Muži a ženy (1893)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
BOHDAN KAMINSKÝ:
MUŽI A ŽENY.
VERŠE.
V PRAZE. NAKLADATELSTVÍ JOS. R. VILÍMEK KNIHTISKÁRNA
[I] MUŽI A ŽENY.
[III] PANU PROF. DRU. JAROSLAVU HLAVOVI B. K.
[V]
V HODINÁCH MILENCŮ.
V hodinách milenců ať stichne všední vřava, když oni umlknou, a k drahé hlavě hlava se kloní v sladkých snách a když on ptá se jí, zda v duši má jej ráda... Nad hlavy blouznivé kdos hvědnouhvězdnou peruť skládá v milenců hodinách. Tu víc a omamně a sladce růže voní a slavík blouznivěj’ a v touze zpívá o ní a člověk k srdci sáh’, cos věčně svatého, co nelze pojmout řečí, teď táhne nad zemí, všech písní píseň větší v milenců hodinách. Co sladké rozkoše, dech jeden všecku dává, když na klín miláčku si milá usedává a když ji k sobě stáh’ na prsa bouřící, na rozvášněná ústa a ticho blouznivé když sladce kolem vzrůstá v milenců hodinách. 1 Když muž smí ovinout svou ruku jí kol pasu a cítit její dech a vůni její vlasů a líbat v sladkých hrách jí ruku, čelo, rty a nésti touhy plný v hlubinách duše své to velké, svaté štěstí v milenců hodinách... Leč po dnech uprchlých jak nyní myslit na to, když dávno umřelo, co komu bylo svato, v života bludných tmách! Jak asi oněm je, k nimž zoufalství se chýlí vzpomínkou mrazivou v té sladké, krásné chvíli, v milenců hodinách... 2
PRVNÍ POLÍBENÍ.
Šla, hlavu sklonila a duší táhnul sen... Své ruce sepjala, zrak její zarosen se v dáli někam díval... Zda jenom krásný sen jí vzrušené se zdál? Leč ne, hoch předrahý s ní včera večer stál, když slavík v parku zpíval. A nikdy v životě, že má ji z duše rád, ten hoch jí neřekl, ba ani jedenkrát o lásce neděl slova, – a přece věděla, co v nebi zlatých hvězd, že v lásce hluboké by všecky chtěl jí snést a zlíbat zas a znova. A včera, měsíc p’álplál... A tichá jako laň svou hlavu sklonila a vzpomínala naň, jak vzpomínáme na ty, jimž v duši duše své jsme postavili chrám. A cele vzdala se těm krásným vzpomínkám na lásky večer svatý. 3 A znovu viděla, jak včera před ní stoup’, jak září planula těch očí jeho hloub, (to Amor, sladký šibalšibal, je svedl do parku) – pěl slavík na sněti a hoch ten poprvé ve sladkém objetí ji líbal, líbal, líbal... A co slov tisíci by stěží říci moh’, to jedním polibkem jí řekl, šťastný hoch, svou hlavu k její chýle, když včera měsíc plál... A ona bezděky své ruce sepjala... Ó zázrak, na věky jsou svoji od té chvíle... 4
DVĚ CHVÍLE.
Na dvě chvíle upomínky prosté chvějivě mi v čelo padly teď. Zas ten park..park... a kolem soumrak roste nade stromů nepohnutou zeď. Pěšinka se úzká v šeru ztrácí jako láska v trudech života. Přeletem se tiše mihnou ptáci, nad hlavou se hvězda mihotá a zde dole všecko v tmu se slévá a je tady smutno. – Já tu sním. V hrozny písní upomínek réva zvolna zraje v tichu mlčícím. Já zas vidím park ten zasmušilý, všecko známé, v levo mírný svah, procházky ty, kde jsme tenkrát snili... Vítr úpěl v holých křovináchkřovinách, tenkrát v podzim šelestilo listí zvadlé, zašlé, to byl první mráz, 5 vítr sípal jako nenávistí... pusto, mrtvo, prázdno kolem nás – ó, ten smutek, ten rval srdce z těla... A ví bůh, v ten smutek nehnutý ona jenom byla převeselá, kvítek jarní, mrazem netkutýnetknutý. A já potom ještě přišel z jara v ona místa..místa... Zas ty procházky, teď vše ale jarním teplem hárá, v každém místě je tak do lásky, všude tolik, tolik vřelé krásy a keř každý nádherný má šat, každý květ se čistým dechem hlásí, jásavá zní píseň odevšad. A v té chvíli ona jenom v dáli spala v hrobě, letos poprvé... Zde byl máj, zde hvězdy jasně plály, její růže kvetly do krve. 6
BALLADA Z MANSARDY.
Dnes venku první sníh tak měkce, tiše padá... Den ze dne šiji s matkou – a jaké je to žití, dnů všedních dlouhá řada s tou chvílí štěstí krátkou, – to srdce nejlíp cítí. Ó hvězdy nocí mých, vy tmavé, věrné oči! Já dívala se na tě, v ty vlídné, smutné tahy – ó já tě měla ráda tak horoucně a svatě, ó neznámý, ó drahý! Z těch očí hlubokých co plálo svaté záře! 7 A u okna jsi stával, já viděla, den celý ton k tonu tiše klada, jsi vždycky malovával a my se oknem zřeli. Těch očí, jež jsi zdvih’zdvih’, a usmál jsi se na mne! Já nevím, jak to bylo... Však zdá se mi, ta sláva že příliš v oběť žádá – než bída,bída co ti zbylo? A kdo se po tom ptává? A dole šum a smích a miláčku, my tady. Já šila s matkou a ty jsi celý den byl v práci, ty nadšen a já mladá – Však byl jsi orel spjatý – a bída utrmácí. Můj zrak tě často stih’, jak býval jsi tak bledý. A mlhy táhly teskné a já se darmo ptala, kdo život lidský skládá a proč tak divně leskne se v nebi hvězda malá. 8 A tam z těch oken tvých pak nedíval se žádný. A víc se neusmály tvé vlídné, smutné tahy – – a já tě měla ráda a ty jsi šel snad v dáli, ó neznámý, ó drahý. Ó hvězdy nocí mých, vy tmavé, věrné oči! Tvé okno zbylo prázné a zbyla jen ta tma tam, kdy duch se nejmíň nadá. Mně v oku slza vázne, jak darmo k oknu chvátám. A milý hlas tvůj ztich’ – ni s bohem jsi mi nedal. Až přišli jednou ráno... Pak chór v tvé jizbě chudé a věnců dlouhá řada... Tam bylo dokonáno – a kdy to u mne bude! – A venku první sníh tak měkce, tiše padá... 9
VZPOMÍNKA.
Už, slečno, jistě nový závoj máte a parasol i klobouk, jinou lásku a o jiných už věcech povídáte, když večer jdete s někým na procházkuprocházku. Víc nevábí vás šero naší Letné a dumný hlahol s malostranských věží, jak četl jsem vám v jakés básni vzletné, když chodili jsme spolu po nábřeží. Vy nyní kdesi ulicemi Řezna chodíte, krásná, denně za kulisy a kdo vás vidí, jistě nikdo nezná, jaké jste prosté byla poupě – kdysi... Už nechodíte zpívat do ústavu, před kterým vždy jsem čekal s kytkou fialfial, bych za ně, když jste vyšla, skloně hlavu, těch očí vašich pohled sladký přijal. 10 To všecko dávno... Jiní chodí kolem a jiné chodí do ústavu zpívat – však s červeným svým drahým parasolem vy nejdete, když počíná se stmívat. Vy nejdete, by jako vždycky loni jsme říkali si, jak se milujeme, si slibovali lásku, snili o ní a líbali se mlčky v touze němé. Vy nejdete, bych na lávku k vám sedna se díval, jak se v ret vám úsměv vkrádávkrádá, a vyčetl si vašich očí ze dna, jak šťastna jste a jak mne máte ráda... To všecko dávno... Teď už máte gáže a zpíváte prý časem v menší roli, vždy roztomilá jako švarné páže – a mne – nu, mne už méně srdce bolí. Víc nešílím jak tenkrát – víte, slečno – ne, vy jste krásná, máte zlaté copy a lásce věřit jak je nebezpečno, kdo miluje vás, ani nepochopí. Leč věřte mi, za všecka vonná psaní, jež s kyticemi dostanete domůdomů, a za všecky z těch lásky něžných daní a za ty všecky seladony k tomu; 11 A za tu závist družek, vzácné trety, klobouky mnohé přepodivné krásy a za výstřední nové toiletty, jež malá vaše ručka vybírá si; Aa za ty chvíle, pro váš pohled smělý kde šampanskému hrdlo jen se sráží, a za hodiny, které se ctiteli jste promenadou jela v ekypáži, Aa za vše řeči starých pánů vzletné mně milejší je jarní večer vlahý, sny na nábřeží, šero naší Letné a smutný hlahol zvonů naší Prahy... 12
BALLADA O VIOLE D’AMOUR.
Noc tichá je a vlahá a plna snů a blaha, kdy člověk vzpomíná. V měsíce záři divné, ten nástroj na zdi živne; ó píseň zoufalá, slyš, oddech tajeplný těch strun tam čeří vlny na viole d’amour. Ó kde ta ruka, která tu vždycky za večera ty struny budila, že třásly se a chvěly v ten sladký večer celý, v tu krásnou jarní noc! Kde ty, jenž si tu stával a tak své milé hrával na viole d’amour. 13 A ona – ona kde je! V těch strunách se to chvěje jak tichý, zašlý pláč. Ó dávno zašlé chvíle! A hrdlo sněžně bílé se chví, to labutí, a chví se píseň snivá, s níž jiná v souzvuk splývá na viole d’amour. A jednou chvěly jste se, ó struny, v divém plese, to bylo jako mráz když táhne v lada holá, a zní to, ptáčepláče, volá – ó píseň zoufalá! – tak zrazen, večer celý kdos hrál tu osamělý na viole d’amour. A naproti ta záře, jak přišli od oltáře, a ples a šum a smích, ten úsměv v mladé líci – a tady klesající kdos s čelem krvavým... pád... a pak ticho zase... jen struna dochvěla se na viole d’amour. 14 A potom na té stěně kdos jiný zamyšleně svým okem dlívá v snách. A náhle v záři divné, ten nástroj na zdi živne – ó píseň zoufalá, slyš, oddech tajeplný těch strun tam čeří vlny na viole d’amour. 15
Ó KRÁSNÁ...
