ŽENA.

ŽENA.
Stál Adam v ráji, dumy v čelečele, a hrdě patřil v širou dál, sám pánem byl té země celé i ráje, který vesnou plál. A šíří hvězd se sklánělo cos neznámého na hrdé, mužné čelo jeho,jeho jak poesie svatý křest. Zřel prvý člověk dál v ty luhy a na ty bílé pásy řek i v divné kouzlo čarné luhyduhy i v slunce zlatý paprslek. A ptáků tlum, jenž zpívaje kol volně lítal, on v roztouženou náruč chytal, by zpět je pustil k oblakům. A viděl moře svaté divy a v něm ten volný, pestrý rej – a náhle jeho pohled snivý jak nadšením vzplál zářivěj’ 91 a jeho hruď se blahem chvěla, šeptem ústa: „Hle, sláva má až v nebe vzrůstá, – tam, Velký duchu, zdráv mi buď! Ó buď mi zdráv! Ty vše jsi dal mi, i zem i nebe v podnoží i bujnou lvici v stínu palmy, kam k mláděti se položí, i v stříbře vod ryb šupinatých zlatá hejna a má teď moc je s tvojí stejna, vše poslouchá mne o závod. Já kynu jen a šíji skloní i lvice plaše přede mnou a plazí se, když sáhnu po níní, a chví se hrůzou tajemnou. Ten svět je můj, mým všecko je, nač jenom shlédnu, mým moře celé je až ke dnu i skráně hor i skalní sluj. Kdo je tu víc? Ó Svatý, Velký, vše dal jsi mi, nač hledím v snách: i zlatá křídla malé včelky i paprsk slunce na horách i hvězdnou výš i země hloub, co létá, plove, co plane v dáli rubínové, co v širé dáli kvésti zříš. 92 Tys, Velký duchu, tvůrcem, ale mým tvé je dílo, pohleď sám: já v síle svojí neskonalé vstříc nebi tvému zajásám, že vše je mým, že mně se vše tu koří němě a není na povrchu země, před čím snad já se pokořím!“ – – V tom náhle tknul se jeho skrání tak čarovný a svůdný zjev a v růžném světle znenadání se sladkou něhou pozachvěv tu stanul něm, – tak s okem vlhkým, nachem v líci tu stála žena milující a růžovým se zdála snem. A co jí v oku hvězdné touhy se chvělo, záře, snů a krás, to řekl pohled jeden dlouhý a čarovný... On v jeden ráz se chvěl a třás’ a před zjevem té první ženy v snách na zem kleknul ponížený a líbal její dlouhý vlas. *** 93 A pokud muž tu bude jeden a jedna žena na zemi, tou poesií krásy sveden vždy v bázni muž tu oněmí a se skrání svůj strhne laur a její kráse jak malomocné dítě vzdá se za jedno sladké usmání... 94