Ať ranní plane zoře,
ať večer jde a zhluboka noc padá,
vás laní dlouhá řada
se prohání tu čile po oboře,
kde přes zelená luka,
hle, bystrý potok v dálku prchá spěchem
a žežulka kdy kuká,
stráň každá tady odpoví jí echem.
Jak často v prvním mládí
jsem pozoroval tiché reje vaše,
dav celý kterak plaše
se ohlédne a ryčně v dálku pádí,
přes louku, potok, strouhy,
přes křoviny a mlází,
až v dálce zmizí náhle
jak obraznosti hravý přelud pouhý.
Ó kterak často viděl
jsem tiché vaše štěstí,
jež divem pouze vám jsem nezáviděl...
Teď pokojně se paseš
a klidně ležíš, drahých laní stádo,
zde na zelené louce
vždy podvečerem usedáš si rádo,
zde učíš svoje mladé
si klidně hráti v trávy klíně měkkém,
se na svět velkým, smutným okem dívat
a báti se a prchat před člověkem.
Ó nevinné hry tvoje
jak člověk onen závidět ti musí,
ten, před nímž prcháš a jejž od mladosti
jak těžká můra palná starost dusí,
co bude dnes a zítra
a proč ta zem tak bídné tvory hostí,
jak je on sám a jak je lidstvo celé;
a k čemu bez účele
a bez užitku prchá život lidský
a proč je bídným vždycky
dav nešťastníků ubohých, jimž bída
a hoře, nemoc, nouze
to bezesné a trpké lože hlídá.
Proč útěchy tu není, není, není,
a proč je člověk zrozen k utrpení,
proč ztrpčena mu pláčem,
byť nevědomým, chvíle žití prvá?
Proč ze všeho, co dýše, žije, trvá,
on jediný, sám jeden cítí pouze
hlod života a myšlének svých tíži
a jediný se hříží
s šíleným smíchem v propast těžkých záhad
o životě a smrti
a jediný a sám jen cítí sahat
v tvá teplá ňadra pravdy ruku chladnou
i dýku její ostrou,
když poznání jej drtí,
že nyní žije, cítí
a zítra bude zpráchnivělou kostrou...
Ó drahé, vlídné laně,
vy prosté děti ze samoty lesní,
jak hrajete si v trávě,
z vás na zelené louce žádná nesní,
že ten, který vás děsí,
sám v mukách, rozervaně
před myšlénkou svou vlastní prchá v lesy.
Vy nevíte, že stůně
tou myšlénkou, že nikdy, nikdy tady
ztracený život mladý
tu nedovede, běda, vyrvat z tůně
té veliké a hrozné
věčnosti, moci šílené a děsné.
Vy nevíte, že v děse
ten často hlavou v tvrdé dlaně klesne,
kdo pánem všeho zve se.
Vy nevíte, že strádá
a trpí, hyne, vždycky v jeho hrudi
že zoufalství se budí
a věčný spor a váda.
Vy nevíte, jak často
uštvaná duše shodila by ráda
to těžké jarmo, jež ji poutá k žití,
jak často člověk cítí
v šíleném pláči myšlénky té ostny,
až zmizí tento život bezradostný,
že člověk bude ničím
a před smrtí, jež věčnosti se rouhá,
tak děsně trpasličím
a menším vás, jimž smrt je krátkou chvílí,
co on svůj život dlouhý
zde v hoři prázdné, neskonalé touhy
tu stokrát mře a šílí.