Ó krásná, úsměv sotva znalý Vám lehce slétá na ústa a opět stín vám skráně halí a v duši, kde člověk skrytou lásku tuší, vám plachá duma vyrůstá. Snad, paní krásná, vzpomínáte na první jarní procházky, jak chodila jste kolikráte a u vás hoch, který zmaten v řeči uváz’ na sladké vaše otázky. Snad vzpomínáte, v sladkém šeru jak hvězdy vás jen střežily, – a jak ten hoch tak za večerů vás líbal a rtem se k malým ručkám shýbal – ah, román dávno přežilý... 16 Snad vzpomínáte na tu chvíli a na tu slzu ve tváři, když jako krásný seraf bílý tak svěží jste davem lidí jenom stěží šla s mužem jiným k oltáři... A snad jste dávno zapomněla a myslíte už na jiné, co později jste ráda měla: své šaty a papouška, jenž křičí na ty, kdo vejdou v síně hostinné... 17
BALLADA.
To boží slunko dnes tak divě pálí. K vám, pane hrabě, hosti jedou z dáli. To boží slunko dnes tak divě plane a upomínka v hlavě ustarané. Já vidím zase poupátko to svěží, v své zahradě mu rovna najdu stěží. Já vidím ji a slza stéká tváří. Ó pane hrabě, smutné je to stáří! Ó pane hrabě, dcera má už v zemi, jak byla krásná, přece dosvědčte mi! Ó pane hrabě, plný rosné vláhy byl její pohled zářící a blahý. Já stále zřím ten úsměv její dětský. A jak mé květy milovala všecky! 18 Jak růže začly kvést, již nevyšla si bez růže, kterou v černé zatkla vlasy. Jak růže začly kvést, vždy jednou spjaty na mladých ňadrech byly světlé šaty. Jak růže začly kvést, v tu chvíli na ni mně žárlily, na krásnou svoji paní. Ó pane hrabě, dcera má už v zemi, jak byla krásná, přece dosvědčte mi! Ó pane hrabě, pane hrabě, kdo ví, kde zlomil jste mi ten květ liliový! Vy nevíte? Ó jak to bylo: dcera má ztratila se jednou za večera. Ó pane hrabě, lidé měli uši: vám čest a ďáblu prodala svou duši! Ó pane hrabě, jak mi bylo bez ní! Víc její píseň nad zahradou nezní. Ó pane hrabě, za ta muka hrozná ať stokrát větších vaše duše pozná! Ó jak mi bylo, jak mi bylo, pane, když zpět mi přišlo dítě milované – A v jejím lokti plakal synek malý – a v zimě jsme je oba pochovali. 19 A byl kol mráz a v sněhu spala země a mrazivěj’ a pustěj’ bylo ve mně. A ta, jež nad vše ráda měla kvítí, mi musila tak chudá odejíti! A pane hrabě, jeden kvítek ani já nemoh’ dáti do stuhlých jí dlaní... Teď vzpomínám a slza stéká tváří. Ó pane hrabě, smutné je to stáří! To boží slunko dnes tak jasně plane a upomínka v hlavě ustarané. A hřeje to jak jarní paprsk měkký, že tisíckrát jste proklet na vše věky. A já bych zajásal tu mukou šíle, že konečně i vaše přišla chvíle. Vy kytici dnes nevěstě své dáte, – hle, jak jsme se tu sešli jedenkráte! Již k vaší svatbě vše se k zámku žene. Mít květy budete, však – otrávené... 20
MRTVÁ.
Jasný den, že v roce takých málo, když si ke mně cestou lesem přised. Zlaté slunce v blankytě se zdálo démantem na plášti boha viset. A ten člověk jako ve snu děl, když se někam dálí zahleděl: „Konec všemu...“ Já v té chvíli maně choré jeho dcerky vzpomněl v chvatu, když sám sobě šeptal zadumaně: „ – Mrtvá, mrtvá... A mne nechala tu.“ A pak řekl: „Jak je krásně, pane, že mně dusno v stěnách naší školy. Hle, ten den se usmívá a plane a mne, mne to choré srdce bolí. Mně je smutno. Cítím vlhký pot a ten pohled v duši se mi vbod’vbod’, 21 jak se s námi v noci rozloučila a jak drobné rty jí zamodraly, zvrátila se její hlava milá... Mrtvá, mrtvá! – Ten můj kvítek malý! – A tak lehne do té země chudé ta má dcerka a mne nechá tady, nad ní v noci vítr kvílit bude a já plakat pro ten kvítek mladý. Ó můj pane, jak mi líto dnes, že mráz těžký na mé čelo kles’ a že sám, tak sám a bez úkoje zbyl jsem tu, to zoufalství mne chvátí, že to dítě, sladká dcera mojemoje, mrtvá, mrtvá – víc se nenavrátí. Tak dnes myslím, co mi život podal: byl jsem mlád, kdy duch vše jinak vídá, ale život to mé čelo zbodal a mé touhy chladný mráz a bída, jež teď denně u mých dveří dlí... Jsem teď kantor v horách zapadlý a zem celá dřív mi byla těsna..těsna... Však proč budit v duši mukou rvané zašlé sny... ta žití mého vesna mrtvá, mrtvá... a teď zima vane. Ah, já viděl jiné chrámy klenout z nadějí a tužeb, snů a plánů... 22 a já nemoh’, nemoh’ zapomenout, ani matka – je už také v Pánu. Matko drahá, kolik nocí as nad ztraceným synem prolkala’s – ó já tuším, matko třikrát bědná, vší tu hrůzu, která v skráně tepe, ze všech hvězd když nezbyla ti jedna. Mrtvá, mrtvá... tam snad je jí lépe. Ona už se nedočkala ani žínky mé, té plné růže mladé... Ó, kdo tušil, svatokrádnou dlaní té že někdo chytré léčky klade... Děla to až v poslední svůj den, když jsem u ní hlídal nekliden. A ten, který nedosáhnul cíle, vymýšlel si muka tisícerá a já štěstí neznal od té chvíle. Mrtvá, mrtvá... zbyla mi jen dcera. A tam ten – nu, byl můj představený a mne týraltýral, jak se zvíře týrá. Čtyři vlhké, tmavé, nízké stěny, kde tak dlouze o hladu se zmírá, život zvolna v hrudi zakrsá a tíž hrozná lehá na prsa – –“ Těžce vstal a náhle krve nával rty mu zbarvil i led chladných dlaní a mně někdo v duši našeptával: „Mrtvá, mrtvá... kdy on půjde za ní?“ 23 Den byl jasný, jakých v roce málo, každý paprsk vlídnější než prvé... Leč to slunce nad hlavou se zdálo v plášti boha skvrnou žhavé krve. A on schýlen pomalu se zved’ a zas ke vsi zvolna bral se zpět. A co dál? To je už doslov krátký, v hlavě jeho nějak prý se mate a v mé hlavě chaos nové látky: Mrtvá, mrtvá – – – 24
PÍSEŇ KVĚTINÁŘKY.
Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. Ty fialky v své dlani, jsem celý den tak stála a nejedla jsem ani – a kol ta vřava stálá jen hučela a hřměla tak do večera z rána a já se marně chvěla tím hladem utýrána. Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. A kol šly lidí řady a dámy šly a páni a přišel hejsek mladý a děl cos v usmívání – 25 já o hladu – a taky tam doma... ne ne, běda! – jak plály jeho zraky a žárem skráň ta bledá! Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. A večer že se vrátívrátí, mi děl – já mřela hladem – a stín mi hlavu chvátí a mráz je v srdci mladém a oko se mi kalí a mráz mi tělem chvěje, – ó výkřik neskonalý, ó muka beznaděje! Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. A když se večer stmíval, já bloudila tak sama – a náhle dravý příval mi hučel pod nohama, v zrak mrákoty mi padly a v duši tíseň bolná a já jsem nad zábradlí se naklonila zvolna. Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. 26 O ne ne, mne to mrazí, ta noc je dnes tak chladná – vy čekáte tam, drazí, a pomoc žádná, žádná – – Jen on se vrátil ke mně a děl mi, jak jsem lepálepá, a vlny lkaly temně – – ó vždyť ta tam je slepá. Noc mraznýma mne líbá rtoma a slepá matka, ta je doma. 27
NA STŘEVÍČEK V MUSEU.
Snad byla krásná tvoje paní, snad nepoznala dosud ani, co v žití prvý klam a žel, snad půvab ráje v ní se odlil, snad někdo k ní se denně modlil a vroucně na ni jak na světici pohlížel. Ó dobo lásky nevylhané, kdy větším žárem oko plane i poupě růže na keři, kdy za ret němý mluví ona a srdce sladkou touhou stoná a chvíle ždané v nelásku lidí nevěří. Ó čas, kdy ve slavičím tluku směl tisknout bílou její ruku, 28 kdy k její ňadru hlavu klad’, kdy cítit směl dech její žhavý, – a její hlavu u své hlavyhlavy, směl ve souzvuku dvou srdcí tlukot poslouchat! Ó čas, kdy ti dva byli sami jen se svou láskou pod hvězdami a snívali tam o lásce, když touhou klesla jejich čela a když se jeho duše chvěla, zrak mladé dámy co poví k jeho otázce. A ona, tuším, oko v jasejase, jen tiše zlíbat nechala se, svých plných rtíků svůdný vděk, když na kolena klesna před ní v té chvíli, která nesevšední, jí zlíbal zase i maličký ten střevíček. A jak tu duši plnou měli, to oba asi nevzpomněli, čím den ten jejich žití tká a jak to všecko jednou zmizí a jak si potom budou cizí a život celý že prchne jako pohádka. 29 Že přijde jednou drsné stáří a zrak, jenž nyní ohněm září, že v hořkém pláči vyhasne, že hořkou číš jim život podá a do krve jim čelo zbodá a úsměv tváří ustydne v nudě předčasné. Že přijde čas, kdy úsměv ženy ni dlouhý pohled roztoužený ni polibek víc netěší, kdy člověk v hořkém pláči pozná, že otázka ta žití je hroznáhrozná v den netušený se jenom smrtí rozřeší. Že jednou na skráň mukou bědnou si chmurná křídla smrti sednou a výkřik ústa zakřiví, že západ slunce v posled zplane v to kalné oko potrhané, a zhasne jednou zrak nadšený a zářivý. Že zapomnění na vše padne, že na to mrtvé tělo chladné navezou kámen vysoko – a že z té vůně hrobních květů 30 památky žádné nezbude tu, ó žádné, žádné po paní z doby rococo. A někdo-li ji v pláči volá, – tam v hrobce pustá kostra holá a duté prázno za oko – tam křížek v dlani, rubáš světlý, cár, více nic, jenž za den setlí, vše prachem zpola – ó paní z doby rococo! A myslím si, – to neví ani, jak spí s tím křížkem v mrtvé dlani – na dívčí nožky rajský vděk – a jak on klesnul v touze před ní a v chvíli, která nesevšední, své zlíbal paní ten malý, drahý střevíček. 31
LOUDOVA ŽENA.
