NA LETNÍM BYTĚ.

NA LETNÍM BYTĚ.
To bůh ví, co kdy duší kmitne nám, to jak on v noc kdy tiché hvězdy hází – Dnes jako vždy si na tě vzpomínám a dlouhý pohled v snách tě doprovází. Zas jdešjdeš, jak často šla jsi v dumách mých, kde čisté květy k skráni jsem ti uvil, teď slyším opět zvonivý tvůj smích a hlas, jenž vždy až k srdci srdce mluvil. Já zřím ten drahý, přepůvabný vděk, jak v sychrovském jsem parku tebe vídal, v tom sladkém přítmí jeho procházek se často s tebou maně rozpovídal. A vidím tebe, sama čistý květ, jak mlčky jdeš svých sester, růží, davem a tiše sednouc, hledíš na Ještěd, jak čelo zvedá na obzoru tmavém. 66 A bůh ví, proč,proč stín v bílou skráň ti pad’ a rozevřená kniha na klín maně – ó bůh ví, proč tím okem na západ se dívala’s tak dlouho zadumaně! Tak léto celé vídal jsem tě rád, ať šla jsi v poli, parkem, po oboře, vždy západem v zář splálo nastokrát tvé oko, – tiché, mlčenlivé moře... A vidím zas to všecko známé kol, ty lavičky, kdes ráda v dumách dlela, a dívám se, tvůj známý parasol zda pěšinkou se někde nezabělá. A ty jsi zatím zašla na věky, hrob jeden už tě v tmavém klíně chová a dnes to vím, ty stíne daleký, ty nepřijdeš už více do Sychrova... A je zas léto a v těch větvích všech je stejně plno zpěvné ptačí chásky a bílé květy hravý větru dech dál stejně tiše snáší na procházky. A stejně tiše růže kolem cest se jako tenkrát těžkou vůní chvějí a za večerů tiché světlo hvězd a ve sklenníku květy orchideí. 67 Leč hlava tvá ta dávno v hrobě teď a nad ním dech se nočních fial šíří – a tam i tady na vše v odpověď jen vítr dechne v pampelišky chmýří. Leč já už vím, proč tenkrát vždycky pad’ stín v čelo ti a kniha na klín maně a proč tak dlouho vždycky na západ tvůj smutný zrak se díval zadumaně. 68