IDYLLA.

IDYLLA.
Už večer zvolna klesat počal se stromů větví, kde byl skryt, a netopýr se plaše kmit nad zarostlý a chudý močál. My na terase bílé villy, jak nad hlavou ten večer táh’táh’, tak zamlklí a v myšlénkách čaj z koflíků jsme zvolna pili. Domácí paní vzácný úřad vám, slečno, slušel zajisté, když s usmíváním dala jste nám s chlebem k čaji misku kuřat. Byl večer opojný a vlahý, kol bez a bílý jasmín kvet a v dýmu vonných cigaret já stále zřel váš profil drahý. 80 Vy vešla jste pak do salonu a otevřeným oknem v ráz v piana zvuku chvěl a třás’ se sladký příval čistých tonů. To „Nad Berounkou pod Tetínem“ jste celou duší zpívala, co první hvězda dívala se na nás lípy hustým stínem. My mlčeli, nás tenkrát opil ten známý zpěv, ten divný žel... Já mlčky v soumrak pohlížel a tenkrát vše jsem nepochopil. A náhle z parku druhé villy zpěv mužský v píseň vaši pad’... Váš otec řekl: „Pojd’me spat“ –spat –“ a více jsme už nemluvili. A „dobrou noc“ když jste mi děla, vy zatrhla jste ve hlase, vám ruka lehce chvěla se – a pro slzy jste neviděla. 81