NA STŘEVÍČEK V MUSEU.

NA STŘEVÍČEK V MUSEU.
Snad byla krásná tvoje paní, snad nepoznala dosud ani, co v žití prvý klam a žel, snad půvab ráje v ní se odlil, snad někdo k ní se denně modlil a vroucně na ni jak na světici pohlížel. Ó dobo lásky nevylhané, kdy větším žárem oko plane i poupě růže na keři, kdy za ret němý mluví ona a srdce sladkou touhou stoná a chvíle ždané v nelásku lidí nevěří. Ó čas, kdy ve slavičím tluku směl tisknout bílou její ruku, 28 kdy k její ňadru hlavu klad’, kdy cítit směl dech její žhavý, – a její hlavu u své hlavyhlavy, směl ve souzvuku dvou srdcí tlukot poslouchat! Ó čas, kdy ti dva byli sami jen se svou láskou pod hvězdami a snívali tam o lásce, když touhou klesla jejich čela a když se jeho duše chvěla, zrak mladé dámy co poví k jeho otázce. A ona, tuším, oko v jasejase, jen tiše zlíbat nechala se, svých plných rtíků svůdný vděk, když na kolena klesna před ní v té chvíli, která nesevšední, jí zlíbal zase i maličký ten střevíček. A jak tu duši plnou měli, to oba asi nevzpomněli, čím den ten jejich žití tká a jak to všecko jednou zmizí a jak si potom budou cizí a život celý že prchne jako pohádka. 29 Že přijde jednou drsné stáří a zrak, jenž nyní ohněm září, že v hořkém pláči vyhasne, že hořkou číš jim život podá a do krve jim čelo zbodá a úsměv tváří ustydne v nudě předčasné. Že přijde čas, kdy úsměv ženy ni dlouhý pohled roztoužený ni polibek víc netěší, kdy člověk v hořkém pláči pozná, že otázka ta žití je hroznáhrozná v den netušený se jenom smrtí rozřeší. Že jednou na skráň mukou bědnou si chmurná křídla smrti sednou a výkřik ústa zakřiví, že západ slunce v posled zplane v to kalné oko potrhané, a zhasne jednou zrak nadšený a zářivý. Že zapomnění na vše padne, že na to mrtvé tělo chladné navezou kámen vysoko – a že z té vůně hrobních květů 30 památky žádné nezbude tu, ó žádné, žádné po paní z doby rococo. A někdo-li ji v pláči volá, – tam v hrobce pustá kostra holá a duté prázno za oko – tam křížek v dlani, rubáš světlý, cár, více nic, jenž za den setlí, vše prachem zpola – ó paní z doby rococo! A myslím si, – to neví ani, jak spí s tím křížkem v mrtvé dlani – na dívčí nožky rajský vděk – a jak on klesnul v touze před ní a v chvíli, která nesevšední, své zlíbal paní ten malý, drahý střevíček. 31