Muž její stálé kletby huče, opilý, s křivou páteří, štěrk na silnici denně tluče a na svět celý láteří. A ku dvanácté ona denně mu nese kousek oběda, s nímž starý Louda na kameně si pohodlně usedá. A mezi jídlem vždy jí nadá, že seběhne se celá ves, pěsť těžká jako kámen padá, – je žena bita jako pes. Tak ondy zpitý kleknul nad ní a pěstí bil ji do hlavy, že rozhořčen sám starý radní mu hrozil trestem šatlavy. 32 Leč ona řekla: „Když by seděl, kdo potom bude živit nás? Vždyť beztoho už kolik neděl nám halíř v domě neuváz’.“ A vzpomněla, jak v staré vaně, kam polštářek vždy vetlačí, tak sípavě a přerývaně plakává její nejmladší. Tak jde to věčně dál, den ke dni, je bita denně a já vím, jí i ty rány jsou už všední – – „...A on pak budiž pánem tvým...“ Tak chodí dál tou cestou šerou a upírajíc oči v zem, dál oběd nosí pod zástěrou a páté dítě pod srdcem. 33
BALLADA O DVOU PÍSMENÁCH.
V stínu lípy mlčky stál v zadumání večer celý. Jak ten večer zvolna splýval, on jen stál a jen se díval zamyšlen a osamělý na tu lípu, na ten strom. A zas patřil v tmavou dál, hlubokou a nedohlednou, dalekou a spící v mlze. S očí jeho tryskly slze, chvěly se a tváří bědnou tiše, volně kanuly. A on – byl to vetchý muž, chudý byl a otrhaný – hledal v kůře, hledal... náhle zachvělo se nitro spráhlé a ten tulák světem štvaný jako dítě zaplakal. 34 A co viděl: písmena dvě tu v kůru vryta byla... A on děl: „Jak dávno to je, kdy jsme tady bez pokoje v slzách stáli, moje milá... Ó, má žena...“ zašeptal. Vzpomínal... a bylo mu, že z těch písmen cosi vstává, probouzí se, roste, živne... Hle, teď vzplály oči divné, zakývala známá hlava, rost’ a splýval dvojí stín. Jemu bylo, z písmen těch že cos k němu dýše známě, že z té lípy němou tiší hlas tak sladký, drahý slyší, že z těch větví dívčí rámě vine jej v své náručí... Cítil, že jej líbá kdos, mrtvé štěstí v duši křísí. Jejich rty se v sobě chvěly. Ticho vše. Jen pohled vřelý mluví za ně... jako kdysi, když tu stáli také tak. Tenkrát líbal bez konce, líbal, líbal ústa její, slzy z oka, stíny z čela 35 mlčky líbal, když se chvěla, jak se v bouři květy chvějí, jak lilie ve vichru. Ona potom v modlitbách sepjala své ruce malé, on jen housle tisknul k hrudi, – to, co v nich se potom budí, pláč je muky neskonalé, to je píseň zoufalá. Vše to bylo jako dech a zas jako lehké vání, jako mráz a těžké snění, jako nářek v rozloučení, a zas jako žalování a jak výkřik bolesti. On v tu píseň všecko dal, štěstí svoje zašlé záhy, prvé lásky sladký pocit, těžkou ránu, kterou procit – i jak do neznámé dráhy od svých prchá v širý svět. Když jich srdcí tichý ples každý, každý rušil tady, pyšný otec, matka chudá, – tíží i ta rodná hruda, tíží vše – a on je mladý: prchnou, s bohem na věky. 36 V tu noc lípa šuměla, kývala a třásla hlavou... Ještě v starou její kůru jména ryl, pak vzhlédli vzhůru a pak tiše nocí tmavou šli jak hlavou myšlénky. Zašli... V dáli, za mořem přece byli šťastni chvíli. ...Nebylo jim věrno štěstí... Nad ní v dáli tráva chřestí a ten cizí vítr kvílí těžkým pláčem mrazivým... V hoři stokrát vlasy rval, po tom dítě za ní šlo mu a on, zlomen, šílenšílen, spěchal od hrobů, kde všechno nechal, jako žebrák přišel domů, kde jej nikdo nechtěl znát. Hledal stále její stín... A ten zpět a zpět jej táhne, láká, vábí, volá, kyne, – blíž a blíž, – v ty kraje jiné, odkud jen se časem nahne bílá, teskná její skráň... A tak přišel po létech zas k té lípě, štván a chudý... Ó, co tušil... váhá, stane... 37 Ah, to srdce milované hledal stále, vždy a všude a šel vždy a stále sám. A teď viděl světlý stín skláněti se níž a níže k svému čelu... jaké štěstí! a v tom šumu ratolestí cítil, že jej cos tu víže, upoutává na věky. Tak mu bylo, z písmen těch že cos k němu dýše známě, že z té lípy němou tiší hlas tak sladký, drahý slyší, že z těch větví dívčí rámě vine jej v své náručí... Cítil, že jej táhne cos výš v tu lípu, výše, výše, k tomu jménu... Kdos jej volal a on více neodolal – a na jedné větvi tiše k ránu visel nebožák... 38
PÍSEŇ ORÁČOVA.
Nám rosu, dešť a slunce dej, ó Pane, mé práci vlídně požehnej. HleHle, slunce vstává, jitro mladé na širá pole perly klade a vánek čeří trávy vlas. Ó Pane, já jsem člověk chudý, ó dej, ať z každé plodné hrudy mi vzejde plný klas. Nám rosu, dešť a slunce dej, ó Pane, mé práci vlídně požehnej. Než jitro vstalo, k práci píle já časně vstal, své voly bílé jsem na svém dvoře k pluhu vpřáh’ a vesel vyjel k práci nové, než z plna vyšlo rubínové to slunce na horách. 39 Nám rosu, dešť a slunce dej, ó Pane, mé práci vlídně požehnej. Tak k poledni jsem pilně oral a mnohá krůpěj, těžký koralkoral, se zaleskla mi na skráni – a teď je večer, jsem už zemdlený a dálí v obzor zašeřený se chvěje klekání. Nám rosu, dešť a slunce dej, ó Pane, mé práci vlídně požehnej. Ó Pane, dej, ať ujme se mi, co dnes jsem zasil v rodné zemi, ať vše tu může zrát a kvést a až přijde ta zima stáří – ó velký, svatý Hospodáři, mně zem ať lehká jest. Nám rosu, dešť a slunce dej, ó Pane, mé práci vlídně požehnej. Ať nejsem jen klas prázdný, holý, až ty nás svezeš do stodoly, ó Hospodáři, Pane náš, kéž těm, kdo po nás tady budou, 40 z památky naší aspoň chudou jim cestu urovnáš. Nám rosu, dešť a slunce dej, ó Pane, mé práci vlídně požehnej. 41
BALLADA O SVATÉM.
Že do duše mu mluvil kněz, on jako hříšník stál tu dnes a přeslavnému tomu rváči dnes prvně oko vlhlo v pláči a on jak dítě zaplakal. Jen tedy sám už... kolik dní, co slyšel výkřik poslední; co hrozný pohled jeho ženy byl ztrhaný a omlžený a v sloup se zvrátil v mrákotách. A umřela... On pil a pil, že dávno rozum utopil – leč do hrobu jak hleděl za ní, v té chvíli práčem nebyl ani, ve chvíli té byl člověkem. 42 A kde stál drsný vesský dav, jej zraky v duši pobodav. „Tak, teď ať pláče,“ lidé děli, „to jakobychom nevěděli, že utrápil on ženu sám.“ A v něm tím slovem všecka krev ustydla v ráz, – leč pohleděv tam ke dnu hrobu, sklonil hlavu a šel jak hříšník středem davu... kdos hodil po něm kamenem. A kámen sletěl na témě. On klesna, povstal se země, jen obrátil zrak sklenný, tupý a odvrávoral do chalupy, kde žilžil, jak žije v boudě pes. Tu smutněj’ bylo každým dnem a v oku jeho nevlídném se tměly chmury, v jeho čele tak posupné a zdivočelé se dumy těžce motaly. Tak zatím zima znenáhla v sněhovém plášti přitáhla a do samoty v horách skryté s ní přišli jednou Jezuité a v chrámě vesském kázali. 43 I on zas prvně od těch dob sem na nebožčin přišel hrob. Jak divná změna s ním se děla! Zas poprvé šel do kostela a vyslech’ celé kázání. A bázliv skrčen v tmavý kout sem denně chodil poslechnout, jak hřímalo to v chrámku vesském... a oči jeho plály leskem tak horečným a příšerným... A denně mlčky chodí sem těch kazatelů za hlasem a tiše pak se domů plazí a neví, co mu duši mrazí a co mu hoří ve skráni. A přestal prát se, přestal pít, že nemohli to pochopit. A řekli: „Stůně.“ Snad. Leč býval jen v kostele, i doma zpíval jen vážné písně pochmurné. A tak byl jednou krutý mráz a nad krajem se měsíc třás’ a on tu myslil jako zpitý na nebožku a Jezuity a na nebe a na peklo. 44 A myslil si na život ten a jak byl přec tak nešťasten, on, silák. A tu napadlo mu, jak přec je už tak dávno tomu, co poznal kdysi ženu svou... A myslil, čím to tenkrát byl, když poprvé ji políbil... To bylo dávno, kdysi v létě v takový večer, vše kdy zve tě jen k lásce, žhoucím polibkům... A kdo to všecko vypoví? Květ na ně pršel lipový a v ptačích písní sladkém zvuku tam světec stál, Jan z NepomukuNepomuku, a v jeho loktech zpíval pták. Až divnou úzkost v oku měl, když na vše teď si rozpomněl... Teď vyšel na práh... psi jen vyli a měsíc plál tak mrtvě bílý, kol byla jasná zimní noc. Stál bledý jako mrtvola, zrak jeho bloudil do kola – hle, tam to bylo: v cesty polou pod nachýlenou lipou holou se bělal sochy šerý stín... 45 A dále hřbitov chudičký a na něm jako bludičky... On šeptal: „Bože, jak to zebe...“ A nahoře se třáslo nebe hvězd chvějným leskem planoucí. „Tak, ty jsi jednou chránil nás a teď tam stojíš a je mráz a ty jsi venku, pořád venku..venku...“ A jak by bál se o myšlénku, se v bázni kolem ohlížel. A děl: „Mně řek’ ten černý pán, že hříchy jsem až zasypán..“zasypán... O ne, o ne, mně tak je lehce a ani se mi spáti nechce... ten svatý jak je venku sám...“ Zas myslil, co mu říkal knězkněz, a bylo mu tak smutno dnes; a přeslavnému tomu rváči zas jednou oči zvlhly v pláči. On šel tou nocí sám a sám. A v půlnoc ze vsi víc a víc psi táhle vyli na měsíc. A on tam s těla trhal šaty a zpíval: „Svatý, svatý, svatý...“ Hlas jeho letěl v spící kraj. 46 „Tak vidíš, vidíš...“ hlavou kýv’, „že nevzpomněl jsem, blázen, dřív! Ty mrzneš tady v zimní noci a jsi tak sám a bez pomoci, zde, přikryj se mou halenou!“ A na svatého hleděl dál a svatý se mu živým zdál – a zdálo se mu, že ten svatý se vdečněvděčně choulí v jeho šaty, že vlídně naň se usmívá... „Tak vidíš, vidíš... vše ti dám a tu noc s tebou pohlídám. Však vím, že se ti tuze stýská. Až v oku se ti slza blýská, – nu neplač, neplač, jsem tu já.“ A kolem krutý, velký mráz a nad krajem se měsíc třás’ a on tu myslil jako zpitý na nebožku a Jezuity a na nebe a na peklo. Tou nocí těžký smutek táh’ a on tu dřímal v mrákotách. Tak našli ho: před svatým v poli se zastavili u mrtvoly, jež ležela tu ve sněhu... 47
PÍSEŇ KOVÁŘOVA.
