BALLADA Z MANSARDY.

BALLADA Z MANSARDY.
Dnes venku první sníh tak měkce, tiše padá... Den ze dne šiji s matkou – a jaké je to žití, dnů všedních dlouhá řada s tou chvílí štěstí krátkou, – to srdce nejlíp cítí. Ó hvězdy nocí mých, vy tmavé, věrné oči! Já dívala se na tě, v ty vlídné, smutné tahy – ó já tě měla ráda tak horoucně a svatě, ó neznámý, ó drahý! Z těch očí hlubokých co plálo svaté záře! 7 A u okna jsi stával, já viděla, den celý ton k tonu tiše klada, jsi vždycky malovával a my se oknem zřeli. Těch očí, jež jsi zdvih’zdvih’, a usmál jsi se na mne! Já nevím, jak to bylo... Však zdá se mi, ta sláva že příliš v oběť žádá – než bída,bída co ti zbylo? A kdo se po tom ptává? A dole šum a smích a miláčku, my tady. Já šila s matkou a ty jsi celý den byl v práci, ty nadšen a já mladá – Však byl jsi orel spjatý – a bída utrmácí. Můj zrak tě často stih’, jak býval jsi tak bledý. A mlhy táhly teskné a já se darmo ptala, kdo život lidský skládá a proč tak divně leskne se v nebi hvězda malá. 8 A tam z těch oken tvých pak nedíval se žádný. A víc se neusmály tvé vlídné, smutné tahy – – a já tě měla ráda a ty jsi šel snad v dáli, ó neznámý, ó drahý. Ó hvězdy nocí mých, vy tmavé, věrné oči! Tvé okno zbylo prázné a zbyla jen ta tma tam, kdy duch se nejmíň nadá. Mně v oku slza vázne, jak darmo k oknu chvátám. A milý hlas tvůj ztich’ – ni s bohem jsi mi nedal. Až přišli jednou ráno... Pak chór v tvé jizbě chudé a věnců dlouhá řada... Tam bylo dokonáno – a kdy to u mne bude! – A venku první sníh tak měkce, tiše padá... 9