Kraj podřimoval ještě v lehké mlze.
Na svěžích travinách se leskly slze,
jak v oku zřítelnice jas.
A bylo ticho. Dlouhou alejí
jdu v les, jenž tone v lesku krůpějí,
v tom slyším zvuk jak dětský hlas:
Jako by děvčátko ukryto v bučí
na hocha kývalo: „Pojď do náručí!“
volá to s větví a směje se s buku:
Kuku!
A vzešlo slunce. Paprsk jeho smělý
vlít’ na nebe, kde červánky se rděly
jak ve snu šťastném dívčí líc.
Kol němý les. Vysokých jedlí stín
pruhoval černě spící země klín,
jen větvím paprsk dral se vstříc.
Chrámové šero. V dumných větvích skrytě
rozepjal pavouk svůdné svoje sítě
a v slunném číhal úsvitu.
Roj komárů se hemžil ve spěchu,
modravý slimák lezl po mechu,
a mlčel les, jen v úkrytu –
Jako by děvčátko ukryto v bučí
na hocha kývalo: „Pojď do náručí!“
volá to s větví a směje se s buku:
Kuku!
Hlubokou roklí pod skalnatou strání
potůček horský hrčel bez přestání,
s kamenů bujně skákal dál.
A nad ním buků snubné vzepnutí
tvořilo vzletné chrámu klenutí,
kde vítr na varhany hrál.
Les modlil se – klekání znělo z vísky –
či píseň vil? Potok se usmál blízký,
jak vymrštil se lesklý pstruh.
Teď větev praskla – tu roj letí vos
a bzučí tichem. Slyš, teď zapěl kos
tak sladko, až se zachvěl vzduch.
Jako by děvčátko ukryto v bučí
na hocha kývalo: „Pojď do náručí!“
volá to s větví a směje se s buku:
Kuku!
V tom les se otřás’. Z tmavé doubraviny
aj, letem pádí jelen přes houštiny,
šíj mocné kryjí parohy.
Zem duní, slyš – blesk – rána – ozvěna –
a ticho zas, zem krví zbrocena
a na ní jelen ubohý.
Zalkalo děvčátko, nepřišel milý,
divoký pytlák jen po lese střílí,
poplašil zezulku, zahnal ji s bučí –
ticho je po horách, koruny mlčí.
Ne však v mém srdci. To stesk němý svírá,
neklid v něm pytlačí, chmura v něm hýrá,
a ono jasu chce, jásotu k němu –
veškerý klid ten kol nestačí jemu.
Pozvolna, zvolna tam hor těchto krása,
svěžest a síla se vdírá a jásá,
a nebe s oblaky hebko se tiskne –
čekám jen, čekám jen, kdy že si výskne.