K věčeruvečeru z rána, celý den v mé hlavě výheň sálá,sálá. Den každý jako život náš je práce, vřava stálá, to ráz a ráz hřmí kolem nás, jak první jiskra vzplála. V nás otců starých bouří krev a hoří v naší skráni. Ó jaká radost, v čelo nám když výhně dýmá plání, a v bdělý sluch zní kladiv ruch k té noci od svitání. A ať to hřmí a burácí, my dále kujem s chutí, ráz na ráz padá kladivo – a když pak večer nutí nás jíti spat, jde každý rád v tu chvíli oddechnutí. 48 Leč z rána chutě do práce, ať kovadlina zvoní, ať zpívá písní veselou, jak bijeme tu do níní, a víc a víc si zpívá, hřmíc – nám s čela pot se roní. A tak ten oheň zmítá se a železo se láme, my rolníku, by živil svět, pluh lesklý večer dáme a při práci to burácí, až záři v oku máme. Co chcete jen si říkejte, Pán žehná naší práci a až přijde ten soudu den a hromem zaburácí, pak v líný klid váš bude hřmít a modly vaše zkácí. Pak sobě kovář zavýskne do volných, žírných luhů a rozedmýchá spící žár, dlaň věrně stiskne druhu a z těžkých pout vám bude kout jen kovadlin a pluhů. 49
POVÍDKA Z LÁZNÍ.
Byla z těch, jimž do kolébky život lásky dal tak málo, blaho, štěstí pousmálo se jen zřídka, zřídka na ni... Podepřela hlavu dlaní v zádumčivých vzpomínkách. Vzpomínala. A ten život zvolna tak se plížil před ní jednotvárný, chudý, všednívšední. Přec v tom snění usmála se. Po létech tam zřela zase vlídnou, známou, drahou tvář. Viděla tam hrdé čelo, oko jasné, úsměv v líci,líci jako tehdá při měsíci, večerem když k ní se shýbal a jí prvně ústa líbal, líbal, líbal bez konce. 50 Pak kdys v pláči rozešli se. On šel hledat slávu dálí. Naposledy spolu stáli – A pak zašel. Léta celá čekala tak osamělá – čekávala nadarmo. Léta šla – on nepřicházel – – Slyšela jen, vždy jak vzrůstá jeho sláva – všecka ústa mluvila jen o něm – ale její srdce neskonale po miláčku toužilo. Dlouhá léta, plná touhytouhy, připlynula, zašla záhy... Okem plným rosné vláhy zas jej zřela –: mladá žena v jeho rámě zavěšena šla s ním nyní – jeho choť. Je to román jako jiný, na tisíce je jich všude, všude oči pláčem rudé – a co víc? – Zas odjel, na ni nepohlédnul více ani... Byl teď slavným, velikým. A v ten večer zmlkla náhle, v oku se jí mihlo cosi jako krůpěj vlahé rosy... 51 Níž jen hlavu naklonila a ta malá ruka bílá maně sáhla po srdci. Nebilo jí v této chvíli. Myšlénky jí v divém víru těkaly – až ke klavíru usedla s tou bledou lící a tak hrála při měsíci dlouho, dlouho do noci. A ten měsíc bledým stříbrem ozařoval hlavu její a v tom krásném obličeji četl vše... V tom vzkřikla náhle, jak by srdce mukou zpráhlé puklo divou bolestí... Ulehla. – A jaro kolem opojivou plálo vůní – ale žel, tu lkali u ní všichni pro ten život mladý... Květů dech vál ze zahrady, zde smrt vála křídlem svým. Je v tom, pro co mluva lidí nemá slova... Jeseň byla zem už chladně políbila, když zas vstala prvně z lůže, ulomená, suchá růže, kterou záhy spálil mráz. 52 Tušila, že darmo, darmo... Tušila, že víc se blíží chvíle, kdy ty ruce skříží na prsou, kdy srdce vroucí přestane už navždy tlouci – – a snad bude lépe tak. *** A tak v jižních lázních kdesi bledá, chorá sedávala, její bílá ruka malá ke rtům svadlou růži tiskla. S oka časem slza tryskla, se rtů časem těžký vzdech. Kolikrát – ah, kolikráte bude ještě sedět tady a zřít vůkol na den mladý, než-li na tu rakev chudou někdo hodí první hrudou a – – hle, jak se zachvěla. Sestárlý a zamyšlený kolem kráčel on – ó divy! Vzhlédnul na ni zádumčivý, poznal ji, oh poznal... Rázem vzkřik’ a zachvěl se jak mrazem – „Marie! – má Marie!“ – 53 Dívala se naň a k němu pak ty suché ruce vztáhla... a zas jako bolest náhlá kmitlo jí to bílou skrání, když se ptala v zpomínání: „Kde tvá žena?“ – „Umřela.“ Nevýslovný, tichý úsměv ozářil jí bílé čelo – – A jak níž se uklánělo zlaté slunce, v divném chvění gloriolou usmíření ozářilo její skráň. „Ale viď, už neodejdeš, viď, už vždycky budeš u mne?“ – A v to její oko dumné maně vzplála slza těžká – Dnes to slunce déle mešká na jich čele zářícím. *** Byla jeseň vlídná, tichá, tady v lázních, na pobřeží moře vál vzduch čistý, svěží, nebem první hvězdy vzplály a večerem v tmavé dáli zvolna hučel ocean. 54 A to moře kolébalo dál a dál své šumné vlny, nekonečný, kouzlaplný večer níž se snášel k zemi a byl tichý, sladký, němý, velebný a hluboký... Nuž a ona? – Teď, kdy našla, co hledala žití celé, jen s tou září v bledém čele a s tou láskou v čistém oku a s tím štěstím v přehluboku naklonila hlavu svou... Přece byla šťastnou tedy. Ale žel, co tušívala, stalo se... to byla malá chvíle štěstí! – srdce vroucí přestávalo zvolna tlouci jako ptáče zraněné. A tak první večer štěstí prch’ jí záhy... Do rakve jí uschlou, zašlou růži její v zoufalství tak němě podal. – – Nevím, co bych ještě dodal; neumím dál povídat. 55
Z MALÍŘSKÉ AKADEMIE. Památce přítele Julia M.
Teď vzpomínám si... Plynu záře sporá se rozlévala žlutě v tmavý sál. Nás hlouček v práci kolem profesora arenou seděl, nebo různo stál. Hranatý sluha z namočené houby teď u tabule vodu mlčky ždímal. Na lebce kostry žlutý paprsk dřímal a prázdno zelo z očí tmavé hloubi. V té žluté záři holá, bílá kostra se klátila tak zvolna tam a sem, kontura její vystoupila ostrá z tmy pozadí pod žlutým plamenem, široká ústa příšerně se smála tím výsměchem, jenž v bílé dásni ztuhlý. Kol slyšet jenom drsný skřipot uhlí – a bylo tu jak na hřbitově zmála. 56 A každý jak se nad svou prací kloní, v to ticho, v němž byl němý každý z nás, a v profesorův výklad monotonní hrbáček jeden těžce hlavou třás’, jenž churav byl už kolik dlouhých roků. – A každý tady slovo na rtech tlumil, až skončiv, ruce profesor si umyl a chodbou dozněl ohlas jeho kroků... Tu každý z těch, kdo kreslili tu němi, vstal, hodil hlavou, k slovu slovo děl, až hemžilo se všecko lavicemi. Teď na kostru se někdo zahleděl, k ní přistoupil a širák dal jí v čelo, v hlasitém smíchu skloniv její hlavu, pak rukou třás’ jí jako ku pozdravu, až kolem smíchem všechno zařičelo. A přistoup’ jiný, doutník dal jí v ústa, plášť na bedra a sklíčko do oka... a huronský co jásot kolem vzrůstá, hrbáček jenom vzdychl z hluboka, a jak tím smutným okem hleděl na ni, on zachvěl se, jej drsný schvátil kašel a slzu v oku, mlčky k oknu zašel a velkou hlavu podepřel si dlaní... *** 57 Ó, příteli..příteli... sníh měkce, tiše padá, a letos ty tam prvně venku, sám... Nás druhých v žití dál jde pustá řada. A v tento večer sobě vzpomínám zas na nás všechny, na stín bílé kostry a jak jsi hleděl v její oči prázdné a jak teď měsíc na tvém hrobě vázne a přes ten hrob tvůj táhne vítr ostrý... 58
IDYLLA.
