, ples!
Ó kterak rád bych do mladosti zpátky
se navrátil dnes unavený vším,
ó jak bych rád, byť na okamžik krátký,
šel mladosti své krajem zavřeným!
Leč marné přání! Již se zvolna šeří
a noc a tma se záhy nachýlí,
já darmo čekám u zamčených dveří –
leč vejít nesmím ani na chvíli...