Snad byla krásná tvoje paní,
snad nepoznala dosud ani,
co v žití prvý klam a žel,
snad půvab ráje v ní se odlil,
snad někdo k ní se denně modlil
a vroucně na ni
jak na světici pohlížel.
Ó dobo lásky nevylhané,
kdy větším žárem oko plane
i poupě růže na keři,
kdy za ret němý mluví ona
a srdce sladkou touhou stoná
a chvíle ždané
v nelásku lidí nevěří.
Ó čas, kdy ve slavičím tluku
směl tisknout bílou její ruku,
kdy k její ňadru hlavu klad',
kdy cítit směl dech její žhavý, –
a její hlavu u své hlavy,
směl ve souzvuku
dvou srdcí tlukot poslouchat!
Ó čas, kdy ti dva byli sami
jen se svou láskou pod hvězdami
a snívali tam o lásce,
když touhou klesla jejich čela
a když se jeho duše chvěla,
zrak mladé dámy
co poví k jeho otázce.
A ona, tuším, oko v jase,
jen tiše zlíbat nechala se,
svých plných rtíků svůdný vděk,
když na kolena klesna před ní
v té chvíli, která nesevšední,
jí zlíbal zase
i maličký ten střevíček.
A jak tu duši plnou měli,
to oba asi nevzpomněli,
čím den ten jejich žití tká
a jak to všecko jednou zmizí
a jak si potom budou cizí
a život celý
že prchne jako pohádka.
Že přijde jednou drsné stáří
a zrak, jenž nyní ohněm září,
že v hořkém pláči vyhasne,
že hořkou číš jim život podá
a do krve jim čelo zbodá
a úsměv tváří
ustydne v nudě předčasné.
Že přijde čas, kdy úsměv ženy
ni dlouhý pohled roztoužený
ni polibek víc netěší,
kdy člověk v hořkém pláči pozná,
že otázka ta žití hrozná
v den netušený
se jenom smrtí rozřeší.
Že jednou na skráň mukou bědnou
si chmurná křídla smrti sednou
a výkřik ústa zakřiví,
že západ slunce v posled zplane
v to kalné oko potrhané,
a zhasne jednou
zrak nadšený a zářivý.
Že zapomnění na vše padne,
že na to mrtvé tělo chladné
navezou kámen vysoko –
a že z té vůně hrobních květů
památky žádné nezbude tu,
Ó žádné, žádné
po paní z doby rococo.
A někdo-li ji v pláči volá, –
tam v hrobce pustá kostra holá
a duté prázno za oko –
tam křížek v dlani, rubáš světlý,
cár, více nic, jenž za den setlí,
vše prachem zpola –
Ó paní z doby rococo!
A myslím si, – to neví ani,
jak spí s tím křížkem v mrtvé dlani –
na dívčí nožky rajský vděk –
a jak on klesnul v touze před ní
a v chvíli, která nesevšední,
své zlíbal paní
ten malý, drahý střevíček.