Tři sedli ke stolu. Muž, žena, dcerka malá jim na klín usedla. Teď byli po večeři a šťastni jásali, zář stromku vlídně plála jim v oku zářícím i v jizby vábné šeři. To v loni... Celý rok! A štědrý večer zase. Leč teď jsou sami dva. A slza v oku vázne a povzdech na ústech... Zář stromku rozlévá se tak stejně vesele na třetí místo prazné. 59
MLADÉ UMĚLKYNI.
Vy píšete, po každé vaší roli jak pomyšlením srdce mladé bolí, co na těch prknech bude z vás, kde nevěříte více sobě sama, kde je vám všecko jako chmurné drama a strom, s nějž vítr květy střás’. Vy píšete mi, jak vás život děsí, že přijdouc domů v mukách zoufáte si, že naděje vás opouští, že svět se celý tmí vám před očima, že kolem vás je tma a krutá zima, že jdete jako po poušti. A píšete mi, umělec-li každý je stokrát štván až k jícnu samovraždy, když zdá se mu, že není dne v tmách jeho cest, že nestačí mu síla, když důvěra, ta holubička bílá, mu prchla v mlhy bezedné. 60 Zda každého to žárem v srdce bodá, že zlato podat chtěl a bláto podá, – zda každého tak neznámé štvou sny a touhy pustou cestou sráznou, kde v zmálatněnízmalátnění náhle kroky váznou, až utýráni klesáme. Zda s životem i s sebou v boji stálém jdou všichni cestou za svým idealem, jenž časem zdá se mizet v tmách... A ptáte se, co je to v lidské hrudi, i přes bolest a zoufalství co pudí za posvěcený, zlatý práh... Na skráni majíc posvěcení boží vy jdete cestou kamení a hloží, nadšením krásná, v oku zář a v duši květ, jenž vzrostl z vaší krve, když nadšená a čistá dala prve jste srdce kráse na oltář. A zatím dav, jenž někdy snad vám tleská, si v smíchu řekne, jak jste divně hezká, jak malou nožku máte; stká si celou báj o vašich copů kráse, co druhá část v tom davu zajímá se, kde bydlí vaše modistka... 61
TICHÝ BLÁZEN.
Na kraji vsi mu obec boudu dala, by pásal ovce, zvonil, hlídal v noci, jak zbylo vše po nebožtíku otci: i věčná bída i ta služba malá. A časem někde v statku tvrdá skýva, již tvrdší slovo koření a solí. Jak vůl, jenž mlčky jařmo tahá z polí, i když naň rána padá, hlavou kývá. Jen časem řekne: „Taky jednou táta byl ve statku, však propil jej, i sebe, i nás, a všechno.“ S úsměvem, jenž zebe, pak se svým stádem mlčky domů chvátá. Zde kluci časem pokřikují za ním, jak líbilo se prý mu v semináři. Však on jde tiše dál, ten úsměv v tváři a před sebou tu dlouhou cestu k pláním. 62 Po mírném svahu, který stoupá k háji, a kolem lomu, kde se kámen láme, jde mlčící až ku kapličce známé. Ah, on tak dlouho už, tak dlouho zná ji! On večerem teď často sedá tady. Ta boží muka, co už všechno zřela! Jej sem až matka kdysi provázela, když do Prahy šel, tenkrát hošík mladý. A vidí v duchu úvozem stín ženy, jak zvolna jde a k mukám božím sedne a ve sváteční letní odpoledne upírá v dálku pohled zamlžený. A zdá se mu: krok tišší je a tišší, mdlý víc a víc. Leč ona přece čeká a upírá svůj pohled do daleka a zdá se jí, že známé kroky slyší... Teď truchlá duma mizí zas a znovu obrázek jiný září v oku vlahém: jak s prostou rakví do kostela svahem jde truchlý průvod zvolna ku hřbitovu. To puklé srdce, jak tam klidně leží! A zatím statek pustne, loď, jež tone – – ba nevynesli z puklé lodi oné ni cti, ni jména, – pouhý život stěží. To ze studií on se tenkrát vrátil. A táta, že měl pojištěnou střechu, 63 zapálil jednou... Rázem v děsném spěchu divoký požár statek jejich chvátil. O hrozno! bylo v noci, všechno spalo, obrovský požár do daleka svítil, a zvonek úpěl, krov se rázem řítil a trámoví se žhavé rozpadalo. Oh, ona hrozná, děsná slova: žháři! I statek vedle chyt’ – ó jaká hrůza – – a ten lid kolem jako vzteklá luza rval paliče, jenž zsinalý byl v tváři. Oh, ona hrozná, děsná slova: hoří! Leč otce když pak do vězení vedli, on neplakal, však nad mrtvolu zbledlý on cítil, jak se země vůkol boří – A potom stonal. Jsou tomu snad roky či pouze den, sám neví. Jenom tuší, že mráz jakýsi ležel v jeho duši a v čele že byl spánek přehluboký. Že lidé časem říkali mu „blázne“ a že byl v tmavém, velkém domě kdysi. A když ty všecky upomínky křísí, vždy na prahu jen toho domu vázne. Až po letech či po té chvíli bědné zas přišel domů... doma nebyl ale... jej zavedli do jakés boudy malé, kde s králíky žil otec v jizbě jedné. 64 To bylo vše, co necháno mu k stáří. Z milosti obce nežil aspoň venku jak pes. Teď sedal schoulen ve přístěnku a stýskávalo se mu po žaláři. Tam z kraje vsi mu obec boudu dala. Tak stojí, sama, v polích, zvolna schází... Oblázky časem kluk si po ní hází a ona níž se hroutí rozvětralá. Tam tichý blázen myšlénky své hlídá a ke králíkům ulehá si v noci. Vše zbylo tam po nebožtíku otci: i králíci, i vzduch, i věčná bída. Tam blázen – už mu k padesátce táhne – se časem směje, časem divně kvílí. U nohou jeho skáče králík bílý – a blázen chvatně k čelu někdy sáhne. A mluví při tom s ptáky, ptá se stromů a u muk božích nepohnutě stává. Když nad krajinou slunce zapadává, on mlčky hledí bílou cestou k lomu... 65
NA LETNÍM BYTĚ.
To bůh ví, co kdy duší kmitne nám, to jak on v noc kdy tiché hvězdy hází – Dnes jako vždy si na tě vzpomínám a dlouhý pohled v snách tě doprovází. Zas jdešjdeš, jak často šla jsi v dumách mých, kde čisté květy k skráni jsem ti uvil, teď slyším opět zvonivý tvůj smích a hlas, jenž vždy až k srdci srdce mluvil. Já zřím ten drahý, přepůvabný vděk, jak v sychrovském jsem parku tebe vídal, v tom sladkém přítmí jeho procházek se často s tebou maně rozpovídal. A vidím tebe, sama čistý květ, jak mlčky jdeš svých sester, růží, davem a tiše sednouc, hledíš na Ještěd, jak čelo zvedá na obzoru tmavém. 66 A bůh ví, proč,proč stín v bílou skráň ti pad’ a rozevřená kniha na klín maně – ó bůh ví, proč tím okem na západ se dívala’s tak dlouho zadumaně! Tak léto celé vídal jsem tě rád, ať šla jsi v poli, parkem, po oboře, vždy západem v zář splálo nastokrát tvé oko, – tiché, mlčenlivé moře... A vidím zas to všecko známé kol, ty lavičky, kdes ráda v dumách dlela, a dívám se, tvůj známý parasol zda pěšinkou se někde nezabělá. A ty jsi zatím zašla na věky, hrob jeden už tě v tmavém klíně chová a dnes to vím, ty stíne daleký, ty nepřijdeš už více do Sychrova... A je zas léto a v těch větvích všech je stejně plno zpěvné ptačí chásky a bílé květy hravý větru dech dál stejně tiše snáší na procházky. A stejně tiše růže kolem cest se jako tenkrát těžkou vůní chvějí a za večerů tiché světlo hvězd a ve sklenníku květy orchideí. 67 Leč hlava tvá ta dávno v hrobě teď a nad ním dech se nočních fial šíří – a tam i tady na vše v odpověď jen vítr dechne v pampelišky chmýří. Leč já už vím, proč tenkrát vždycky pad’ stín v čelo ti a kniha na klín maně a proč tak dlouho vždycky na západ tvůj smutný zrak se díval zadumaně. 68
KONEC ROMÁNU.
Tak hleďte, jak vám život nese klid aspoň, štěstí největší. Už mužem starým necháte se i bít i líbat bez řečí. Teď starosti a děti máte, a hlas váš všude burácí a služky dřív než o půl páté budíte denně ku práci. Tak stavení dřív vámi kleté teď sama ještě střežíte, i manželovu dýmku cpete a denně při něm ležíte. Už zvykla jste i jeho pleši, už ničí zrak vás nemámí, s ním život vám už není těžšítěžší, než nebožce byl před vámi. 69 Když nebyla jste ještě selkou, jen děvčetem, jejž kdos měl rád, kdo byl by řekl před veselkou, jak bude s vámi jedenkrát! Já znal jsem vás i vaše drama i to, co dostala jste ran, když za milým jste prchla sama a otec kop’ vás rozhněván. Když smýkal vámi o podlahupodlahu, a vy jste přece řekla „ne“, co obraz plný měkkých tahů vám plnil srdce uštvané. Vím, vdovci v tvář jste plivla málem a pozdvihla svou dětskou pěst – však byla jste jen kapitálem, jenž úroky měl otci nést. Váš otec tenkrát byl mu dlužen a za všechno mu slíbil vás. A oba byli zvykli u žen psí poslušnost jen najít v ráz. Leč vy jste srdce jinam dala, vy, hezká jako poupátko, jste vdovcem z duše pohrdala – leč svatba byla za krátko. 70 Já ještě vím, jak v oné chvíli utéci ještě z domu chtíc jste s hlavy strhla závoj bílý a ženichu jste plivla vstříc. Já ještě vím, jak plná záře v svatebním šatě, ve věnci jste chtěla ještě od oltáře utéci k svému milenci. Já ještě vím, jak potom doma jste zavřela se, vdána už, když přišla chvíle povědomá a s ní k vám jít chtěl šťastný muž. Já ještě vím – však bavila se tím dlouho tenkrát celá ves – jak vyběhla jste dveřmi zase, když oknem k vám v noc první lez’. ...To dávno teď, váš milý kdesi zapadl zatím na vojně a vy – vy s mužem zvykáte si, i dětí máte přehojně. Jste zdráva, ještě plná síly i muž je spíše s vámi mlád – nuž hleďte, proč ten závoj bílý jste s hlavy strhla jedenkrát! 71 Já nevím, možná, když jste sama... však ne, jste přece moudrou už, snem dětským bylo vaše drama – a viďte, on je hodný muž? A srdce – však je každý nese, byť někdy hlavě nesvědčí – vy mužem už teď necháte se i bít i líbat bez řečí. I on teď vámi o podlahu začasté smýká, je to žel – však obraz plný měkkých tahů vám dávno v srdci odumřel... Tak lásce jeho přivykáte, i opilý když burácí – a vy, vy dále o půl páté budíte služky ku práci... 72
BALLADA O ZVONU.
