BALLADA Z PALÁCE
Jí v oku pláláplála vlídná zář,
když hlavou klesla na polštář
a v ekypáži domů jela
a rozkoší se ještě chvěla
a úsměv hrál jí na ústech.
Dřív dlouhý průvod před ní táh’,
družičky v bílých šatečkách
a růže sypal ten dav něžný
před vzácný povoz paní kněžny
a hudba hrála fanfáry.
Pak zastavili, lokaj slez’
a kolem zavzněl hlučný ples,
a s úctou dav se kolem plazil.
To nalezených dětí asyl
teď se vší slávou světili.
101
A protektorkou byla tu
a byla v plném rozkvětu
a slušelo to vzácné paní,
lid nedíval se jinam ani,ani
než v její posud krásnou tvář.
A vzácnou kytku, tajíc dech,
jí dítě dalo na schodech
a slavilo ji prostou řečí
a dole příval stále větší
a zvony zněly nahoře.
A jak teď jela domů zpět,
dál slyšela ty davy pět
a v ekypáži plno květů
a růží, kytic, věnců je tu
a rozkoše a nádhery.
A vůz jak přijel k paláci,
kdos v stínu tam se potácí
a než-li vrátný srovnal záda,
jí krve nach se v čelo vkrádá,
jak pravil stín: – Mám, paní, hlad. –
Však letem vůz jel do dvora
a ten stín venku vrávorá,
jej hlad a stud a bída jímá –
a děcko v hadrech obejímá
ten strnulý a bědný stín.
102
A ve dvoře jak lokaj slez’.slez’,
ta paní kněžna bleda dnes,
v pěsť zaťala se malá ruka – –
A venku něčí srdce puká
a stín jen zlomen vrávorá.
Tam k matce vstoupil mladý pán
a polibky byl zasypán
a nevěděl, že chvíle jedna,
co jeho dcerky matka bědná
u paní kněžny žebrala.
A ta jen děla: – Žebráci! –
Ta venku dál se potácí.
A její dech tak žhavě horký.
Leč ústa paní protektorky
se usmála v té zpomínce:
Jak dlouhý průvod před ní táh’,
družičky v bílých šatečkách
a růže sypal ten dav něžný
před vzácný povoz paní kněžny
a hudba hrála fanfáryfanfáry.
103