TICHÝ BLÁZEN.
Na kraji vsi mu obec boudu dala,
by pásal ovce, zvonil, hlídal v noci,
jak zbylo vše po nebožtíku otci:
i věčná bída i ta služba malá.
A časem někde v statku tvrdá skýva,
již tvrdší slovo koření a solí.
Jak vůl, jenž mlčky jařmo tahá z polí,
i když naň rána padá, hlavou kývá.
Jen časem řekne: „Taky jednou táta
byl ve statku, však propil jej, i sebe,
i nás, a všechno.“ S úsměvem, jenž zebe,
pak se svým stádem mlčky domů chvátá.
Zde kluci časem pokřikují za ním,
jak líbilo se prý mu v semináři.
Však on jde tiše dál, ten úsměv v tváři
a před sebou tu dlouhou cestu k pláním.
62
Po mírném svahu, který stoupá k háji,
a kolem lomu, kde se kámen láme,
jde mlčící až ku kapličce známé.
Ah, on tak dlouho už, tak dlouho zná ji!
On večerem teď často sedá tady.
Ta boží muka, co už všechno zřela!
Jej sem až matka kdysi provázela,
když do Prahy šel, tenkrát hošík mladý.
A vidí v duchu úvozem stín ženy,
jak zvolna jde a k mukám božím sedne
a ve sváteční letní odpoledne
upírá v dálku pohled zamlžený.
A zdá se mu: krok tišší je a tišší,
mdlý víc a víc. Leč ona přece čeká
a upírá svůj pohled do daleka
a zdá se jí, že známé kroky slyší...
Teď truchlá duma mizí zas a znovu
obrázek jiný září v oku vlahém:
jak s prostou rakví do kostela svahem
jde truchlý průvod zvolna ku hřbitovu.
To puklé srdce, jak tam klidně leží!
A zatím statek pustne, loď, jež tone – –
ba nevynesli z puklé lodi oné
ni cti, ni jména, – pouhý život stěží.
To ze studií on se tenkrát vrátil.
A táta, že měl pojištěnou střechu,
63
zapálil jednou... Rázem v děsném spěchu
divoký požár statek jejich chvátil.
O hrozno! bylo v noci, všechno spalo,
obrovský požár do daleka svítil,
a zvonek úpěl, krov se rázem řítil
a trámoví se žhavé rozpadalo.
Oh, ona hrozná, děsná slova: žháři!
I statek vedle chyt’ – ó jaká hrůza – –
a ten lid kolem jako vzteklá luza
rval paliče, jenž zsinalý byl v tváři.
Oh, ona hrozná, děsná slova: hoří!
Leč otce když pak do vězení vedli,
on neplakal, však nad mrtvolu zbledlý
on cítil, jak se země vůkol boří –
A potom stonal. Jsou tomu snad roky
či pouze den, sám neví. Jenom tuší,
že mráz jakýsi ležel v jeho duši
a v čele že byl spánek přehluboký.
Že lidé časem říkali mu „blázne“
a že byl v tmavém, velkém domě kdysi.
A když ty všecky upomínky křísí,
vždy na prahu jen toho domu vázne.
Až po letech či po té chvíli bědné
zas přišel domů... doma nebyl ale...
jej zavedli do jakés boudy malé,
kde s králíky žil otec v jizbě jedné.
64
To bylo vše, co necháno mu k stáří.
Z milosti obce nežil aspoň venku
jak pes. Teď sedal schoulen ve přístěnku
a stýskávalo se mu po žaláři.
Tam z kraje vsi mu obec boudu dala.
Tak stojí, sama, v polích, zvolna schází...
Oblázky časem kluk si po ní hází
a ona níž se hroutí rozvětralá.
Tam tichý blázen myšlénky své hlídá
a ke králíkům ulehá si v noci.
Vše zbylo tam po nebožtíku otci:
i králíci, i vzduch, i věčná bída.
Tam blázen – už mu k padesátce táhne –
se časem směje, časem divně kvílí.
U nohou jeho skáče králík bílý –
a blázen chvatně k čelu někdy sáhne.
A mluví při tom s ptáky, ptá se stromů
a u muk božích nepohnutě stává.
Když nad krajinou slunce zapadává,
on mlčky hledí bílou cestou k lomu...
65