Zvon v staré věži visí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. Já nevím, jak to bylo – v tmavou noc se rozezvučel tenkrát jeho hlas a úpěnlivě volal o pomoc a kvílivě se tichou nocí třás’. Já nevím, jak to bylo, mně jen děli, že náhle vzplanul obzor zkrvavělý a pokřik „hoří!“ budil spící ves. A rachot dřev a křik a pláč a ston a kouře sloup se zvedal do nebes... a v pustou vřavu smutně volal zvon. Teď v staré věži visí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. 73 A pod tou věží – je to dvacet let – ten křik zněl kol, dech ohně žhavě táh’ a žena chudá na ten drsný svět čekala kohos v těžkých mrákotách. Teď přišel dřív – a „umře záhy,“ řekli, tak slabým byl. Jen matky pohled změklý lpěl na něm dlouho... „Co’s to přines’ nám?“ tak šeptala, proud slzí v oku tál. Tak vynesli je – dohoříval trám, jen zvonek ještě nocí volal dál. Teď v staré věži visí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. A jak jsem řek’, to dvacet roků už. Těch dvacet let! – A malý, bledý hoch je za ta léta zatím vzrostlý muž a starou matku prací živit moh’. Leč divokým byl,byl jako nikdo tady, číms neznámým plál drsný pohled mladý – ba říkali, ten divoch není z nich, byl nezkrocený, zahýřil si rád – a div: muž drsný jako dítě ztich’, když tichou nocí slyšel zvonek lkát. Zvon v staré věži visí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. 74 A matka děla jen: „Bůh duši spas, co chce ten zvon a proč se celá chvím? To jak by dítě lákal jeho hlas – “ A zatím Józa retem zvášněným a celou duší líbal mladé čelo a dívčí skráň... a jeho srdce chvělo se nepoznaným blahem... Západ plál a rozléval jí záři po skráni a hluboký dech svatý kolem vál a s věže tichem znělo klekání. Zvon v staré věži vísívisí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. A jak ten vítr táhne, prchá den a noc a vše... Pak tou, již tak měl rád, kdys viděl se, že bídně podveden, na jiných prsou zřel ji jedenkrát a oči se mu zalévaly krví – – A než-li jitra vzplanul zážeh prvý, nad hlavou soku rudý plamen šleh’, zas pokřik „hoří!“ šerem noci táh’ a s věže staré opět po létech bil úzkostlivě zvonek na poplach. Teď v staré věži visí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. 75 A jak ten vítr táhnul v chudou ves dál, víc a víc kol rostla žhavá zář, nad slední chatrč divý požár kles’ – až vzkřikl kdos: „Tam, hleďte, prchá žhář!“ A zdivočilí, rovni štvané zvěřizvěři, s křikem a láním spěli za ním šeří a u zvonice vypáčili v ráz zavřená vrátka –: s mrtvým zrakem on tu v tmavém přítmí visel za provaz a nahoře se vichrem klátil zvon... Teď v staré věži visí a jak ten vítr táhne, v něm zašlé písně křísí. 76
ZAJATÁ.
On zajal duši tvou, ty dítětem jsi byla, svět byl ti plný záře, jež s tebou neslynesla se a tiše políbila i čelo samotáře. Tys byla zajatá ve duše jeho cele a poutem lásky spjata, mír v srdci hlubokém a v poubledlém čele ti spala duma svatá. A tys se dívala, jak západ hoří nachem, jak jaro, zima letí, až jednou chvící se a s bázní v oku plachém jsi prchla ze zajetí. Leč svět ti cizím už... ty bloudila jsi chvíli, až létla’s pod oblohu a, mrtvá nevěsta, na hlavě závoj bílý, jsi mlčky vešla k bohu. 77
RITORNELLY. (Psáno pro slečnu F. K.)
V tom žití, kde se vláčí z věků po věk dav nešťastných, nic mimo lásky není tak mocného, oč opřel by se člověk. * Když naděj všecka v bažinách se ztrácí, vždy láskou ještě výš se člověk vznese... Jsou, kterým srdce dříve vykrvácí. * A básník to i ono v duši vídá. A ptal-li by se, kde je v světě štěstí, když srdce mlčí, nikdo nepovídá. * Je štěstí přece. Láskou v srdce mladá, v zrak září, v duši písní, ve květ rosou a v odříkání usmířením padá. * 78 Pak život kniha je, již čteme rádi, když každý list nám k duši mluví vůní a září, teplem, sladkou něhou mládí. * A jsou, kdo štěstí vidí vždy jen z dáli. Jich život list je z knihy vytržený, jejž malá dívčí ruka v ohni pálí. 79
IDYLLA.
Už večer zvolna klesat počal se stromů větví, kde byl skryt, a netopýr se plaše kmit nad zarostlý a chudý močál. My na terase bílé villy, jak nad hlavou ten večer táh’táh’, tak zamlklí a v myšlénkách čaj z koflíků jsme zvolna pili. Domácí paní vzácný úřad vám, slečno, slušel zajisté, když s usmíváním dala jste nám s chlebem k čaji misku kuřat. Byl večer opojný a vlahý, kol bez a bílý jasmín kvet a v dýmu vonných cigaret já stále zřel váš profil drahý. 80 Vy vešla jste pak do salonu a otevřeným oknem v ráz v piana zvuku chvěl a třás’ se sladký příval čistých tonů. To „Nad Berounkou pod Tetínem“ jste celou duší zpívala, co první hvězda dívala se na nás lípy hustým stínem. My mlčeli, nás tenkrát opil ten známý zpěv, ten divný žel... Já mlčky v soumrak pohlížel a tenkrát vše jsem nepochopil. A náhle z parku druhé villy zpěv mužský v píseň vaši pad’... Váš otec řekl: „Pojd’me spat“ –spat –“ a více jsme už nemluvili. A „dobrou noc“ když jste mi děla, vy zatrhla jste ve hlase, vám ruka lehce chvěla se – a pro slzy jste neviděla. 81
NEPŘÍSTUPNÍ.
Na bledém čele stíny mračnémračné, vy sami jdete středem davu a nejhlučněj kdy jásat začne, hloub kloníte jen těžkou hlavu. A sladká, vlídná samota vás pouze láká, kroky vaše v síť luznou jemně zamotá. A životem, kam cesta vede bažinou, jež je plná bláta, jak jdete v snách, kol skráně bledé dál teskný stín ten pouze chvátá a věncem z bílých lilií a věncem z hloží trnového skráň vaši mlčky ovíjí. A dav, jenž čte ve vaší tváři, tam nedůvěru pouze vidí, vy jdete, bludní samotáři, jak vyhostěni z davu lidí, 82 již dřív vám srdce zbodali a za upřímné slovo lásky jen trpký výsměch podali. A vy teď jdete mlčenlivi. To neví žádný, co vás hněte, to neví žádný, tiché nivy, břeh potoka a strom, jenž kvete a v letním vánku zašumí, že často jako žádný z lidí člověka touhám rozumí. 83
DIALOGY. (Psáno do památníku slč. A. F.)
Dnes myslím si, jsa v duchu, slečno, u Vás, co ve světě už bylo sladkých řečí, v nichž mnohý navždy srdcem uváz’ a duší chyt se v růžové té leči. A přece v žití na vše sladké chvíle, kde hovor kypí jako pohár vína, dnes rozkoší a zítra mukou šíle, na slova všecka člověk zapomíná, i na ta, kam svou celou duši vkládá, i na ta, která vyzněla jen plano, – jen ví, když ptal se, zda-li má jej ráda, zda řekla „ne“ či zašeptala „ano.“„ano“. 84
BLÁZNIVÝ STUDENT.
