PÍSEŇ KOVÁŘOVA.

PÍSEŇ KOVÁŘOVA.
K věčeruvečeru z rána, celý den v mé hlavě výheň sálá,sálá. Den každý jako život náš je práce, vřava stálá, to ráz a ráz hřmí kolem nás, jak první jiskra vzplála. V nás otců starých bouří krev a hoří v naší skráni. Ó jaká radost, v čelo nám když výhně dýmá plání, a v bdělý sluch zní kladiv ruch k té noci od svitání. A ať to hřmí a burácí, my dále kujem s chutí, ráz na ráz padá kladivo – a když pak večer nutí nás jíti spat, jde každý rád v tu chvíli oddechnutí. 48 Leč z rána chutě do práce, ať kovadlina zvoní, ať zpívá písní veselou, jak bijeme tu do níní, a víc a víc si zpívá, hřmíc – nám s čela pot se roní. A tak ten oheň zmítá se a železo se láme, my rolníku, by živil svět, pluh lesklý večer dáme a při práci to burácí, až záři v oku máme. Co chcete jen si říkejte, Pán žehná naší práci a až přijde ten soudu den a hromem zaburácí, pak v líný klid váš bude hřmít a modly vaše zkácí. Pak sobě kovář zavýskne do volných, žírných luhů a rozedmýchá spící žár, dlaň věrně stiskne druhu a z těžkých pout vám bude kout jen kovadlin a pluhů. 49