V hluboké noci.
(Památce bratra Ladislava.)
Ta noc, ta dnes je jako moře,
tak hluboká a tmavá.
A v tmách tak těžce brázdy oře
loď, upomínka lkavá.
Dnes nezříti ni hvězdy jedné,
jen mraky bez měsíce.
Nic v dáli člověk nezahlédne,
v co ještě věřit více.
Má loď, ta pluje opuštěná
a nad ní táhnou mraky.
Kol hlavy jen to divně sténá
a v srdci, v srdci taky...
Já vzpomínám si na to ráno,
jak vypluli jsme spolu.
A dnes, dnes je už dokonáno,
tys musil v moře dolů.
49
My s paluby tě sami smetli,
ty drahý, mrtvý druhu.
A na mžik jen to vzplálo světly
a zazářilo v duhu.
A my si srdce z těla rvali,
my plakali jak děti.
A kolem obzor neskonalý,
že teskno pohleděti.
Kol večer padá, padá, padá
a moře řve a ječí.
A tam, ó tam ta hlava mladá –
A tma kol stále větší.
Druh za druhem se cestou ztrácí
a mizí moře u dna.
A jestli bouře zaburácí,
kam děje se loď bludná,
když vlna, bouř a vítr chvěje
zmítaným, křehkým ráhnem,
kde bez víry a bez naděje
ztraceni darmo práhnem.
50
Když nezříti ni hvězdy jedné,
jen mraky bez měsíce,
Nicnic v dáli člověk nezahlédne,
v co ještě věřit více.
Nač ptát se, kde cíl plavby oné?
Noc jako moře tmavá...
A na té pláni v dáli tone
tvá drahá, světlá hlava.
1883.
51