Byl tulákem, jak životem jich na tisíce běhá, jichž nikde úsměv nevítá a nikde vlídná něha. Šel životem jak Hálkův Kvoch, šel vysílený, sešlý hoch a kles’ a zapad navždy. Já znal jsem jej. Byl vždycky bos a nekrytou měl hlavu a mluvil řecky, latinsky nám dětem pro zábavu a klek’ do prostřed cesty v ráz a modlil se – a bál se nás, nás dětí i těch velkých. Před zámkem kdysi kočár stál i s koní dvojím párem, – já vidím jej, jak najednou lez’ čtyrmo pod kočárem; 85 a v tom jej sluha chytil v řež: v té chvíli bujná čtverospřež se poplašila bláznem... Křik před zámkem byl, hluk a shonshon. A on v té vřavě dětsky se usmíval a žadonil i latinsky i řecky, před vrátným čelem na zem leh’ a v pláči prosil za nocleh a líbal jeho nohy... Já vzpomínám, mně tenkráte hruď sevřela se mukou, když viděl jsem, jak lidé ti jej kopají a tlukou... A zmizel, přišel, zmizel zas a neviděn po dlouhý čas se opět sešlý vrátil. A zase klekal do prachu a zase mluvil s námi a studentům rád prohodil z klassiků citát známý a zachycený z dávných let. Už všelijak to ovšem plet’ a očividně scházel. „Už, lidičky, jdu naposled,“ tak děl a přišel znova a stále zmatěněji v řeč svou mísil cizí slova. 86 K nám na Vánoce přišel bos: „Teď utekl jsem z Kosmonos, – já nechci mezi blázny!“ A plakal, že ho líto všem. Kdos boty snes’ mu darem, a on jak osyka se chvěl v kabátku letním, starém a plál tak divně jeho zrak a vlas byl zcuchán všelijak, on celý skřehlý mrazem. A přece pod tím vysokým a dosud bílým čelem to kdysi jinak bývalo a plachým, teskným želem zrak nesvítil... Kdo může říc’. Já znal jej tak a nevím víc,víc než z povídání lidí. Prý býval kdys to pěkný hoch a veselý, – nu kdo ví – i hvězda lásky svítila prý jemu, studentovi. Prý z celé duše měl ji rád a jak to bývá, tisíckrát si přísahali lásku. Prý byla jako obrázek a jako z báje víla: zrak hrdý, krásný, zářící, skráň jako úběl bílá 87 a v oku zář a na rtu smích a v záři oči blankytných dřímala první láska. Už vyhlédli si svatby den, leč před tím divné zvěsty se ozývaly tu i tam – v rok šedesátý šestý to bylo, vtrhla vojna sem a ubohá ta naše zem co vytrpěla v pláči! Šlo českou zemí neštěstí – to byla bědná chůze a vůkol vražda, pláč a děs a lid jen chvěl se v hrůze. Kol rděl se krví český lán. I rek náš tehdy povolán byl do zbraně a strádal. A potom jednou vrátil se... Ó jak se vrátil domů! Jak našel tu svou rodnou ves, – div srdce nepuklo mu! V šíleném pláči spatřil teď rodného statku pustou zeď a spáleniště v rumu. A matka na smrt nemocná... Ji sklála nemoc dravá a v týdnu k ní si ulehla otcova bílá hlava. 88 Po vojně bylo, jaký div! a v celém kraji řádil tyf, jak požínal by klasy. A hoch tu zůstal v světě sám. Zda možná žíti znova? Šel ke své milé, k nevěstě... Leč neměla proň slova, ni úsměvu. Jen v tváři led, – a tak ji viděl naposled, jak mráz, tak chladnou, cizí. Co po žebráku bylo jí! A on jen tisknul čelo, cos v jeho hlavě kvílivě jak bouře zahučelo, kol byla tma a večer byl a on se šílen v skráně bil a smál se a zas plakal... Tak stal se tím, čím lidem byl. Vždy mihnul se jen krátce a plaše tak a bázlivě, vždy bez chleba i práce i přístřeší, – děr plný šatšat, a kde se mih’, tam odevšad jen křik zněl „student-blázen!“ Byl tulákem, jak životem jich na tisíce běhá, jichž nikde úsměv nevítá a nikde vlídná něha. 89 Šel životem jak Hálkův Kvoch, šel vysílený, sešlý hoch a kles’ a zapad navždy. Tak po letech – ó po letech, jak lehko se to řekne! – kdes našli jej, – spal polonah v té zimní noci pěkné. Zavátý sněhem spal tu on – a na krku měl medaillon s kadeří zlatých vlasů. A byl v tom malý obrázek: to bylo jako víla, zrak hrdý, krásný, zářící, skráň jako úběl bílá a v oku zář a na rtu smích a v záři očí blankytných dřímala první láska... A byla noc tak hluboká, noc zimní, plná kouzla, – kdes v dáli měsíc zapadal a tváří slza sklouzla a pohasla... Kol ostrý mráz, – svit hvězd se krajem bílým třás’ a měsíc v dáli zašel. 90
ŽENA.
Stál Adam v ráji, dumy v čelečele, a hrdě patřil v širou dál, sám pánem byl té země celé i ráje, který vesnou plál. A šíří hvězd se sklánělo cos neznámého na hrdé, mužné čelo jeho,jeho jak poesie svatý křest. Zřel prvý člověk dál v ty luhy a na ty bílé pásy řek i v divné kouzlo čarné luhyduhy i v slunce zlatý paprslek. A ptáků tlum, jenž zpívaje kol volně lítal, on v roztouženou náruč chytal, by zpět je pustil k oblakům. A viděl moře svaté divy a v něm ten volný, pestrý rej – a náhle jeho pohled snivý jak nadšením vzplál zářivěj’ 91 a jeho hruď se blahem chvěla, šeptem ústa: „Hle, sláva má až v nebe vzrůstá, – tam, Velký duchu, zdráv mi buď! Ó buď mi zdráv! Ty vše jsi dal mi, i zem i nebe v podnoží i bujnou lvici v stínu palmy, kam k mláděti se položí, i v stříbře vod ryb šupinatých zlatá hejna a má teď moc je s tvojí stejna, vše poslouchá mne o závod. Já kynu jen a šíji skloní i lvice plaše přede mnou a plazí se, když sáhnu po níní, a chví se hrůzou tajemnou. Ten svět je můj, mým všecko je, nač jenom shlédnu, mým moře celé je až ke dnu i skráně hor i skalní sluj. Kdo je tu víc? Ó Svatý, Velký, vše dal jsi mi, nač hledím v snách: i zlatá křídla malé včelky i paprsk slunce na horách i hvězdnou výš i země hloub, co létá, plove, co plane v dáli rubínové, co v širé dáli kvésti zříš. 92 Tys, Velký duchu, tvůrcem, ale mým tvé je dílo, pohleď sám: já v síle svojí neskonalé vstříc nebi tvému zajásám, že vše je mým, že mně se vše tu koří němě a není na povrchu země, před čím snad já se pokořím!“ – – V tom náhle tknul se jeho skrání tak čarovný a svůdný zjev a v růžném světle znenadání se sladkou něhou pozachvěv tu stanul něm, – tak s okem vlhkým, nachem v líci tu stála žena milující a růžovým se zdála snem. A co jí v oku hvězdné touhy se chvělo, záře, snů a krás, to řekl pohled jeden dlouhý a čarovný... On v jeden ráz se chvěl a třás’ a před zjevem té první ženy v snách na zem kleknul ponížený a líbal její dlouhý vlas. *** 93 A pokud muž tu bude jeden a jedna žena na zemi, tou poesií krásy sveden vždy v bázni muž tu oněmí a se skrání svůj strhne laur a její kráse jak malomocné dítě vzdá se za jedno sladké usmání... 94
Z JEDNOHO HNÍZDA.
Z jednoho hnízda výš se vznesli v let, když celý háj se začal probouzet. A co tam ptáků, všichni chorem pěli, že vršky stromů jasem rozkypěly. A tak ten širých, dumných hájů lem se rozezvučel slavným chorálem. Však než i oni zapěli v háj zmladlý, už ptáčníku, žel, do zajetí padli. Z jednoho hnízda rozloučeni v ráz, – ten osud zlý, kam asi hodí vás? Tak ptáče první dostalo se tomu, jenž podal nejvíc: mistru anatomu. Ten k nožíku a tlustým knihám sáh’, skly měře svaly v jeho křidélkách. 95 A druhého si dívčí ruka bílá kdes do klášterní cely pověsila. Tam zpíval s ní, když večer vzhlédla výš na dřevěný a zpráchnivělý kříž. A třetí pták, jenž nejmladším byl z hnízda, v smích nevěstky teď zpívá jí a hvízdá. 96
VZPOMÍNKA.
Snad už je teď starou pannou, nebo matkou mnohých dětí povadlou a ustaranou, – neumím to pověděti. Jen tak maně, jak to bývá, vzpomínám na její rysy, snivý zrak se za mnou dívá jako dávno, dávno kdysi. – Vzpomínám teď na ni s žalem,žalem jak na dávno prchlé štěstí... Ve venkovském městě malém viděl jsem ji na náměstí. U okna tam cosi šila, nebo vyšívala, zdá se, podivně tak zasmušilá ve své mladé, tiché kráse. 97 Břečťan okno pozacláněl a já za ním zřel jsem bledý obličej, jenž tam se skláněl do růží a do resedy. Promluviti chtěl jsem na ni. Nevím, co jsem chtěl jí říci, lhostejný snad, nevím aniani, dívce oné bledolící. A v ten večer jak jsem znova po náměstí ještě chodil, v okno její beze slova krvavou jsem řůžirůži vhodil. Růže do šití jí sklouzla a já zřel jsem pohled vděčný, pohled sladký, plný kouzla, z očí venkovské té slečny. Jeden úsměv, to ne mnoho, – a víc nebylo mi přáno, tažný pták, já z města toho odejel jsem časně ráno. Ticho ještě kol a tma je, městečko tu leží spící a já, smutek v duši maje, nerad jel jsem ke stanici. 98 Přešla léta, přešly časy, ke hrobu tu zvolna stárnem, – a co s ní se stalo asi v žití všedním, jednotvárném? Snad už je teď starou pannou, nebo matkou mnohých dětí povadlou a ustaranou, – neumím to pověděti. Ó že kryje temná clona všechen příští lidský osud! Kdo ví, možná,možná právě ona byla tou, již čekám posud... Snad vše jinak mohlo býti, snad jsme vše si mohli říci a já byl bych našel v žití drahou duši milující. A snad půvab věčně nový vdechnout mohla žití bědám, právě ona, možná, kdo ví, tou snad byla, kterou hledám. Kdo ví, možná, snad... A zatím její stín už s mlhou splývá a já z paměti ji tratím pomalu, jak už to bývá. 99 Náhodou jen sveden klamnou vzpomínám na její rysy, – jeden zrak se dívá za mnou,mnou jako dávno, dávno kdysi... 100
BALLADA Z PALÁCE
Jí v oku pláláplála vlídná zář, když hlavou klesla na polštář a v ekypáži domů jela a rozkoší se ještě chvěla a úsměv hrál jí na ústech. Dřív dlouhý průvod před ní táh’, družičky v bílých šatečkách a růže sypal ten dav něžný před vzácný povoz paní kněžny a hudba hrála fanfáry. Pak zastavili, lokaj slez’ a kolem zavzněl hlučný ples, a s úctou dav se kolem plazil. To nalezených dětí asyl teď se vší slávou světili. 101 A protektorkou byla tu a byla v plném rozkvětu a slušelo to vzácné paní, lid nedíval se jinam ani,ani než v její posud krásnou tvář. A vzácnou kytku, tajíc dech, jí dítě dalo na schodech a slavilo ji prostou řečí a dole příval stále větší a zvony zněly nahoře. A jak teď jela domů zpět, dál slyšela ty davy pět a v ekypáži plno květů a růží, kytic, věnců je tu a rozkoše a nádhery. A vůz jak přijel k paláci, kdos v stínu tam se potácí a než-li vrátný srovnal záda, jí krve nach se v čelo vkrádá, jak pravil stín: – Mám, paní, hlad. – Však letem vůz jel do dvora a ten stín venku vrávorá, jej hlad a stud a bída jímá – a děcko v hadrech obejímá ten strnulý a bědný stín. 102 A ve dvoře jak lokaj slez’.slez’, ta paní kněžna bleda dnes, v pěsť zaťala se malá ruka – – A venku něčí srdce puká a stín jen zlomen vrávorá. Tam k matce vstoupil mladý pán a polibky byl zasypán a nevěděl, že chvíle jedna, co jeho dcerky matka bědná u paní kněžny žebrala. A ta jen děla: – Žebráci! – Ta venku dál se potácí. A její dech tak žhavě horký. Leč ústa paní protektorky se usmála v té zpomínce: Jak dlouhý průvod před ní táh’, družičky v bílých šatečkách a růže sypal ten dav něžný před vzácný povoz paní kněžny a hudba hrála fanfáryfanfáry. 103
DVÉ DĚTÍ, TY A JÁ...
