VZPOMÍNKA.

VZPOMÍNKA.
Snad už je teď starou pannou, nebo matkou mnohých dětí povadlou a ustaranou, – neumím to pověděti. Jen tak maně, jak to bývá, vzpomínám na její rysy, snivý zrak se za mnou dívá jako dávno, dávno kdysi. – Vzpomínám teď na ni s žalem,žalem jak na dávno prchlé štěstí... Ve venkovském městě malém viděl jsem ji na náměstí. U okna tam cosi šila, nebo vyšívala, zdá se, podivně tak zasmušilá ve své mladé, tiché kráse. 97 Břečťan okno pozacláněl a já za ním zřel jsem bledý obličej, jenž tam se skláněl do růží a do resedy. Promluviti chtěl jsem na ni. Nevím, co jsem chtěl jí říci, lhostejný snad, nevím aniani, dívce oné bledolící. A v ten večer jak jsem znova po náměstí ještě chodil, v okno její beze slova krvavou jsem řůžirůži vhodil. Růže do šití jí sklouzla a já zřel jsem pohled vděčný, pohled sladký, plný kouzla, z očí venkovské té slečny. Jeden úsměv, to ne mnoho, – a víc nebylo mi přáno, tažný pták, já z města toho odejel jsem časně ráno. Ticho ještě kol a tma je, městečko tu leží spící a já, smutek v duši maje, nerad jel jsem ke stanici. 98 Přešla léta, přešly časy, ke hrobu tu zvolna stárnem, – a co s ní se stalo asi v žití všedním, jednotvárném? Snad už je teď starou pannou, nebo matkou mnohých dětí povadlou a ustaranou, – neumím to pověděti. Ó že kryje temná clona všechen příští lidský osud! Kdo ví, možná,možná právě ona byla tou, již čekám posud... Snad vše jinak mohlo býti, snad jsme vše si mohli říci a já byl bych našel v žití drahou duši milující. A snad půvab věčně nový vdechnout mohla žití bědám, právě ona, možná, kdo ví, tou snad byla, kterou hledám. Kdo ví, možná, snad... A zatím její stín už s mlhou splývá a já z paměti ji tratím pomalu, jak už to bývá. 99 Náhodou jen sveden klamnou vzpomínám na její rysy, – jeden zrak se dívá za mnou,mnou jako dávno, dávno kdysi... 100