V Sedlovském úvoze.
Je úvoz hluboký a vyjezděný koly,
od Hvězdy táhne se a padá do údolí.
Tři, čtyři chalupy s nízkými chudých byty
v úvoze zapadlém zde před světem jsou kryty.
Tím dlouhým údolím zde k Sedlovicím jde se,
zkad mlýna klepání se hluchým tichem nese.
A v prostřed vesnic dvou, jež zmlklý úvoz pojí,
jak bouda pro zvíře, hle, chatrč lidská stojí.
Ke stráni opřeno je trochu shnilých latí
a střecha vystlána je bramborovou natí.
Že v onom brlohu, jenž nemá ani dveří,
by lidé bydleli, se těžko očím věří.
A přece. Pod skalou, na rozházeném smetí
a ztuchlém slamníku si hrají malé děti.
A jak jdeš kolem teď, hle, bázlivě tě zřely
a jakás postava se zdvihla na posteli.
26
To matka ubohých, jež pohne sebou stěží
a v hrozné bídě té už kolik roků leží.
Ze skály průlomu, kde v kamínkách to dýmá,
teď zří tě ubožák s očima zoufalýma.
To pán té samoty, již v hrůze zrak tvůj vidí.
On dávno vyhoštěn je z davu jiných lidí.
A žije v úvoze u načernalé skály,
v zapadlé samotě, kam mlýn jen klape z dáli...
A smutkem podivným ti duši náhle zchvátí
ten azur blankytný, jenž obzor zavírá ti.
A dál jdeš, chatrč ta ku přemýšlení zve tě,
co bídy zoufalé je v široširém světě.
A azur blankytný se usmívavě sklání,
jak by svět celičký byl samé požehnání...
27