Dvé dětí, ty a já, když spolu hráli jsme si v mladosti první šťastných dnech, kde dítě dítěti korále šípků věsí kol šije, květy ve vlasech; Kdyžkdyž – drahé vzpomínky, ah, srdce všecky zná je i člověk divně rozchvěný, – svá jména se smíchem jsme volávali v háje a chtěli na nich ozvěny; Aa když jsme přišli tam, kde stála boží muka a planá růže rozkvetla, a Matce Bolestné tam dětská tvoje ruka z nich prostý věnec upletla: Kdokdo tenkrát vědět moh’, jak život zlý a dravý tak divě námi zatočí a hořkých sklamání prach jedovatě žhavý že nasype nám do očí! 104 Že já, hoch divoký, pták, jenž se kleci rouhá, to lesů ptáče svobodnésvobodné, mám samotářem být, jemužto marná touha tisíckrát srdce probodne... A tobě, holoubku, že květy s čisté hlavy se ostrým vichrem setřesou, že ta má hrdlička, můj andělíček smavý kdys bude čísi maitressou... 105
BALLADA O DUTÉ LÍPĚ.
Na dvoře vítr zvedá se v listech duté lípy. „Má ženo mladá, že se chvíš a žes tak bleda, ni polibků mých nesplácíš a co ten zrak tvůj hledá, a co kdes touží v dáli té – a oči tvé jsou zalité a skráň tvá zamyšlená?“ Na dvoře vítr sténá v haluzích duté lípy. „„Ó nech mne být, ó nech mne, nech, jdi, nic to není... Však poslechni jen, v lupenech to divné šelestění – rci, neslyšišneslyšíš tam žádný hlas a dětský pláč... Bůh duši spas, už je to nejináče.““ 106 Na dvoře vítr pláče v haluzích duté lípy. „Ó ženo má, ó ztiš se, hleď, to vítr lkavý tam burácí a nocí teď blesk letí mihotavý a do svatební noci nám tak rudě plá a korunám ty větve nachyluje.“ Na dvoře vítr duje v haluzích duté lípy. „„Ó milý můj... ne, půjdu spat – ó nech to všecko. – Leč rci, máš opravdu mne rád? Já byla pouhé děcko a tys mne chtěl – pak přišel on – Ó slyš – ten dlouhý, žalný ston, zrak dětský sklenný, tupý...““ Na dvoře vítr úpí v haluzích duté lípy. „Ten zrak tvůj hoří... věru strach mne, ženo, jímá. Ty – a ta noc – jak tehdy v snách s očima krvavýma u lípy té když našel jsem tě omdlelou a zanes’ sem tě k nám, noc byla divá – “ 107 Na dvoře vítr zpívá v haluzích duté lípy. „„Ta noc, ta noc... ó muži můj, ó kdybys věděl... Ó probůh, muži, u mne stůj, ten zrak zas na mne hleděl tak bez pokoje..pokoje... byl jak mráz a pálil, pálil... viděl nás a již se nezamhouří...““ Na dvoře vítr bouří v haluzích duté lípy. „Ó ztiš se, ztiš – jen blesky zřím a... běda, ženo! Blesk udeřil – hle, zarudlým vše světlem ozářeno –: ty nedýcháš... a lípy kmen je puklý a tam vyvržen trup dětský. – – Matko vlčí! –“ Na dvoře vítr mlčí v haluzích puklé lípy. 108
DIALOG.
To není ještě ani plný měsíc, když hlavinku svou v těžkém, bílém šátku níž pomalu a zádumčivě věsíc jste prosila mne tiše o pohádku. „Leč ne,“ jste řekla, „přemýšlejme radši, co počneme, až budu opět zdráva... Však nevím... prsa dýchat sotva stačí, – a vetchá jsem,jsem jak v podzim schnoucí tráva... Ah nevíte, jak na léto se těším!“ – I já, – jsem řek’ a líbal jsem vám ruku, – zas schováme se druhům za ořeším a hrát si budem v chládku starých buků. – „Co dělají as všichni moji známí... Ah bože, jak jsme výskávali v Chuchli, nahoře v lese, naše gardedámy div z našeho že křiku neohluchly!“ 109 Já viděl jsem, jak chvěly se vám rety – to úsměv asi bál se slétnout na ně..ně... „Ah, zase budem chodit na výlety,výlety jak vloni vždy,“ jste řekla zadumaně. „A nejdřív půjdem do údolí Šárky, já byla tam tak šťastna jednou v loni“loni.“ – Kdo půjde všechno? – „Počítejme párky: Jarmila s vámi...“ – Prosím, mlčte o ní! – „Proč?“ – Vdala se. – „Tak?“ Vy jste řekla táhle. „A potom řeknou, že má štěstí u žen... Vy máte prsten?“ zvolala jste náhle. „Zač?“ – Hádejte. – „Nu?“ – Jsem zaň ještě dlužen.dlužen. – „Vy protivo!“ – Vy roztomilá stále! – „Leč apropos..apropos... váš přítel prý se žení...“ v tom zbledla jste a zase nenadále tvář v horečném vám plála uzardění. „Snad bude šťasten... A co jeho milá? Je mladá, krásná... má prý tu dva domy...“ Já nevím proč, leč krutá bolest ryla mi náhle v srdci, jež div nepuklo mi. Až příliš věděl jsem, proč tak se ptáte. Teď bleda byla jste a jako pěna. Já vzpomínal, s ním, drahá, jedenkráte jak byla jste už málem zasnoubena... 110 „Nuž, tedy Emma... Doktor je k ní velký. Tak hle, jak všecko kolem nás se vdává...“ Tvář vaše měla výraz trpitelky. „Můj bože... bože, bych jen byla zdráva!... Až přijde jaro... Jak tam slunce září – tak truchlivě, je podzim... Slyšte ale, zda na mou smrt, vy věčný písničkáři, složíte také kousek ódy malé?“ – Jste ve výtečném rozmaru. – „Ó vskutku. Leč “Leč...“ vzdychla jste a obličej váš bledý pokryla náhle teskná chmura smutku. „Kdy tančila jsem s vámi naposledy?“ A na prstech jste počítala v klíně. „Jak ošklivě se tenkrát ke mně choval!...“ – Proč? – „Však vy víte..víte... tenkrát na Žofíně přede mnou prvně s Emmou koketoval.“ – On řek’ mi totéž... o vás, promiňte mi. – „Proč odpouštět. On začal. Bláznil za ní. Byl, sám to řekl, nadšen krásou Emmy.“ – Jsou ženy, jimž se každý mlčkýmlčky klaní. – „Nuž ano, já to také v mysli měla, – však noci té jsem protančila zdraví.“ – A na doktora už jste zapomněla...zapomněla... – „Ne... však dá bůh, i to se nějak spraví.“ 111 A v tom vás hrozný, suchý kašel zchvátil, vy vstala jste a přešla po pokoji. „To nic... jen katarh opět se mi vrátil – však mamá, ta se tuze o mne bojí. Však hleďte, zde má poesie nová. Mám autografy, Vrchlického, Čecha... Co říkáte? Chci v letě do RožnovaRožnova. Však myslím, že mne katarh zatím nechá. A matinka chce se mnou do Meranu.“ – Ó vezměte mne s sebou, drahá slečno! – „Proč? Množiti tam chorých karavanu?“ – Zřít s vámi v nocí jižních nekonečno. – „A namlouvat si černobrvé doňy.“ – Vy věru slabé stránky lidí znáte. – „A sladký večer když se v moře skloní, svou dulcineu zlíbat tisíckráte.“ – Ah výborně! – „Ó doňy, jaké štěstí vám připravují bozi v chvíli onu... Pán hned už jistě lásku vyzná šesti...“ – Jste oškliva. – „Ó díky za poklonu! Však počkejte, já také ještě pletla bych pánům hlavy...“ – Zkoušíte to u mne a vyhráváte. – „Na vás patří metla!“ – Vy. – „Děkuji.“ A bylo ticho dumné. 112 „Jak, vy už jdete?“ – Musím, slečno drahá, můj redaktor už hroznou bouři tropí...tropí... – „Aj, ovšem, co by tomu řekla Praha, že nepřišel pán jednou na Příkopy!“ – Jak šlechetná jste.jste. – „Nu, žert stranou ale. A napište mi časem dvě tři řádky...“ Já políbil vám obě ručky malé. – A vraťte se jen hodně šťastna zpátky!zpátky! – A tak jste stála, hlavinku svou věsíc a na svá prsa tisknouc ruce bílé. To není ještě ani plný měsíc – a jak je všechno jino od té chvíle. Vy tedy jste už zpátky ze své cesty, leč jaký návrat!... Zabedněna v truhle a závoj bílý jako u nevěsty vám halí tílko v led a kámen ztuhlé... Na vpadlých prsou suchá ručka malá a sladká ústa na věky jsou něma... Prý hrozným hlasem ještě zavolala v poslední chvíli: „Emma, Emma, Emma“...Emma...“ Tak nepůjdem už nikdy zpívajíce chuchelskou strání, v hájů zlatém stíně a žárlivostí zpiti nikdy více nebudem spolu tančit na Žofíně... 113 OBSAH. Str. V hodinách milenců1 První políbení3 Dvě chvíle5 Ballada z mansardy7 Vzpomínka10 Ballada o viole d’amour13 Ó krásná16 Ballada18 Mrtvá21 Píseň květinářky25 Na střevíček v museu28 Loudova žena32 Ballada o dvou písmenách34 Píseň oráčova39 Ballada o svatém42 Píseň kovářova48 Povídka z lázní50 Z malířské akademie56 Idylla59 Mladé umělkyni60 Tichý blázen62
[115] Na letním bytě66 Konec románu69 Ballada o zvonu73 Zajatá77 Ritornelly78 Idylla80 Nepřístupní82 Dialogy84 Bláznivý student85 Žena91 Z jednoho hnízda95 Vzpomínka97 Ballada z paláce101 Dvě děti, ty a já104 Ballada o duté lípě106 Dialog109
E: av; 2002 [116]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatelství Jos. R. Vilímek knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI]+122

Věnování: Hlava, Jaroslav
(Panu Prof. Dru. Jaroslavu Hlavovi B.K.)